De profundis clamavi, non confundar in aeternum (1898)

Adolf Racek

Diplomatická verze Ediční verze
De profundis clamavi, non confudarconfundar in aeternum.
ADOLF RACEK.
Nákladem B. K. Zvonaře ve Valašském Meziříčí.
[1] Vytištěno u Em. Stivína v Praze. 300 výtisků této knihy. – Cena výtisku 1 zl. Všechna práva vyhražena nakladatelem.
[2] Kniha teathrálně šílená a bolestná jako hmota v okamžiku, kdy přichází k sebevědomí a vědomí svého zla a pyšná a silná uznati více než sebe. – – Vidíte zapadat slunce, dohořívat váš oheň a v prsou cítíte prabolest bestie člověka, jež kvílí neartikulovanou praotázkou: kam? – – Rozběhněte se dohonit světlo a zapadáte v závěje vysílen hladem a tmou a v zadu vylézá rudé ráno z poza hor a hrdlem vám vychrstne zvířecí skřek: odkud? – – – Otvíráte oči, hrozný sen, šedivá, nekonečná, pustá zima kolem, jste zmlácen, ubit, hlava pálí, oči tíhnou – krátké zdřimnutí. – Vstanete, jdete k dílu, ale na každém prstu vám visí kus krvavé noci i za dne, ač práce kvapí a čas letí. – Umění? – Ano. Umění se zjednodušenou poetikou, v níž filosofie, pohlaví, lyrika jsou synonyma. Stělesnění lidské praideje – dojíti věčnosti stůj co stůj, ať dobrem hmoty umírající a ne- [3] smrtelné, ať zlem abstrakce deroucí se z mrtvého chaosu hmoty zákonem, pudem, citem, rozumem až v pojem boha, či zlem hmoty a dobrem ducha. – – Dojíti věčnosti! Potomky svého potomka, duchem svého ducha, vždy svým plodem, sebou! Týž instiktinstinkt jásá v písni hledání, v čiré praideji historie. – Snaha dojíti věčnosti v sobě, v děcku, v bohu (zápas břicha, sexu, mozku; výslednice těla: hledání). V odvěkém boji každý protředekprostředek k vítězství svatý: Zničit hmotu, míti dítě; každý dosud bůh je směšně malý. Člověk je sobě nekonečně velký, protože roste, nemůže najít svého boha, protože jím jest! V zmatené tříšti zbraní úpí člověk bolestí každé rány, jež padne, vrážeje ji sobě; každým krokem, jímž jde v před – ustupuje sám sobě. – – – Ethika a morálka nutná pak jest – bolest bez odměny, bolest všeho, porodu, smrti, písně, pojmů, bolest všeho, jíž se prolamuje perspektiva věčnosti s maskou necitelnosti, proměny věčné kosmu tajíc výslednou, pyšnou, nezměrně vášnivou radost života. – Tedy kniha nanejvýš optimistická. Process. – Procítění veškerého mikrokosmu, hyperresignace, jejíž nezdolná síla vegetativní se vrací znásobněna, odkud přišla k životu klikatých toků. Kniha hluboce mravná. Jinak nemožno. Protest [4] to křesťana svou bytostí proti pohanství a křesťanství, protest málomocný, protože křesťanství, s nímž zápasí, jest vlastní výtvor, náboženství vysoce dokonalé, jež teprv nastává. V tom ona teathralnost, že pleněním sází až matouc. Pohlaví pláče v sbírce rozbolestněno, zraněno, řezáno a mrtveno, v hnusu svém čisté bez slastí masa, malatníc před velikou ideou sestry ženy. – Modlitba za chleba, by maso nízké nereptalo. Kniha vědomá a účelná. – Nitrem přepjatý a strhaný Březina, líp Bílek a Hlaváček v jedné osobě. – V těch obrovských legendárních karikaturách je víc, než se dosud vyjádřilo. Cítíte boj a rvaní ve Zlobě času – naše věno? Hleďte na Bílkův titulní list Nového Života! Dočítajíce knihu vidíte zcepenělého Goliáše a na něm s neuvěřitelně naivním pohledem tvář děckého rozžilého Davida. – A ti ohlodaní, neforemní Kristi! Slyšíte! Nevědomky utváří se v nás na troskách nová říše křesťanství, chrlíc a soptíc lávu spalující a zasypávající dle potřeby. Před očima rýsuje se mně Hlaváčkův Vyhnanec. Technika. Z řečeného plyne skrufulnost a uschlost formy. Renaissance, renaissance! Pro všecko svaté vás prosím, vždyť to není pravda, že v rozkvetlé formě slohové je pokrok lyriky; snad [5] útěk z dneška, ale – –. Možná je, ale u obrů, ne však nutná! Ostatně, staví váš Březina na formě? A je schopen vaší renaissance?! Jak hnusné by to bylo zase ženské kýty a kulaté a kluzké formy přírody líčiti uhlazenými a lepkavými, dle potřeby naměkklými a teplými vlnami rythmů a rýmů, tím fisiologickým factem jazyka! Vždyť ženy utíkají pryč od toho, ženy, naši vůdci, jež nezmatou se tak snadno v silné víře nejvnitřnějšímu prapudu jak my muži. – Kniha v celku a každý její verš je nalomen, na ostrých těch hranách, říznete se vždy bolestně ostře a přec cítíte slasť onoho palčivého žehnutí. Kniha psána jedním dechem, ale tak jako by se autor vyslovením každého slova přesvědčoval se o jeho pravdivosti, jej až udivující. Ve skryté objektivitě a pravdivosti dřímá krása díla. Objektivita prosvitá úmyslně trhlinami a schválnými puklinami, při nichž maní si vzpomenete na nenáviděné Sokratem enthusiazein v kra- básnickéenthusizein básnické, jímž jest tam, kde autor, ovšem pak jích, kdepak v krajích, kde poesie umřela. Ovšem ani nadpoesii tak uzákoněné se naučiti nelze, právě jako profesoři vystudovavší filosofii jsou nejhoršími filosofy (básníky a kněžími). Kniha náboženská napsaná v Čechách, toť jediná její českost, ale kardinální. Autor zplozený náboženstvím, zrozen mystikou, krmen symbolismem a kojen dekadencí (nejfiloso- [6] fičtějším, byť neuvědoměle, jevem poesie) dokumentuje zde tedy paradoxně obrácený pochod; kam jiní docházejí, odtud vyšel. – Praktický cíl? – – – Dne 7. ledna 1898 v Brně. Adolf Racek.
[7]
PÍSEŇ HLEDÁNÍ. Ztroskotaný epos.
