RUCE.

Adolf Racek

RUCE.
Zřím prales nesmírný se z hrůzy nocí drát, zřím prales bílý ve tmách nekonečný růst, les báje nekonečný rukou obrovských, zřím prales šíleně se v nebe zadírat – Zřím s děsem milliardy rukou kostnatých, jich v nebes zrcadlo hle vztekle hrozí dav – – – – – – Háj hladovících ruk zde vychrtlých a bláznů ruce sině průsvitné a prsty vilných v hrozném svíjení, daldál v smrti zápasících v křeči zaťaté, v nach zkrvácené ruce v bolestech a uschlé ruce v touhy záchvatech, tam hnusné hnáty mečem zuřící, dráp vraha zrezavělý pochodní a jiná stiská v mračna revolver; roj drzých nehty hvězdy škrábe v tůň a blesků láme s chechtem drátoví, v šat oblak krví píše jedna vzlyk, ta štětcem stírá zlato červánků, tam klávesnici duhy pere prst, lun, sluncí jiné maní kruší kov, až hukot závratný řve kostí zdrcených – – – Les báje nekonečný rukou obrovských sám před zrcadlem nebes bílý prales zřím, před mrtvým zrcadlem a němým od věků... Strach stromy jiných ruk jak třtinou třese vír, dvě pnou se ruce v závrať s kalichem, v bol tichý ruka prosby schromená 53 a chvějící se dlaně žebráka: v snách opojných mír prosí, smíření před mrtvým zrcadlem a němým od věků – v tmě s růží hrají lehké ruce žen a nových pokolení údy pučí již a dětské ruce k matce vztahují – – – Všech nesčíslné statisící ruk ždá pokrm uchvátit a sebe, boha v tmách před mrtvým zrcadlem a němým od věků...