APOSTROFA.

Adolf Racek

APOSTROFA.
Ne, soucit nechci za boly svých muk, jen zařvát chci je v roklích života, by bez konce v nich lkala ozvěna, až zanikne můj hlas a chřtán můj strouchniví, a dutou lebku mou a žebra zlámaná až hrobař vykope, a náhle trhne jím – – – „Kdo vzkřikl to?“ A bude smutno mu, hrob nedokope, sedne v zoufalství a bude přemýšlet, čí hlas to byl, báj v konec smyslí – – – Byl to řecký Pan. – 40 Ne, soucit nechci za boly svých muk, jen krve své zde trochu vychrlit, bych moh’ zde zůstat na svém rodném světě, neb tady jsem a jinde nebudu a nechci být, a věčnost děsí mne, že neupil jsem jí. – Chci v slovu být a bohem bolestí a budu jím ve drahém děcku svém a v písni, jež zde zbude z mojich rtů! – A zemře dítě moje bez dětí a shasne hlas můj a já zmizím v nic! – – –