TESKNOTA.

Adolf Racek

TESKNOTA.
To rád bych věděl, co kdys v umírání mou slední bude myšlénkou a tužbou! Zda hlesnu s úměvemúsměvem: Teď šťastně umru a s polibkem mé vetché tělo stuhne, když stařec dětinský si stvořím na hrob nápis – – – Či zatnu zuby, smáčknu slzu v oku a zakleju: je pravdou jenom bolesť a přát si budu, bůh by v nebi trónil! Neb hlavou zavrtím svou ruku v rukách přátel, stesk v líci vzdychnu: Dnes jsem došel cíle, já přemýšlel a sebe, život neznám – – – Snad za zdí smrt, co píši již se šklebí a znáhla na mne kývne, a já půjdu jak náměsíčník mlčky vzbuzen ze sna. – To rád bych viděl to své umírání! 42 Zda v noci zemru za hukotu větrů, či statisíce hvězd mně blýskne pozdrav, neb den se bude smát a dumat západ a na okno mé slétne modrý motýl, neb bude padat sníh a strom mně v resignaci list zhnědlý, zpozděný jak smutné psaní vhodí, či vůni vdýchnu jarních konvalií, jež otec trhal rád a petrklíčů zlatých, snad spoustu růží nasypou mně v lože. – Zda zbude někdo z naší rodiny, zda ženu svou a děcko svoje drahé k svým ňadrům přitisknu a bolem pukne srdce. Snad umru někde sám a vůkol prales stromů – – – mých básní černé vrány kol se shluknou a z dálky chorál varhan bude jásat! – – – Dnes chtěl bych vidět svoje umírání!