Všech smutných vrásky v snopky svázal jsem, zlámané ruce v křečích bolestmi jsem srovnal v hranici a navrh naházel list svadlých výkřiků a věšteb zoufalství, jež v truchlých pralesích jsem hrabal od věků, jak v stínech stlívalo mrvení příštích lad – a vše jsem zapálil jiskřením šílenství. Já vstoupil v hranici a vzrost’ jsem do nebes, mé hvězd se dotkly černé kadeře, zrak zelený v dál hrozných závratí se zabodl, já nekonečno zřím jak věky letí v tmy a pějí žalmy své, co dole nohy mé plameny lízají a doutná roucha tíž, hle, ňadra chytají; již dlaně k ústům zvedám divoce, v hymuhymnu věků velepíseň zajásám. [9] Závratná píseň vesmírem zněla, Vesmírem zněla šílená píseň, Úchvatná píseň vesmírem zněla, Vesmírem zněla bez konce píseň. Hmota zpívala nesmírnou ódu, Bůh zpíval slavnou tvoření píseň, Vesmír zajásal velebnou ódu, Akkordem já byl v bezmeznou píseň. V dál šílely věky a prchaly v tmy. A já byl atom v plamenech jasu hořící rudě svítící bíle vířící v žárech klíčících světů tančící v ohni hledal jsem boha v zrcadle prázdném veleby hrůzné vesmíru v hloubkách v zářícím nitru v porodu světů – šílil jsem píseň hledání Boha planoucí atom – V dál šílely věky a prchaly v tmy. 10 Skála černá, hora tvrdá v děsném tichu ve tmách, v hromu z útrob země dutých hrozeb v dýmu, mlhách čekám Boha, čekám Boha, čekám věky, zpívám velkou hymnu klidu; v nitru obra tryská krystal v hrozném žáru, s hrudi balvan v tůň se řítí dolů, dolů, zpívám mocnou hymnu klidu, čekám Boha. – V dál šílely věky a prchaly v tmy. Květ nachu obrovský jsem v šerech lesů vzplál. V snách z listů tmavých dum svůj kalich nádherný pnu v jásot azurů, v zář slunce, mračen let a šílím vůněmi; v dál píseň mohutnou lkám touhou po rose a vadnu květů král. V dál šílely věky a prchaly v tmy. V nesmírnou šeď mučící poušť bloudící pes vyl jsem svůj hlad hlodaje kosť štěkal svůj vztek zuřivě v noc 11 v měsíce třpyt v stříbrných mhách závratných tich. Píseň jsem vyl příšernou v tmu, skuhraje strach letěl jsem v hloub v šedivou poušť v hledání štván hyéna, pes – V dál šílely věky a prchaly v tmy. Ohradu z pískovců oblých v moře s ostrova strmou trhaje skály, lámaje stromy vystaviv obr stádům ovec, jejichž vlnu bělostnou skládal v kupy oblak – – všemocný rozdoutnal v haluzích požár, v trávu svalil se, lýtka svá koupaje ve vlnách rudých nachem slunce zapadlým právě z záhoří černé. Civěl okem modravým ceně bílé své zuby – V dálkách naduté plachty uzřev vyskočil, popad’ balvan rukama, po prámu mrštil jím mohutně máchnuv, v azur vystřiklo tisíce stříbrných souhvězdí z tůně, plamen shasl, moře hučelo, ulehl obr zrakem ve tmy pátraje hněvivě v dřímotách usnul; ve snu hulákal rozzuřen přízrakem nehybné lodi v pěsti tiskna skalisko čekal doplutí marně. V dál šílely věky a prchaly v tmy. 12 Sodoma Jahvé rudému Jahvé v dunění hloubí v šílení větrů hymnus svůj zpívám zuřivý paian křečí a smíchu zaťatých pěstí visí a klení. Zpívám a zpívám, klnu Jehově vesmíru jménem prokletých počtem zoufalých steny hladových vytím úpěním vilných klnu a klnu v svíjení strachu s divokým chechtem – já červ! Ve tmách a nocích, obludo rudá, v bažinách ticha, trónící bože, Chimero věčná bezmezné moci stvořená strachem psů zatracenců, 13 ha, já ti klnu zblblý tvůj kněz – vzývám tě v hrozbách v prosbách se svijím, bolestí vyji. Ha, já ti klnu, pěstmi ti hrozím, směji se tobě, směji se vzdorně, směji se sobě, směji se všem a tobě klnu, klnu a klnu, ve smrti klnu – já bezmocný prach! V dál šílely věky a prchaly v tmy. Jsem Mag, jsem Mag, Mag Východu, Mag všemocný! Jen brvou pokynu a stvořím západy, mně z ňader vykvete les lilií nádherných skvost růží házím hrdě po cestách, z úst mocných mých proud tryskne zářivý, král Magů hrad mám drzý na horách, mým zmizí pokynem před červů šílenstvím. Jsem Mag, jsem Mag, Mag Východu, Mag všemocný! 14 Mně stačí rukou hnout a hvězdy vysypu, jež jasné dřímají v mých černých kadeřích, mně v roucha záhybech spí světy vyhaslé, mně stačí rukou hnout a shasne všechno v tmách. Jsem Mag, jsem Mag, Mag Východu, Mag všemocný! Mé vůli stačilo v tmy divým výkřikem chór stvořit andělů a davy satanů, rej zjevů příšerných kol vztekle tančících; sám zalekl se Mag jich hrozných pohledů. V dál obludy! Hu – Vůkol prázdné nic. Jsem Mag, jsem Mag, Mag Východu, Mag všemocný! V snách v smutných bolestech jsem stvořil bestii, jež na mne vrhla se, mne chtěla udusit; já setřás’ potvoru a vzmachem zaklel ji a vkouzlil v motýla, hle prchá v stříbro lun. Já stvořil západy, já stvořím východy, já stvořím, stvořím, vždyť jsem Mag. Jsem Mag, jsem Mag, Mag Východu, Mag všemocný! Let květy svadaly a nové bujely. V černých horách havranů dav vzlétl máchaje v tmách tůní křídla srážel; marně úpí, v haluz bijí hlavou, poslední aj havran v krvi kráká – 15 Nebyl vám to havranů roj černých, co tam zhynul ve tmách noci hluché, v slepcově to hrudi byly dumy. Darmo stesky ňader spěly k světlu, v krvi k smrti křídly škubou žalem – – – – Neznám vás, dne neznám, sebe ani, tmu já pochopil, jí vděčně zpívám, v ní já stvořil vlastní své si světy, vlastní příšery, jak z temna pějí – Ha, já nevěřím, vím, není slunce, – v bolestech hle slední havran zmlká. Let květy svadaly a nové pučely. Lev na lup vycházím a z nesmírna noc padá, řvu hrdý výstrahu, než zavládnu v tmách zhoubou, co potkám, probodnu král tyranutyranů bleskem zraků – král zhrdám podlostí, jíž kořist se mně koří, děs hyen vyjících a šakalů jak úpí – mnemně hnusem. Nešetřím, co chví se, milost skučí; než na plen vrhnu se, já ocením svůj pokrm, jdu tajem pralesů, v noc spěchám hrůzných pouští, lvy hledám. – Výstrahu řvu v dálky hromu chechtem: Tich nocí, smrtí, sil strach zalez v úkryt doupat! Let hvězdy jiskřily a ve tmy padaly. Na černých kobercích se svijím nah, v tmy nehty ryji své, rvu vlasů změť, s mých rtů krev prýští v zubů skřípění, 16 most žeber mých se bortí s chropotem, vše v noci zraků rudne v tance kruh, v mé lebce Sinai v hrůze Jehovy. O Saule, Saule! Davide hrej, hrej! Strun harfy až se strhá zlatý drát, ať v úpění jich stříbra sten se chví! O synu hrej! – Ach tak! – Tak, zticha hrej! – blah bájných čar, šept lásky, snění dech – – – hrej víc, hrej víc, bij bujněj v struny! – tak – slyš, jásot národů, Saul vítěz, tančí král, hrd spijí se – o běda! – lépe hrej, hle, skály na mne padnou bolestí! Líp! úpím, padouchu, zlam harfy klec, mne jímá vztekle krutá sběsilost, chci slyšet víc, chci všecko, kopí sem! Líp! vyje král – na, mrcho, odměnu! Let ptáci dopěli a novýchnový hymnus hřměl. Spousty hrozné loká ret můj hořký, zhouby přízrak v hrdlo se mi vrývá, Velký, pomoz, klesnu mrtev k zemi, zdusen padnu! V žluti nebes černé slunce zívá, v mračen cáry, v plamenech jež hoří, padá v hromu jiskření hvězd černé, puklý měsíc v roklích smrti doutná, běda, běda! Země v tmavý háv se choulí kouře, útrob svojich pláče skrytou sírou, 17 v proudech slzy její tekou krví v moře syčící a schnoucí strachem děsných příští. Šperky měst zřím ve spálenišť rumech, slední obry chrámů vidím hnout se k boji šílenství a padat v trosky – V stromů hučení, slyš, zatracenců klení, ve skal praskotu prokletých reptá césar; v širých pouštích pučí siné blesky, z klínů tůní vstává oblud hejno, v bujném reji víchry chlípně tančí, bázni kosmu peklo výsměch výská drzým žárem. – – – – – – V hrůze skonu národů již nezřím – – – – – – – – – – Hora démantná aj v děs plá v jasné záři, s hory mramor báně zlatým krovem, není však, kdo v svatyni by vešel, slední zbytky lidu v dlani skrývám; štítem hrudi zachráním je klesna rudým před úpalem – – Běda, slunce padá, padá na hlavu mou strachem zledovělou, zmírám, Velký, pomoz, pomoz, pomoz! – – – – – – – – – – Oh, slyš posoun hlaholiti v dálky, svatou horu spásy slezl červ hle smělý prchnuv z pěstě mojí útočiště, bránu otevřel, v taj vkročil svatostánku, z něhož míru soudce v jasu vzchází bílý – Let tóny mlkly v bouř, jíž nové jásaly. 