APOSTROFA.
Ne, soucit nechci za boly svých muk,
jen zařvát chci je v roklích života,
by bez konce v nich lkala ozvěna,
až zanikne můj hlas a chřtán můj strouchniví,
a dutou lebku mou a žebra zlámaná
až hrobař vykope, a náhle trhne jím – – –
„Kdo vzkřikl to?“ A bude smutno mu,
hrob nedokope, sedne v zoufalství
a bude přemýšlet, čí hlas to byl,
báj v konec smyslí – – – Byl to řecký Pan. –
40
Ne, soucit nechci za boly svých muk,
jen krve své zde trochu vychrlit,
bych moh’ zde zůstat na svém rodném světě,
neb tady jsem a jinde nebudu a nechci být,
a věčnost děsí mne, že neupil jsem jí. –
Chci v slovu být a bohem bolestí
a budu jím ve drahém děcku svém
a v písni, jež zde zbude z mojich rtů! –
A zemře dítě moje bez dětí
a shasne hlas můj a já zmizím v nic! – – –