Šosák.
Hleďme, hleďme, hleďme přec,
jak se v městě roztahuje!
Hleďme, hleďme, hleďme přec,
takovýhle cizinec!
Co pak chce tu? Kdo ho zná?
Co pak má? – Nic nemá! –
Čest by vzácnou měl v tom zříti,
chtějí-li se k tomu míti,
na něho by pohledli
měšťané zde usedlí,
kteří mají, neprodají,
pole, luka, dům.
Jakže? Cože? Aj, aj, aj!
Nad nás chce se povýšovat.
K smíchu! Že zná cizí kraj
od Francouzska po Kytaj!
[61]
Kdo mu za to něco dá?
Nic nedá! Nic nemá!
Já jsem také vandrem chodil,
prachem se a blátem brodil,
za pekařem pekaře
obešel až za Lnáře.
Po té cestě ujal v městě
pole jsem a dům.
Třesky, plesky! Ha, ha, ha!
Že prý knihy čísti máme.
O, ty duše neblahá,
k čemu čtení pomáhá?
Co má on z knih, ptám se já?
Nic nemá, nic nemá!
V mladých letech čet’ jsem také
mnohé knihy, ach, a jaké!
Teď spíš než-li k Bruncviku
k pivu sednu, ku cviku.
Nač mi čtení? Vždyť mám jmění,
pole, luka, dům!
Hleďme, hleďme, hleďme přecpřec,
jak se v městě roztahuje!
Hleďme, hleďme, hleďme přecpřec,
takovýhle cizinec!
62
Kdyby umřel, zvon by zněl:
„Nic neměl – nic neměl!“
Až kdys – však chci dlouho žíti –
mně též budou hrany zníti,
všech tu zvonů hlaholy
hlásat budou okolí,
čím jsem býval, že jsem míval
„pole! luka! dům“!dům!“
63