18 Zázrak bohů bělostná pěna zkvetlá, vlna, hvězda, nádherná v perlách vása, v klíně jedu skrytého dýchám vůni – bestie žena! Touhou dálky napřahám větve rukou: Peklo lásky, lákání sladká muka! Vzdech, smích v křečích šílená v úkoj tlumím jásáním písně! V lůně davy, nesmírný smutek štěstí, ňadra plná dítěte ústa ssají, němá bolem, Madonny blahem zářím v mateřství taji! Hmota v žáru od věků ducha rodím, věčné mládí tajemství všechna tuším, lidstva symbol, nádherná sfinga dřímám – genius tvůrčí! Sníh roztál padlých let a nový padal tich’. Ve stínu palem, myrt a banánů trůn zlatý v purpuru a Róma znavena rve brokát se šarlatem s údů svých, spon z drahokamů v duhách hravý šperk, z tmy vlasů zářný luny diadem; Lesk ňader vás, noh mramor odkrývá, běl bujných vln, mdlých perlí, poupat vzdech jen kučer cloní černým splavem šeř; 19 Na stupních lehá, v líci nudy rys – – „Nach růží ať mně prší v kadeře, v jich vonném loži chci se udusit; vín zlatý med, vín rudých v jiskrách krev mým nohám horkým bude koupelí! Van vějířů dech vůní rozhoupej, pach tlumený, kadidla táhlý dým, chce Róma spat, chce dřímat bez konce – hnus v tanci nahých těl, děs v hudby šílení – kdo z davů heter Rómy slávou hne? Set zkrotila jsem bestiálný vztek, v mém klínu našly miliony smrt, hrom Jova uspala jsem, Vesty plam, já Osud kojila a dnes chci spat, chci spat... Klid dave černých děv, klid dave kleštěnců! Klid noci Róma žádá, tich taj, tmy – tak beze snů – již dřímám – usínám – – – – Dále, dál – Snů bílý přízraku!“ Let vlny pukaly a nové hučely. V puch katakomb za živa pohřben mru. – Hnus mysterií stínů rozlámán, těch zmijí věčný sykot udáven, mrak smutků serván, slunce znova plá – – ha plá?! Jak jasně září v tmách hle lampy žár! Kdo chechtá se tam za ní příšerně? Dav svatých strašidel a bílých oblud roj, mstu v blbých tvářích bziká lásky hymn, 20 hle, jdou – – – Dus, strach a pot, vždyť chrám jim rozvlhne! – – – – Jsi sláb, jsi sám – Já muk se nebojím! Však nahoře vás vyjí legie fen v objetí a tygrů, pardalů; žel v písku, v lóžích jedna bestie, sběř – senát, chátra, césar, pontifex. O bozi, dnes já s nimi hrozím vám! V psa vašeho šláp Galileje hnát, o furie! – A ticho, němo kol! Zde poslední se svíjí pohan veliký, zde scípám zasypán – stín – prchne – slunce – však – – – Let slunce zrudala v zář nových východů. V prahorách, obr dub kde tmy stře děs, na poduškách bařin poklekám, tvor bídný k modlibámmodlidbám, když vstává den a noc, slyš, Kriste bílý – Kyrie elejson! Mír jiným Pane dals, červ žádám zničení, svým bleskem roztříšť chlípné tělo mé, v plam pekla vrz je, rozmetej je v prach, ať duše ulétne – Kriste elejson! Kéž najdu Ježíši, když sáhnu v plíseň vlasu jen trny výčitek a nových vředů hlod, když v ňadra sáhnu, krev kletá tryskni z nich! Bolesti pavouk ať mne vyssaje – Kyrie elejson! 21 Až vykácím ten prales bez konce, zde vedle sluje té, v níž s vlky přespávám, já vztyčím klenbu chrámu a kříž nesmírný, jen tehdá žehnej Bože – Kriste elejson! Když divých národů v mou jeskyň chvátá dav, by zvědav poslouchal tvých zlato pohádek a když je učím v desky rul rýt runy, nám, Kriste, Ducha sešli – Kyrie elejson! Tvou milostí až z ďábla mne v jas anděl vylétne, mne v samotu zde lesní navštěv Jesu zářný, v tvých apoštolů chór ať vpadne hymnus můj tvé chvály na věky – Kriste elejson! Čas trhal hrozny let a jiné sládly již. Pud šílený dav žene surový v dál ku předu, pud hrozný hledání, v dál ku předu přes vodopádů jek, v dál ku předu přes hrobů, pouští klid, v dál ku předu přes lesů vzdor a tmy, přes němou kletbu pust a skalisk vztek, přes bařin dusných smrad, vzlyk propastí, přes smrští úpění a divé zvěře řev, v dál v krve stříkání a zbraní hromný třesk. – Pláč statisíců hučí v koní klus, v jich řehot divoký, v děs kopyt dusotu – – – Mře despot Orient a v smrti soptí mstou a Západ Východu vzdát úctu letí vstříc, Led roztát spěje v Jih. Jih zkrušit hrd jde Mráz. 22 Prach lidstva v úpění hledáním zkrvácen hles’ vysílen: O nová sídla, noví bůžkové, vy spásy, záchrany! – A modly plakaly – – – Čas sežal klásí let v houšť nových osení. Jen Boha nevolníky, v dál Krista bojovníky, v dál vedu prostý mnich, já Petr z Amiensu, vás šiky nepřehledné a davy bez počtu, vás posvěcené hlavy, vás krále knížata! Vám korouhve a kříže znaky kynou v dál posvátnou, kde Spasitel náš trpěl, v jich znaku zvítězíte a v zbožných modlitbách! Bůh tomu chce, míst jeho dobudete, chce tomu Bůh, jen za mnou jděte, ve zpěvu jděte, Bůh dobře vede vás svým sluhou z Amiensu! Jdem pouští bez vody, jdem slunce úpalem, jdem v hrozných trampotách, my s dvojím křížem jdeme, jdem’ v Krista plášti lásky skryti, s mečem chrabře jdem’; muk děsná ukrutenství nám splatí Saracen, muk děsná ukrutenství nám splatí Saracen! Jdem v zem, kde v každé sněti drak se šklebí, kde divy konal Bůh, vstal jasný Spasitel! Jak Bůh to chce, my hrobu dobudeme, byť Krista zázrakem, patronů svatých divy. V modlitbách zpěvu jdem’, míst svatých dobudem’, Bůh dobře vede nás svým sluhou z Amiensu! Let chřadly jepice a nové létly z vln. 23
ZLOMKY.
Šílenec zpívá. Šílenec zpívá.
 Miluji vášeň, umění matku, miluji hřích. Miluji bolest, zoufalství zlobu, šílenství, tmy. Miluji Satana, miluji vraždu, surovost, checht. Miluji prokletí, mučící nudu, bázeň a strach. Miluji písně zuřivý výkřik, ďábelský smích, rouhání drzé, bezcitný výsměch tygrů pud, vztek, Jehovu v blesku, miluji peklo, nevěry jek, miluji boha nezměrné síly, bezcitný klam, Odu mu zpívám a jeho dílu dithyramb, hymn.
Lůza zpívá. Lůza zpívá.
 Pojď, budem bořit chrámy, pojď, budem kácet tróny, pojď bourat sluje vězňů, pojď lámat křesťanství! Monstrance sem, kalichy sem, 24 Ornáty sem, sem zlatý kříž! Pojď, budem vztekle zpívat strach drzé marseillaisy, svou krev a pot a mozol a bídu, hanbu, hlad! Okovy sem, medaille sem, sem bible, sem, sem vonný chléb! Pojď, budem’ se nebi rouhat, pojď, budem se rozumu klanět pojď legendám se chechtat a boha hlasovat! Vám hesla zdar! Volnosti zdar! Rovnosti zdar! Zdar bratrství!
Básník zpívá. Básník zpívá.
 Mně není poesie svatostí, jen pudem závratným, jímž hnána bestie se motá, když má hlad a zuří k měsíci a musí žrát a musí řvát, sic vzteče se a zcepení. 25 Jsem člověkem, když úpím poesií, ba více tehda jsem, jsem bohem tvořícím, jenž světlo vdechne v tmy, zlo v dobro vykřesá a ví, že bohem lepší tvořícím. Jen usnu, zmlkne člověk a bratr poesie mnou křiví – pohlaví, je bláznivý a maně dusit chce plod žáru hmoty ve svém objetí, chce lepší stvořit též, chce rovněž děcko mít. Zde ničí sebe hmota jásajíc, že smrtí jednou pučí žití sta zas hrozných zápasů a půtek s macechou, tam hmota zmírá v tichém úsměvu, a na nebesa stoupá Kristus v ní. Mně poesie modlitbou a modlitba je poesií; já červ, jenž v bolestech se svíjí a v křeči šílím, chroptím, vyji: Kdo otcem mým a kdo mým synem bude, kde zrcadlo, jež obraz zláme můj a co tam v tmách mé oko uzří krví rudé?

26 PÍSNĚ.
PÍSEŇ PROROCKÁ.
