KVĚTINY.

Adolf Racek

KVĚTINY.
Já běžel prerií a náruč narval květin, já květy miluji a proto zlosyn nejsem, jsou bujných kalichů a divokých jsou tvarů a sytých barev jsou. V těch mocné noční nebe a jiné brunátné jak zkvet’ by krevel v růže! ta temným zlatem plá, ta jak by z bronzu kutá, a ta jich vůně, vůně, vůně, vůně! Já květy miluji, v nich není barvy černé, jen hleďte korunami jejich k slunci, a v jásot barev rozplývá jich síla! – – – Já po horách a skalách jsem se plazil a nádherných jsem natrhal si květů a plavuní a spurných lišejníků; 58 mám rád tu houževnatost rostlin drzou, jež vzdorují, kam živý tvor se bojí a hladem umírá, co ony kruší ruly, přírody němou zuřivosť zas němým vztekem splácí a popelem svým mrví příštím stromům, mám rád je v jejích pusté, nahé kráse,kráse. Jsou lepší květiny nás živých tvorů s mozkem, chcem odměnu za každé prstů hnutí a největší si lžeme nad hvězdami, ba pes můj ode mne se, věřte, zkazil, on věří též, jej plný měsíc leká – a květy nevěří a radosť žití mají a zdarma zmírají a zdarma plody hází – já nejraděj je mám, mé písně též jsou květy.

Básně v knize De profundis clamavi, non confundar in aeternum: