TESKNOTA.
To rád bych věděl, co kdys v umírání
mou slední bude myšlénkou a tužbou!
Zda hlesnu s úměvemúsměvem: Teď šťastně umru
a s polibkem mé vetché tělo stuhne,
když stařec dětinský si stvořím na hrob nápis – – –
Či zatnu zuby, smáčknu slzu v oku
a zakleju: je pravdou jenom bolesť
a přát si budu, bůh by v nebi trónil!
Neb hlavou zavrtím svou ruku v rukách přátel,
stesk v líci vzdychnu: Dnes jsem došel cíle,
já přemýšlel a sebe, život neznám – – –
Snad za zdí smrt, co píši již se šklebí
a znáhla na mne kývne, a já půjdu
jak náměsíčník mlčky vzbuzen ze sna. –
To rád bych viděl to své umírání!
42
Zda v noci zemru za hukotu větrů,
či statisíce hvězd mně blýskne pozdrav,
neb den se bude smát a dumat západ
a na okno mé slétne modrý motýl,
neb bude padat sníh a strom mně v resignaci
list zhnědlý, zpozděný jak smutné psaní vhodí,
či vůni vdýchnu jarních konvalií,
jež otec trhal rád a petrklíčů zlatých,
snad spoustu růží nasypou mně v lože. –
Zda zbude někdo z naší rodiny,
zda ženu svou a děcko svoje drahé
k svým ňadrům přitisknu a bolem pukne srdce.
Snad umru někde sám a vůkol prales stromů – – –
mých básní černé vrány kol se shluknou
a z dálky chorál varhan bude jásat! – – –
Dnes chtěl bych vidět svoje umírání!