Shasnula bílá světla, tma byla, tma a tma, a nová vzplála světla, a nebyla tam tma. Ne klamná, plachá světla, ne v barvách unylá, to byla jasná světla, ne smutná, unylá. A byla v dálích světla, a davy plynuly, a splynula tma v světla, v něž davy splynuly.
PÍSEŇ BEZUZDNÁ.
Já děcko hříchu, já děcko vášní, já děcko síly, já srdce pes. Já vyji pouští, já jásám lesem a mořem brodím, já v peklo jdu. [27] Já stvořím Jahve, já stvořím peklo, já stvořím muka, bych moh’ se rvát. A nebe chechtem a krásu vztekem a šera pěstí rozlámu – běs.
PÍSEŇ ALLEGORICKÁ.
Jsem barbar bezuzdný, jsem děcko černých hor, jsem cikán bez vlasti, tmou houštin deru se, jak víchor zajásám v noc hrůzných propastí. Brat zvěře v brlozích spím, v křovích, v doupatech sám s vlky, šakaly, v dál s mrakem toulám se, kde echem skály řvou, mne šklebem zlákaly. V snách dřímám ve stínu v obdivu nad sluncem a květ rvu v rozmaru, hrou haluz zapálím a prales k nohám mým se řítí v požáru. V ráz pláč mně dusivý, hned rozpustilý smích tvář vášní rozprýská, já v pranic nevěřím a vše mi hádankou, skřít pádím v skaliska. 28
PÍSEŇ BEDUINA.
Jsi Memnonova socha zpívající, jsi Memnonova socha kamenná, jsi dutá socha, socha rozpuklá, jež duní v poušti v slunce východu a v samum, v noc ční němá bez citu, jsi Memnonova socha zpívající a nejsi, nejsi socha Memnonova...
PÍSEŇ SAMOVRAHA.
– – – Věčně lidstvo bije v skálu lbí, dnes vzteku v řvu vzdor hrůzné mocnosti a zítra vyje v hada pokoře a smilování syčí ve strachu. – Hrob čela v ráz bych děsný roztříštil, já skokem slét’ jsem v propast nesmírna, a v zhoubu v černém letu šíleném mne skálí zachytla a vprostřed visím červ. Zřím odvah bratrů marné zoufalství, v tmy meteóru mrtvých siný svit, zřím v hloub a v důl, ni vzhůru nemohu, zde víchrů ston, tam vzdechy modlení. – 29
PÍSEŇ ZMATENÁ.
Než se všech stromů utrhneme, bude noc, bude noc! Než se všech vášní okusíme, bude noc, bude noc! Ne, ani jeden, jeden nevynechme, rychle jen, rychle jen! Lakotni všeho pranic nevynechme, rychle jen, rychle jen! V ty kraje nikdy nepřijdeme, nikdy zpět, nikdy zpět! Hodně zásob, nepřijdeme, nikdy zpět, nikdy zpět! Cesta nocí nejistá, dlouhá, rychle jen, nikdy zpět! Hodně zásob nachystejme jedenkrát! Bude noc. Jedenkrát!
PÍSEŇ VÁLEČNÁ.
My uspali bohy, my zničili bohy, zabili všechny tyrany, uspali, zničili, zabili bohy, my vítězi dnes a tyrany! 30 Spalte i mumie, zdechliny bohů, spalte je, spalte je, trestem je smrt, zabte je, udavte potomky bohů, ctitelům jejich potupnou smrť! Dobře nám bez bohů, dobře tak dobře, na co to hýkání k měsíci psů, přehlušte poety, překřičte dobře po bozích touhy jich předhoďte psu!
PÍSEŇ METAFORICKÁ.
Dlouhý blatouchů pohlede! Dlouhý blatouchů pohlede! Rozplizlé úsměvy v bolestné škubnutí, úsměvy lásky na blbost zakleté! Rozplizlé úsměvy v bolestné škubnutí, úsměvy lásky na blbost zakleté! Vypocená zemí krvi Cynoglossy! Vypocená zemí krvi Cynoglossy! Dušené nufary chlípnosti ve rmuti, zapřená básni zakletím děvčete Dušené nufary chlípnosti ve rmuti, zapřená básni zakletím děvčete! Vypocená zemí krvi Cynoglossy, Dlouhý blatouchů pohlede! 31
PÍSEŇ OPILÁ.
Já zvrhlý talent jsem, já zvrhlý talent jsem, jdu bos a otrhán a špinav, rozcuchán, jdu velkou přírodou, jak zvolna odkvétá a drze hulákám v sov hýkot, racků checht; já zvrhlý talent jsem! Jsem geniální lump, jsem geniální lump, jsem vášní veliký, v snách s liliemi hrám; Jak Kristus landám jen, sním velké království a dávám zákony, zla zhoubu zapírám, já spustlý bastard mus a geniální lump! Jsem kejklíř šílený, hrám s hadem obrovským, hruď svou jím ovijím a čelo hořící; vím kdys mne rozdrtí má boa constrictor. A nocí utíkám 32 po stříbru pavučin, jež hvězdy spřádají, já nocí utíkám nad peklem zářícím, já kejklíř šílený!
PÍSEŇ O ŽIVOTĚ.
O Salluste, náš život jest jen krátký a věčnost bez konce – a tělo v smrti zuří: zpátky, zpátky, a noc jde bez konce. Náš život přec je nekonečně dlouhý a věčnost okamžik a v lebce, v ňadrech šílí vášně touhy a vše je okamžik. Náš život hroznou pekla tragoedií a v galeriích pustý checht, náš život noc a feny skučí, vyjí nám v zoufalství a checht. Náš život opilců řev, blábolení jak písně nejhlubší a modlitba a ze sna strach a klení a studně nejhlubší. 33
PÍSEŇ EROTICKÁ!
Mé okradené maso o slasti, mé tělo utýrané strádáním, co zavinilo’s tělo, maso mé, či nejsi jako jiná z hmoty snad, že trpět musíš s duchem odbojným? Mé okradené maso o slasti, vy ženy lakomé, jež zhrdly mnou, vám volá o zhoubu a o pomstu, mne zase stíhá klínů prokletí, jež odkopnul jsem ke mně rozpjaté! Ty hmoto trpěla’s, ty věčná zůstaneš; dech ducha vzdorný, smutný, otravný prý zanikne – – – A možná, možná dost! – Jen nebýt jeho marné vzpoury muk! On trpěv víc, má, hmoto, zaniknout?!
PÍSNĚ O BOLESTECH.
1.
O bolestí mých krátké výkřiky, O bolestí mých krátké výkřiky,
 jak v srdce dýky smrtná vbodnutí! Dravé zubce krutých žalů muk, jež játra štěstí vězni z útrob rvou, 34 rvou bez konce a plakat marno jest a hnusno, podlo lísat osudu. Mých zraků zrcadla, jež černá nezří již, slz jedem rosí – hořkým inkoustem, v něž prsty v křečích smáčím v stírání a v skálu ryji v krvi run svých vzlyk. –
2.
Dnes ve skaliskách ňader cítím vzrůst Dnes ve skaliskách ňader cítím vzrůst
 zlat rudy, šperků, shluků démantů, a prsou mých již úzky útroby, slyš hukot hluboký, jak praskají! O boly bohatství, o taji štědrosti, o smutku plodnosti, o velké mateřství! Hle, obrovské se ruce plížit zřím, hle ruce vychrtlé, jich svítí kost! Jak s chvatem, bez citu v mé hloubi sahají mé srdce trhají a kamy rvou a vynášejí skvosty nejlepší, o hrozné ruce krutých bolestí!
3.
Bolesti vy velké štěstí mé! Bolesti vy velké štěstí mé!
 – – – Vy nechápete slastí neštěstí a kouzla prokletí a svatých muk 35 a zatracených chmurná vítězství. – I radost největší je menší bolesti. – O závratná a věčná moudrosti, jež k ňadrům tiskneš květ ten odvěký a šeptáš modlitbu: Já tebou jsem! Karikatury, vy děti mé, já miluji tu vaši strnulost! Ty Kristy skreslené a směšné Cheruby, vás spráchnivělé, němé symboly a barvy křiklavé a květy nemožné, z pohádek strašidla a srdce skřivená, jak lid si kreslí je a vesský pernikář. Mé nitro své má hrůzné koncerty – – – – Když nikdo nemluví, jen vítr hvízdá si a padá, padá sníh a strouhá červotoč a topol zoufá si a havran zakráká a vyje pes a třeští hudby ryk a všechno točí se a víří v šílenství a tančí v hustou tmu a slítne rázem v hrob –
36 EPIGRAMMY.
O kéž jsem přece jenom básníkem O kéž jsem přece jenom básníkem
 a každé hnutí mé jen illusí; tož z bolestí bych nutně procit’ kdys! Možno je to... *
Resignace, resignace, svaté slovo náboženství, Resignace, resignace, svaté slovo náboženství,
 ale pro mne není, není. – – – –Těžká hlava, dutá ňadra, tma – v ráz blesk a vykřiknutí grimassa, pěsť, zuřivost. – – – *
Co za pekelníka, blba a šílence Co za pekelníka, blba a šílence
 stvořilo tři slova, kratičké skřeky s ocasy bez konce bludů: Bůh, smrť, nic! *
Vlasť? – Vlasť. Pojem? – Pojem. Vlasť? – Vlasť. Pojem? – Pojem.
