RADOSŤ.

Adolf Racek

RADOSŤ.
Dnes dovolil bych existovat bohu a Jehově, by nad stvořením chvástal, a Zevovi, by Ledě na klín sedl, vše dovolím, jak radosť mnou dnes zmítá – Dnes skonstatovala má žena drahá, že tedy není boha, není nebe, že v pranic nevěří, jak já, jen v moji lásku, ne, lásku ne, jen soucit jak já pravím, že ani v krásu nevěří, jež klamem. – – – My sedli si a líbali se peklem, a ona šeptala mně v odevzdání, 59 že budeme mít milované dítě, jež boj ten krutý v nás již bojovalo, tak marně nezdrží se na svých cestách – – – Pak slyšel jsem ji při práci si zpívat z mých jednu píseň, v které bolesť jásá a síla života jež, nebojí se noci... Brat malý ke mně přiběh’ s katechismem „Ty slyšíš, je to přece jenom divné, když v konec světa bůh má zničit všechno; to není možno – Věčná noc, toť hrůza a děsná nuda, eh to není pravda –“ Tak zněl ten důvod a já sedl k práci, tak svěží již jsem nebyl dávno, dávno a hoch si hrál a dával zmizet knoflík. –

Básně v knize De profundis clamavi, non confundar in aeternum: