MODLITBA.

Adolf Racek

MODLITBA.
Ve jménu těch, kteří v mythech neobjali smrti, ve jménu šílenců, jež zbláznili hrůzou konce, ve jménu samovrahů prchajících před umíráním, ve jménu dětí plačících před usínáním, ve jménu básníků připravujících se celý život závratnými výkřiky na smrt, ve jménu atheistů, kteří ze strachu před záchvěvy posledními proklínají posmrtné báje, ve jménu blbých vtipů těšících se dálkami stáří, ve jménu všeho tvorstva svíjejícího se v umírání, ve jménu celé přírody blednoucí před tvou tváří modlím se k tobě: Smrti, ušetř mne! O přírodo, matko života, neznající malicherností hříchů, prosím dej mně život! O živote, jenž žárem svým spaluješ nepravosti naše, prosím dej mi nesmrtelnou lásku! O lásko, jejíž každý bolestný výkřik jásá tisíci životů, prosím, dej mi klidu v proměnách přírody! Já. neumru, neumru, neumru. Já musím žít, já chtěl bych žít věčně, věčně! 57 A když přece budu umírat, nenechte mne volat v poslední chvíli: Bože, bože, proč jsi mne opustil! Uduste mne polštáři, otravte mne a zastřelte, až budu volati kněze a rozum můj přestane pracovati a nebude chápati již, že neodejde na hvězdu jinou, že zůstane v hmotě věčné proměny A neplačte nikdo prosím vás; já nechci dítek a ženy, bych trojnásob se nesvíjel v smrti! Já chtěl bych věčně žít, ušetř mne!