 Smysl? – Nesmysl, zvířeckost. – Já. *
[37]
Slávo knihy, poslední vzpružino ztroskotaných, Slávo knihy, poslední vzpružino ztroskotaných,
 jež nemají proč žíti a pyšni a slabi jsou k samovraždě, slávo knihy, učící poslední naději, velebné víře v nesmírno pojmů, znám tě, slávo knihy, prokletí a požehnání! *
Kéž zemřeli filosofi a žila filosofie, Kéž zemřeli filosofi a žila filosofie,
 zemřela poesie a žili básníci! *
Pud spravedlnosti, poslední největší důkaz boha. – Pud spravedlnosti, poslední největší důkaz boha. –
 Co s psem mým však a s mojím kanárem, jež pláčí bolestí a trpí se mnou hlad. Pud spravedlnosti, poslední nejbolestnější důkaz boha... *
Komické krásno! – Rouhání, lež! Komické krásno! – Rouhání, lež!
 Trosky to zápasů bestií v pralese vřešťanů na stromech odulý skřek; Komické krásno – knížecích poëtů – – – *
Jen vědět, radost podstatou-li všeho, Jen vědět, radost podstatou-li všeho,
 či zločin snad, či lhostejnost, či bolest; ten Jahve nápad šibeniční tvorby ten vyzkoumat a jeho příčinu na prospěch morálky; leč mrtvá hmota mlčí, sama ptá se. 38
VÝKŘIKY.
SAMOTO!
Samoto, matko obrů, dnes tě nenávidím, chci raději být slabým a tisíců slyšet potlesk. Miliónů průvod zřít v noci táhnout v dálky, řev bídy, vášně, strachu a požár, bubny, hrom. Samoto, matko obrů, já přijdu k tobě také, blesk v sklonu vzteklé dráhy, velikánů matko! Giganti, bozi síly šli z náručí ti v zápas, já naposledy přijdu i s tebou válčiv! [39]
PTÁCI.
Pod zamrzlým nebem klikatina přeletavců, bez konce zmatené body upřímných tvorů, odvážných, hledajících, hledajících nesmírně vysoko – – – Zastaralé krásy zasypány sněhem, jen vyschlé zbytky nezlámaných stromů a shluky trní v prázdno němé trčí. – – Nezvyklá krása smrti... Jen přeletavci skřečí a plačtivě fňukají ve výsostech s pudem hledání letí, letí více než za chlebem. –
APOSTROFA.
Ne, soucit nechci za boly svých muk, jen zařvát chci je v roklích života, by bez konce v nich lkala ozvěna, až zanikne můj hlas a chřtán můj strouchniví, a dutou lebku mou a žebra zlámaná až hrobař vykope, a náhle trhne jím – – – „Kdo vzkřikl to?“ A bude smutno mu, hrob nedokope, sedne v zoufalství a bude přemýšlet, čí hlas to byl, báj v konec smyslí – – – Byl to řecký Pan. – 40 Ne, soucit nechci za boly svých muk, jen krve své zde trochu vychrlit, bych moh’ zde zůstat na svém rodném světě, neb tady jsem a jinde nebudu a nechci být, a věčnost děsí mne, že neupil jsem jí. – Chci v slovu být a bohem bolestí a budu jím ve drahém děcku svém a v písni, jež zde zbude z mojich rtů! – A zemře dítě moje bez dětí a shasne hlas můj a já zmizím v nic! – – –
ČASE!
Pavouku, pavouku, pavouku černý opřádáš sklepení stříbrnou nití – – – Na okna záclony koberců hustých na díry s mřížemi nad vězni věsíš. Jestli mne uvrhnou do věže v pouta, nebudu první a poslední také, prosbu jen jedinou, pavouku, vyslyš! – – – – – – Kdybych tak sešílel, Ježíši, sešílel! Od věků mlčenliv tajemství nezraď, přišli by blbci a vytylí kněží k nuzáku bez ducha s chechtotem, hrozbou: Pomstou hle Jehova zasáhl červa! 41
SEM MIŘTE!
Já s ďábly spojím se a se světci se sbratřím i němou bestií, jen potvor dvou se lekám – – – – Ta jedna blbství je a druhá tupý výsměch – Těch dvou když Satan nezná, není pekla. Můj vrahu, jen mne donuť s blbci k smíru a zasáhs mne a dobij směle smíchem!
TESKNOTA.
To rád bych věděl, co kdys v umírání mou slední bude myšlénkou a tužbou! Zda hlesnu s úměvemúsměvem: Teď šťastně umru a s polibkem mé vetché tělo stuhne, když stařec dětinský si stvořím na hrob nápis – – – Či zatnu zuby, smáčknu slzu v oku a zakleju: je pravdou jenom bolesť a přát si budu, bůh by v nebi trónil! Neb hlavou zavrtím svou ruku v rukách přátel, stesk v líci vzdychnu: Dnes jsem došel cíle, já přemýšlel a sebe, život neznám – – – Snad za zdí smrt, co píši již se šklebí a znáhla na mne kývne, a já půjdu jak náměsíčník mlčky vzbuzen ze sna. – To rád bych viděl to své umírání! 42 Zda v noci zemru za hukotu větrů, či statisíce hvězd mně blýskne pozdrav, neb den se bude smát a dumat západ a na okno mé slétne modrý motýl, neb bude padat sníh a strom mně v resignaci list zhnědlý, zpozděný jak smutné psaní vhodí, či vůni vdýchnu jarních konvalií, jež otec trhal rád a petrklíčů zlatých, snad spoustu růží nasypou mně v lože. – Zda zbude někdo z naší rodiny, zda ženu svou a děcko svoje drahé k svým ňadrům přitisknu a bolem pukne srdce. Snad umru někde sám a vůkol prales stromů – – – mých básní černé vrány kol se shluknou a z dálky chorál varhan bude jásat! – – – Dnes chtěl bych vidět svoje umírání!
BALLADA.
Jde pověst příšerná o zatraceném parku knížecím, v němž hrabě pohřben jest uprostřed chrtů svých... Dav pomřel baroness a zbylé podvečer jak moru bledý dým se vlekou zahradou, v jich kruhu němý mnich. – A strašná noc. Jen vichor smutně duje a měsíc stříbří thuje a stezky zarostlé, keř růží zčernalých a zasypané sluje; ve větvích zaťatých tmou vichor táhle duje a půlnoc hučí, na všem dřímá hřích – – – 43 A tisíc jiných lží a pitomostí v pustých horách věří – Park stlívá v pohádkách a klidu tich, v divokém keři na puklém z mramoru sloupu se sklenná koule šeří, vše černě zrcadlí i červánky i sníh – A zákonem lomu trhá obrazy a kroutí a bizarně je křiví a v tváři její splývá smích a strach – A konec? Park jsou ňadra má a koulí nitra taj, comtessy cnostmi. Kdo baron a mnich jsou v tmách?
VĚČNÝ DIALOG.
Pojď, budeme hrát o závratné sázky, ohromná jmění, pojď, budeme hrát! Já nebudu hrát, hodiny bijí, letí čas, já budu pít a budu žít, já nebudu hrát! Pojď jenom, pojď přece hrát, rozbijem’ hodiny, zalezem do sklepa; hleď, čarovný šach, kouzelné karty, pojď jenom, pojď jenom, pojď jenom hrát! 44 Ne, nebudu hrát, Já nahrál se dost, mne znudila hra, já nebudu hrát! Pojď jenom hrát, pojď jenom hrát, vyhraješ statky, vyhraješ jistě, vyhraješ panství, vyhraješ všechno, pojď budeme hrát, pojď budeme hrát! Nu jedenkrát a naposled budu hrát; já prohrál všechno, já prohrál boha, já prohrál lásku, já prohrál štěstí, já prohrál cudnost, šperk ideálů, já prohrál všechno, jedenkrát přec budu hrát! Pitomče, blázne, mrzáku směšný já nehrám s žebrákem, jdi máš-li smělost, jdi v krčmy žít a chlastat já s nahým blbcem nehrám! Jdi, tu máš, víš co – dar – revolver! Revolver spad’ a on se vlek’ a byla noc; on dohrál.
