Švanda tiskne dudy k boku,
k ústům zase sklenici,
v prsou dech a vid až v oku
tratí se mu s dennicí.
„Nocí tré i dnů jsem hrál,
teď již čtvrtý konec vzal;
ani muk už, chaso mladá,
dohrál jsem a dodudal.“
U cesty bouř klátí stromkem,
po ní Švandou vratká zas.
„Aj, aj! mneli za tím domkem
jejli za mnou nesl ďas? –
Oknem jasné světlo plá,
uvnitř chasa veselá.
Což se asi podivíte,
když vám Švanda zadudá.“ –
„„Švanda, Švanda tu i dudy! –
Pojď ty, Švando, mezi nás.““
„Půjdu, třeba u všech všudy,
neznal dům a neznal vás!“
„„O to ty se nestarej,
radší pij a jez a hrej;
zlatem mi ti zaplatíme,
Švandičko, jen zadudej. –
„„Dbej však, nechť si prší zlato,
až by klobouk přetekl,
aby nikdy, nikdy za to
Zaplať pán Bůh! neřekl.““
„Aj, což o ta slova dbám,
jen když chmel a zlato mám;
já vám za to vaše zlato
jako Švanda zadudám.“
Cupy, dupy, cvaky, cvoky,
na podlahu, na půdu:
„Jaktěživ jsem také skoky
neviděl a nebudu.
Holka lítá do stropu,
přes ni hoch zas v pochopu;
to se točí, to se bočí
v chvatu, víru, výhopu.
„A to zlato! nevím ani,
kam ty žluté ptáčky dám.
Zaplať vám to, drazí páni,
zaplať vám to pán Bůh sám!“ –
Nedomluvil, nedořek –
ti tam – zlato, světlo, skřek.
Hrom a blesk, pak noc a ticho –
Švanda v mdlob se náruč smek’.
Ranní pára z řeky stoupá,
blízko již je do zoře,
s čakanu se tělo houpá,
Švanda sedí na hoře:
„Kde jsi se tu, Švando, vzal?
Kam jsi, Švando, zlato dal?
Rád buď, Švando, na čakanu,
že’s jen nocleh vydudal.“