ŽENY!
Mí nepřátelé, rodné sestry moje, já miluji vás podstatou lásky, nesmírným soucitem, morálkou věčnou... 45 O ženy, ženy, já vás objímám podstatou soucitu, bolestí omdlení, pramatkou kosmu, pramatkou krásy, pramatkou pravdy, pramatkou ducha, pramatkou všeho! Šíleně milované ženy, podstatou bolesti – odvěkou hmotou v závrati zuřivých křečí plačícím jásotem masa! Vy panny stářím skřivené a kurtisány zkažené a matky vychrtlé a s děcky zmírající, děti smyslně hledící v dálky, zoufalé žalmy vášní hmoty, první ódy druhého manželství, manželství ducha! Klíny rozpjaté v horké touze, sladká běli tvrdých prsou lákajících, úst rudých němá vykřiknutí, úsměvy děvčat neznající podstaty svojí, zamlžených víček otázky bolestné, roztrhaných vlasů spité vlání – omdlelá elegie věčného umírání! 46
PÍSEŇ STRHANÁ.
Vesmír, vesmír, nesmírný, závratný vesmír – – – A nic, nic, jen v bezedno tančící atom, vesmír, vesmír a jediný tančící atom – – – Atom, atom, mrtvý a svítící atom – – – A nic, jen stín jediný oživne, člověk, člověk, člověk zasípne, scepení člověk – – – Vesmír, vesmír, nesmírný, nehnutý vesmír – – – A nic, nic, jen v bezedno tančící atom, vesmír, stín, prach, molekul, člověk. –
TOUHA.
Přijď ženo má, již neznám, brzo, brzo, přijď chvíle klidu ještě zavčas, zavčas, přijď moje mládí ještě před mou smrtí! – – – Proč vždy jen ťukáš, vzpomínko má plachá, víš, rád bych otevřel, jen nemít okov, řetěz – – – Proč nevkročíš se sestrou svojí tuchou? Tak někdy se mně zdává – – – To vím dobře, to již jsem viděl, znám to – – – Ale odkud!? Snad z minulého žití. – Možno, ale důkaz! 47 Tak leccos v řádkách žití škrtnu, nečtu – – – Vždyť k tomu vrátím se – – – Leč kdy a kde jen!? Můj cit to ví. – Já neznám život jiný. – – – – Přijď ženo má, již neznám, brzo, brzo, přijď chvíle klidu ještě zavčas, zavčas, dva spíše snad si na vše vzpomeneme! – – –
SRDCE!
Proklaté, proklaté, proklaté srdce, svíjej se, pukej, praskej, chytni a shoř! Bezedná nebesa, nesmírná studně s ještěry mračen, s mloky hvězd a chmur! Závratná, otravná, zakletá studně, zalitá krví a žlučí červánků! Cisterno příšerná, zrcadlo černé, drtící duhu touhy, bledou snů modř! Šílící zatmělým azurem nocí, oněmlá pýchou a slastí v bolestech! Proklaté, proklaté, proklaté srdce, v pekla žár vrhni vesmír a lidstvo zuřící, svíjej se, pukej, praskej, chytni a shoř! 48
PŘEDPOSLEDNÍ STANICE.
Snad hřích mne posvětí, mne atheistu, jenž v boha nevěří, ni v přírodu, ni v krásu nevěří, ni v ženy slasť, duch prchá mi a hmotu zničit chci! – V nic nevěřím, snad zločin, vina, hřích – – – Co hříchem však? Co pro mne zločinem? Snad výsměch bohu, jímž chci Boha mít, či krádež to, když nemám co bych sněd’, snad krvesmilství pro mne peklo muk? – – – Hm, vražda? – – – Ale koho zavraždit? Zde jeden tyran můj a mučitel, tak toho zabít! Ale to jsem já! To snad by nejvýš ještě povzneslo, však před tím strach a úzkost, lítost mám. – Tož ani zhřešit, bože, nemohu!
ROPUCHO!
Ropucho odulá, ropucho chlípná, ropucho ohyzdná strupatá líná! Ve trávě hnijící v kalu a prachu, necudně roztáhlá v blátě a špíně! 49 Obraze sprostoty skuhrám ti píseň, sprzni ji, opilou jedem a slinou! Smrdutým jazykem ošklivým okem drzou z tmy zasípej otázku k hvězdám: Bezedná moudrosti, lásko a kráso, tvá-li já myšlénka, zrcadlo – model?!
DVA PORTRAITY.
1.
Krčma zapadlá, krčma temná, Krčma zapadlá, krčma temná,
 v ní básník vínem opilý v čmoudu své zuřivé písně skládá, jež krve nach, sliny zbarvily. Nikdo jich nečítá, nikdo jich nezná v opilství trhá a rve je sám, jde bez nároků, cítí jen jedno, čas jak se řítí v lůno tmám. 50 Vídá hvězdy v nocích shaslé, jak kolují a víří kosmem, líbá pak rythmy své dýšící mrazem – Chtěl by mít potomka černých svých niter, jenž šílenství jeho by dodýchal pel a vzkřik, jako otec v sonettu zařval a scepeněl.
2.
To bylo málo stran, jež chtěl zde nechat, To bylo málo stran, jež chtěl zde nechat,
 jak z nekonečných světů spadlá troska a zmizet beze stop a býti mrtev, jen pád svůj vidět a mít bolest smrti – – – To bylo málo stran, leč všechno z krve a z křečí mozku, ze svíjení srdce – Tu strusku žhavou chtěl jen vhodit v moře a na poušť jít a žít svůj život druhý. – A nechápali – „Pravda, velký talent, však na scestí, ten process nemožný přec, to psychologie zlých abnormalit, nu mocný talent sám to časem dozná...“ Ne, nedoznal. – Co procítil, pak prožil, ty všechny vášně, šílenství a hoře – Zmrz’ nahý lump a v hrsti mačkal papír: „Psychologický doklad.“ – Nechápali.
51
ZBYTEK HYMNU NA BOHA.
Lad, pořádek vám boha dokázal – – – Byl čas však... Tvora – (boha nebylo), jen triumf hmoty v děsném chaosu, bez konce hmoty dráhy v počátku, kdy síla jediná – duch – ještě spí, jen pudem gravitace žena ji, v sled v hrozných bolestech by zvítězil a z hmoty náručí se vymanil – – – Lad malý byl, byl v plenkách tehdá bůh... Pud gravitace v lásku vykvetl, jímž milují se mrtvá tělesa, jímž kovy v objetí si padají a zvířata a všechno, všechno – lad. Ne účelnost, to klam, jen spojitosť, jež jinak býti ani nemůže! Tak ve všemmíru, ve mně v mikrokosmu, čím víc duch mohutní, tím větší lad, čím hmota zmírá víc, tím krasší lad, a nepořádek u mne nemožný... Vím! – Co záhady, rej věčných hádanek a pochybností tanec zuřivý? – – – To chaos ducha, v němž zase tvoří se, co víc než duch – I ten již vidím lad a souvislosť, jež hmoty vlastností. 52
RUCE.
Zřím prales nesmírný se z hrůzy nocí drát, zřím prales bílý ve tmách nekonečný růst, les báje nekonečný rukou obrovských, zřím prales šíleně se v nebe zadírat – Zřím s děsem milliardy rukou kostnatých, jich v nebes zrcadlo hle vztekle hrozí dav – – – – – – Háj hladovících ruk zde vychrtlých a bláznů ruce sině průsvitné a prsty vilných v hrozném svíjení, daldál v smrti zápasících v křeči zaťaté, v nach zkrvácené ruce v bolestech a uschlé ruce v touhy záchvatech, tam hnusné hnáty mečem zuřící, dráp vraha zrezavělý pochodní a jiná stiská v mračna revolver; roj drzých nehty hvězdy škrábe v tůň a blesků láme s chechtem drátoví, v šat oblak krví píše jedna vzlyk, ta štětcem stírá zlato červánků, tam klávesnici duhy pere prst, lun, sluncí jiné maní kruší kov, až hukot závratný řve kostí zdrcených – – – Les báje nekonečný rukou obrovských sám před zrcadlem nebes bílý prales zřím, před mrtvým zrcadlem a němým od věků... Strach stromy jiných ruk jak třtinou třese vír, dvě pnou se ruce v závrať s kalichem, v bol tichý ruka prosby schromená 53 a chvějící se dlaně žebráka: v snách opojných mír prosí, smíření před mrtvým zrcadlem a němým od věků – v tmě s růží hrají lehké ruce žen a nových pokolení údy pučí již a dětské ruce k matce vztahují – – – Všech nesčíslné statisící ruk ždá pokrm uchvátit a sebe, boha v tmách před mrtvým zrcadlem a němým od věků...
HLAD.
Velké božstvo, božstvo vševládné, před tebou se v prachu svíjí červ, koří se ti rovný, mocný bůh, božstvo vášnivé, ó božstvo lakomství božstvo smilné pýchy, obžerství, sténám k tobě horkou modlitbu, z hloubi útrob úpím hořký žalm. – – – – – – – – – – Jen hladovět mně nedej tyrane, já pluhem nepohnu, já neznám rýt, jen hladovět mne božstvo nenechej, mé slabé nohy klesnou v trní hned, jen hladovět mne nenech, hladovět, bych scípat nemusil jak starý chrt a v nocích neschůdných se plížit sám jak po hřebenech kočky vyzáblé, 54 bych nevyl vztekem hyén zježených, po dveřích neškrábal a mrazem nekňučel – – – O velké božstvo, božstvo všemocné, můj vyslyš žalm a hlady nedej mřít! Prach před tvým trónem lízám lstivý had a plazím se a syčím v pokoře mou vyslyš modlitbu a hladu smrti chraň! Pes vděčně u tvých nohou lísá se, vše božstvu země v oběť nabízí, své tělo, ducha, zpěv, vše co mám, jen hladu šetř mne, bože bez citu!
MOTIV KRAJINNÝ.
V zapadlém údolí oněmlý hřbitov zpola rozpadlý: V kapli mechem zarostlé od zvonů stlely provazy, na hrobech rozšlapaných pivoňky, břečťan uvadly; Tam vzpomínka a modlitba v strach, hrůzu zamrazí... Ohrada samovrahů v bodláčí, v trávě zvolna uhnívá, plot kolem rozlámán a hrubé kříže zborceny, smuteční vrba umrlčinou páchne a sosna trouchnivá, v taj kouta lebka sčeří se, hnát rýčem zdrcený. – A nebem černé mraky se táhnou a smutná soumraka, rzí korouhvička krvácí a havran zakráká – Tam člověku láska hříchem, sláva prach, tvor smrtí jen se chví, tam bydlí bůh a velikost a věčnosť a zoufalství. – 55
ROZJÍMÁNÍ.
Rozjímám s hrůzou a strachem neobsáhlé Mysterium kruhu. – Tajemství kruhu, obraze věčnosti já se tě bojím! Jsem sláb, bych jásal se šílícími hvězdami v kruhu, s hvězdami v porodu výhní a v hrůze černých strusek a meteóru v tmách vyhaslých k smrti... Sestárlé světy, pučící životem bohů a bestií a zakleté hmoty, ješitné světy koketující podobou svou s nejzáhadnějším z tvarů! Duho, nejzávratnější ozdobo klenby, tak bizarrní v zhoubách noci mraků, proč vtělila jsi touhu svou v šílenství kruhu? Nejvelebnější dómy a basiliky modlící se k neznámu rovněž jásáním kopulí a bání, rozřešte úzkost omdlívajícího v rozjímání! – Otázko, k hrám lákající krásou i největší básníky – děti! Nezměrné vášně rodící se na lahodných ňadrech žen, chápu, chápu – modelem vašim nevyzpytný kruh –. – – – Nepochopíte, nepochopíte, v bláznivém tančete, v zuřivém kruhu, k uctění tajemství tančete vztekle, tančete divě, tančete do kola v rythmu a taktu bez smyslu hvězd! Nepochopíme, nepochopíme; myšlénky, dumy, žaly a stesky bez konce ve víru rozplynou, zaniknou ve kruhu noc – 56 Mučící bolesti plodu, života všeho vkouzlené v prokletý kruh. – Rozjímám o kruhu krůpěje a kosmu, rozjímám s hrůzou a strachem!
MODLITBA.
Ve jménu těch, kteří v mythech neobjali smrti, ve jménu šílenců, jež zbláznili hrůzou konce, ve jménu samovrahů prchajících před umíráním, ve jménu dětí plačících před usínáním, ve jménu básníků připravujících se celý život závratnými výkřiky na smrt, ve jménu atheistů, kteří ze strachu před záchvěvy posledními proklínají posmrtné báje, ve jménu blbých vtipů těšících se dálkami stáří, ve jménu všeho tvorstva svíjejícího se v umírání, ve jménu celé přírody blednoucí před tvou tváří modlím se k tobě: Smrti, ušetř mne! O přírodo, matko života, neznající malicherností hříchů, prosím dej mně život! O živote, jenž žárem svým spaluješ nepravosti naše, prosím dej mi nesmrtelnou lásku! O lásko, jejíž každý bolestný výkřik jásá tisíci životů, prosím, dej mi klidu v proměnách přírody! Já. neumru, neumru, neumru. Já musím žít, já chtěl bych žít věčně, věčně! 57 A když přece budu umírat, nenechte mne volat v poslední chvíli: Bože, bože, proč jsi mne opustil! Uduste mne polštáři, otravte mne a zastřelte, až budu volati kněze a rozum můj přestane pracovati a nebude chápati již, že neodejde na hvězdu jinou, že zůstane v hmotě věčné proměny A neplačte nikdo prosím vás; já nechci dítek a ženy, bych trojnásob se nesvíjel v smrti! Já chtěl bych věčně žít, ušetř mne!
KVĚTINY.
Já běžel prerií a náruč narval květin, já květy miluji a proto zlosyn nejsem, jsou bujných kalichů a divokých jsou tvarů a sytých barev jsou. V těch mocné noční nebe a jiné brunátné jak zkvet’ by krevel v růže! ta temným zlatem plá, ta jak by z bronzu kutá, a ta jich vůně, vůně, vůně, vůně! Já květy miluji, v nich není barvy černé, jen hleďte korunami jejich k slunci, a v jásot barev rozplývá jich síla! – – – Já po horách a skalách jsem se plazil a nádherných jsem natrhal si květů a plavuní a spurných lišejníků; 58 mám rád tu houževnatost rostlin drzou, jež vzdorují, kam živý tvor se bojí a hladem umírá, co ony kruší ruly, přírody němou zuřivosť zas němým vztekem splácí a popelem svým mrví příštím stromům, mám rád je v jejích pusté, nahé kráse,kráse. Jsou lepší květiny nás živých tvorů s mozkem, chcem odměnu za každé prstů hnutí a největší si lžeme nad hvězdami, ba pes můj ode mne se, věřte, zkazil, on věří též, jej plný měsíc leká – a květy nevěří a radosť žití mají a zdarma zmírají a zdarma plody hází – já nejraděj je mám, mé písně též jsou květy.
RADOSŤ.
Dnes dovolil bych existovat bohu a Jehově, by nad stvořením chvástal, a Zevovi, by Ledě na klín sedl, vše dovolím, jak radosť mnou dnes zmítá – Dnes skonstatovala má žena drahá, že tedy není boha, není nebe, že v pranic nevěří, jak já, jen v moji lásku, ne, lásku ne, jen soucit jak já pravím, že ani v krásu nevěří, jež klamem. – – – My sedli si a líbali se peklem, a ona šeptala mně v odevzdání, 59 že budeme mít milované dítě, jež boj ten krutý v nás již bojovalo, tak marně nezdrží se na svých cestách – – – Pak slyšel jsem ji při práci si zpívat z mých jednu píseň, v které bolesť jásá a síla života jež, nebojí se noci... Brat malý ke mně přiběh’ s katechismem „Ty slyšíš, je to přece jenom divné, když v konec světa bůh má zničit všechno; to není možno – Věčná noc, toť hrůza a děsná nuda, eh to není pravda –“ Tak zněl ten důvod a já sedl k práci, tak svěží již jsem nebyl dávno, dávno a hoch si hrál a dával zmizet knoflík. –
POE!
Moh’s všechno, všechno říc, jen slovo jediné měls zamlčet a zapřít, pane, hrozné: Nadarmo! Nadarmo tvůj havran zakrákal a tys ho zradil strachem opilý a víchru svěřil hrozné: Nadarmo! Tys pane zhřešil slabou zradou svou. Tys celé prahoří snes’ pekla hrůz, i nejhorší moh’s snétsnést z nich: Nadarmo! 60 Slyš, jak to hučí, hučí šíleně – skřek vzteklý krkavčí, až duše má se chví tvým: Nadarmo! Je smutno mi až k smrti, pane, já také člověk jsem a v ňadrech mých ozvěna děsí často tvého: Nadarmo! Nadarmo, nadarmo – – – Ne nadarmo! Vím, zítra vstane zdrávo tělo mé a zajásá nad tvojím: Nadarmo!
KRISTE!
Jen jednu, Kriste, chybu propásl’s, však základní. Ne, brachu, láska ne, jen sobectví se v lidstvu ujímá. – Byl’s větší básník nežli filosof, o milý bratře můj, ta chyba škodí nám. – – – Hleď, sobstvím minulosť a sobcem budoucnost a přítomnost je sobců zlatodol, a každý sobcem jest. – Jest sobcem matka má a sestra má a bratr, otec můj, je láska sobectvím a soucit jest jím též. Je sobectvím i náboženství mé, i poesie egoismem jest! Jsem básníkem a vše mi zrcadlem, v němž sebe zřím a sebe vidět chci a sebe kreslím v něm, toť jedna básní čásť. 61 A jinde zase sebe nevidím a vidět chtěl bych, víš, tam za hrobem a proto šílím, zoufám, přemýšlím... Když dobro hlásám, zase sobcem jsem, jenž v bratra mukách muka vidí svá. O sobectví, o svaté sobectví!... Jen jednu, Kriste, chybu propásl’s, však základní. Ne lásku, sobectví měl’s drahý posvětit, ne zapírat a ušetřil’s nám hrozných zápasů –
OTÁZKA.
Kriste, Kriste, co říkáš pohlaví, co říkáš pohlaví? Kriste, Kriste, v pouště děs uprchnul’s, uprchnul’s v pouště děs! Kriste, Kriste, nejedl’s, trýznil se, trýznil se, nejedl’s Kriste, Kriste, co říkáš kleštěncům, kleštěncům co říkáš? Kriste, Kriste, proč pláčeš milován extasí Magdalen? Kriste, Kriste, chápal jsi heteru, nesoudil, neproklel! Kriste, Kriste, neplakal’s v Káni snad při svatbě samoten? Kriste, Kriste, láska-li, touhy moc vzkřísila Jairovnu? 62 Kriste, Kriste, pohleď, oč vzrostl bys, kdybys měl dítě své! Kriste, Kriste, bůh tak mít ženu svou, děcko své, bratře můj! Kriste, Kriste, dnes bych já nemusil vyčítat – bratr tvůj! Kriste, Kriste, proč mlčíš zbaběle, proč mlčíš urputně?
TŘEM V ČECHÁCH.
1. 1.
 Vídám tě velký bratře, jak knihu na knihu házíš v ohromnou spoustu s šíleným chvatem v potu tváří doufaje v kolossu božství, jen k nebi pohlédneš časem, jak vysoko ještě – – – Vzpomínám při tom já nejmladší z tvých bratří na Babel rouhavý, jak v oblaka se týčí, zřím nepřehledný zástup poëtů obrů, jak shrben každý balvan vzhůru valí. – A ta jich píseň práce! Bouře hrozná, jak statisíců moří náhlé lkání, pláč sopek, hromů, pralesů a smrští, vztek bojišť, samum, hmoty symfonie. 63 Symfonie smrti, bez ladu, věčný zmatek. Druh druha křiku nechce rozumět, jen jádro chápe, v čem všichni svorni, že staví Babel, hrad boha ztéci strmící v nesmírných výškách. Jen škoda, bratře, věda nám chce zakázat, co nemoh bůh. Přestaneš stavět gigante proto? 2. 2.
 Noc pode mnou se černá valí, zívá, kdes v nekonečnu z hvězd mám skutý trůn, v propasti bez konce se dívám pravlasť lun, jak mlčky slunce jdou, dav světů němý spíchá – – – – – – – – – – – – – – – – – Slyš, z hvězdy poslední se modlí kdos a zpívá, hlas mocný zachvěl věčným krajem ticha! – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – O bože nesmírný, o bože neskonalý, já životem svým plakal k tobě žalmy, má celá práce píseň tvojí chvály; jsem šedivec – Tys obět mou zpět dal mi. Proč nevyslovitelný zhrdáš žertvou mojí? Proč biješ mne, když nice se ti kořím? Já zapřít nemohu tě. Ňadro mé se bojí. Já červům vyznám tě a měsícům a mořím. 64 Dnes vidím před sebou se celý život třásti, zřím modlitbu svou bídnou blasfemií, smích lstivý svůj a náboženství vlastí a přec to šílenství, jež strachem tvým se svíjí. Já z hlubokostí křičel věčný bože skrytý! Ty musíš být, ač nechápu tvou slávu! Když s tebou zápasím, ty odpusť, odpusť, odpusť! Já nevím – – – Tuším tě však na oltáři davů. Hlas zhas’. Kraj tměl se věčných tich jen žasem a hrozný zas byl klid. Mně bylo na zoufání, já střemhlav vrh se v propast za tím hlasem. 3. 3.
 Já ve snu ďáblem byl. Hm, pranic zvláštního, jen hrozná hora vědomí se v prsa bořila, že zlem jsem nutným od věků až na věky, že s dobrem nesplynu, jsa otcem dobra přec... Ta hora pýchy vzpínala se v nedozírno až – a dusila. A hned jsem byl zas jak by člověk-Ahasver; mým lomcovala radosť tělem zvetšelým, že sladkou bolestí věčného života se svíjet smím, já víře v smrť se divil – Já dýchal dějin vír. Svých na cestách jsem zbloudil ve hrob kláštera a stal se mnich. 65 Ze zlatých růží červánků se v nebi hroutil hrad, kdes v myšlénkách zaplakal zvony dóm, zpěv z dálí k Madonně v šer s vůní jara vál, své v celli novic šedivý v dlaň bílou čela opřel tíž, nad zbožnou bájí legendy, již ze hvězd stříbra upředl duch v dumách plul. A vzpomínal... Jak sám se vlekl zemí nevlídnou... Řad svojich viděl knih... Mu bylo líto jich... V ráz všechno v zlato vkouzleno a mramor, lilie lun, kol zástup bohů splýval všech časů a všech dob Já sám byl dojat smutkem starcovým jenž k oknu klek’... „O snivý bože můj, o bože vznešený, jenž trůníš v nádherách, já sešílel tvou velebou, zde dar můj poslední! Já zcela vzdal se, tvůj jsem sladký vítězi!“ V tom propuk ve mně ďábla zloby vztek: „Já též jsem zde. Svým vlastním poddanstvím jej potírám v nějž nevěřím.“ –
NA MOTIV:
ODI PROFANUM VULGUS...
V ráz v klubko pěstě slavně přisaháme, vy vznešení, již štítíte se lůzy, vy s hnusem vyžilí, s otroka sprostým heslem, vám pomstu přisaháme, my věrně přisaháme! 66 Svou písní skuhravou vám rozkoš otrávíme, sběř proletářů, věčný pekla zápas, svou krví nízkou, černou drzé chátry, vám schlíplé žíly pomstou otrávíme! Chcem’ žít, být lidmi, jíst chcem’, jíst, o jíst! Chcem’ žít; hlas náš je lidu hlas, hlas náš je boží! Ne, dary nechcem’, jenom svoji práci, jsme živel, běda, kdo jej rozburácí! Nás miliony, vůdci naši obři jdou hladovící s námi vaši bozi. – Jsem průkopník, můj otec dělníkem, sem bratři v kruh, jsem bídy básníkem!
POJĎ!
Pojď, pojď, přestanem’ básnit a budem básní žít! Jak možno bagatellisovat krásu hmoty a ignorovat všechna náboženstva a mythologie a symbolismy a smích sprostých! Pojď, hrdi nevšimnem’ si mystiky, pojď pohrdat vlastmi, národností a davem líných aristokratů, unavených, neschopných žití, pojď, pojď ze zhouby rychle! 67 Pojď, pojď, milovat cudné ženy, Pojď budem’ je milovat zdrženlivě a věrně, ženy nehezké, v nichž dřímá velký duch a bratrsky jich vývoj ulehčíme, by nemohly nám vyčítati ženy! Pojď, budem’ prostě žít a chleba rozdávat, by nikomu nebylo líto hmoty, pojď, vychováme dítě anarchistu, jež o minulém zví jak o pohádkách! Pojď, zdeptej klamný cit, pojď, pojď, pojď! E: mk; 2004 68
Bibliografické údaje

Nakladatel: Zvonař, B. K. = Bellmann, Karel; Stivín, Emanuel
(Nákladem B. K. Zvonaře ve Valašském Meziříčí. - Vytištěno u Em. Stvína v Praze.)

Místo: Valašské Meziříčí

Vydání: [1.]

Počet stran: 68