MONOLOG BLÁZNA.
Ve zlaté studni sedím sám,
řečí se blázna zajíkám,
na zítřek vzpomínám a na kdysi
a větší blázen mění kulisy
tak nelogicky, bez skladu – –
a já jdu věcí k základu.
To malheur pochován být za živa,
leč shluk to okolností, náhody,
a stává se to. – Náhrobní však balvan
mou tvrdou hlavu ještě nerozdrtil,
jen srdce, život tíží obří kámen.
Chléb vezdejší náš, amen, amen, amen.
Mně je to jedno, příteli,
já zabiju vás, víte-li,
ne, když mne o chléb okradete,
jsem vrah, vy slov mých vzpomenete,
příteli!
Legendu znáte Jidášší,
a dobře, když vás zastraší!
Mé bláznovství, že, milostivá, posou?
Co vysvětluje banální to slovo?
Ne dosud mnoho, ale pil jsem náhle,
leč, přísahám, že nejsem opilý,
ač z večera nepoznám milostivou
– to zrak je, zrak! – Hoj, opentlené kobyly!
Ofelie, pro sněhový tvůj šat již není smyslu,
oblec se v brokát rudý, frivolní,
ne věneček, ohnivou růži jenom na ňadrech
a místo květů v ruce cigarettu,
a vody nepij, voda příliš studí,
z bláznovství probouzí a moudrým činí!
Ofelie, ku dnešním lásky hrám
kvalifikace jiné nutno vám,
lidé si myslí... Ofelie, jdi, jdi do – – –
– – – borové hory, dálava,
má kadeřavá hlavo bolavá,
zda víš, kdo do tmy tam mne volává?
9
Slyšíte, nahoře alt klidný okariny?
A sentimentální hrá dole harmonika – – –
Ať ustanou v svém smutném blábolení!
Můj otec Hamlet parodoval slova,
a slovo je přec zázrak zázraků,
leč víc než akkord, tón, o více není!
Na počátku také bylo slovo,
a dnes z něho zbyly jenom klepy –
dobrý tmel, jenž celé strany lepí.
O zas ty zvony věčný v svatvečer,
v němž žiji já, ký div, když nevšední!
Zvon:
k trámům, stěnám kamenným
vkován, zazděn, upoután,
svázán upím, sténám:
jinam, jinam, jinam –
v hrozné lůno tajemna!
Sem ruku, dík! Ten výsměch zvonů vraždí!
Zvon:
Zvonů zlatých
z dómů, chrámů
chlumů, týnů,
studen z tůní
hrana zní.
O ticho, snad nás smutek neuzří!
Zvon:
Není marným hran mých rým
samot synům, vyhnancům,
bludným, zbožným, znaveným,
mamonu něm zním.
O milostivá, ruku slíbat smím?
Zvon:
O polednách, z rána, v tmy
k modlitbám zvu, svolávám,
sám začarován k výšinám, –
sám neznám chrám.
O milostivá, on se neposmívá,
ach, hleďte, vzpomínka k nám slétla snivá!
V dál z kaple milostné
lká stříbrem z dubiny
hlas mariánských zvonků:
Angellus Domini!
10
Madonno černá z hor, má víra nevěrou,
ty špatně chránilas mou sestřičku!
Hle, růženec z perliček žlutých zde
na drátě navlečených rezavém,
tři roky již se na něm nemodlí!
Kdo byl by řek’, to dítě usměvavé!
Ne, po tom činu poznal jsem, žes sestra
a celou pýchu naší rodiny!
O sestro, ty jsi v květnu usnula,
já rozumím, v květech se sejdem, drahá!
Co pravda mně ? Ať ví si celý svět,
že za zelenou clonou trávníka
již slunko nesvítí, a tma že nic!
My víme víc, my, proti vůli své
synové věčnosti, jež v srdci ústí nám!
Je pozdě večer již, že tak se mně chce spát?
Bij, srdce, hodiny všem nahraď chudobným
Ten nástroj smrti v krvi, směšný tak,
jak nástroj života krvavý tak, tak, tak!
Kdo život nadceňuje, mýlí se,
kdo podceňuje, ten jej nevyžil!
Po práci sedmý den až odpočívá Pán,
já líného plnitel zákona,
jenž fysikou je setrvačnost zván.
Tak z věd a symbolu a tragiky,
ač vědy semeno jest jenom vtip,
naposled zbude nevtip veliký!
Sedm uměn svobodných,
ale co mám, co mám z nich?
A přec je to zázračné,
sedmička je číslo zlé,
duha sedm barev má,
škála sedm tónů hrá,
sedm pojmů člověk zná,
sedm měsíců rok dá,
sedm roků život jest,
sedm znamení a hvězd,
měsíců plod k člověku
matka musí sedm nést.
Jsem jedna, číslo, pro čísla jsou nicky!
Vrtoch změn je štěstí, osud lidský,
11
co bylo není, co jest, nebude vždycky,
já pozbyl smysl dřív pro systém dekadický!
Čert vzal všechna umění,
vše konečně jen tušení,
a pověra je divná věc,
sejdou se v ní na konec
lid, kněz, básník, učenec,
umělec, blb, šílenec,
nic z nich nikdo neví přec.
A je to tak na snadě,
že i zlato stvořit lze,
když přec všechno jedno je.
Být bláznem, paní, není dekadence,
jsem nelogický jako somnambul,
bezprostředně nazíraje jak bůh,
nač smysly mně, když vnímám pojmů stín
a s opojením věcí hovořím.
Svět nemá smyslu pro šat stříbrobílý,
a proto oblékli mne v režný háv.
Ta neutrální barva špíně blízká,
odstíny všechny přijat ochotná!
Šat režný špinavý bláznů a zločinců
a geniů, jež tvoří ze země
vše ve všech zemských, ve všech dimensích.
Vy mýlíte se, milostivá paní,
o ano věřím, zrcadlo je žena,
vy ve všem viděti však chcete sebe,
a já zas všechno v sobě zrcadlím,
ten rozdíl vyřiďte všem eklektikům!
Zda všímáte si krás té kopule?
Již slovo klenba, vězte, hudbou je!
Měděnkou není obyčejná rez!
O mlčte, prosím, čtu vám ve tváři,
vy nevidíte z toho užitek!
Snad vnitřek chrámu je vám námitkou;
jen jděte lkát tam vlastním nad barbarstvím,
dřív pohleďte však na modré tam oči,
jež u vytržení kams zírají
a štěstím slzí; ovšem, to je muž!
Teď na mne svoje oči upírá,
jen přemýšlejte, to je klenby moc!
To nejlepší by bylo přátelství
od doby zvířeny jež bylo zde –
12
té krásné nemužskosti schopen být!
My spolu mluvili jsme mlčením
my spolu mluvili a nevyřkli svých jmen.
Vy máte němé rty, vy jste můj miláček!
Dnes cudny jen mé myšlénky,
žel, frivolní však milenky!
Já líbal pannu na duši jen a ne na čelo,
a proto mne as zradit jí se zachtělo.
Vás milovat mně nelze, milostivá,
co náplní jest mého života,
to na vteřin vám stačí několik,
a co je tobě chlípným životem
mně nízkým okamžikem hluboce.
Co můžeš dáti, já ti daroval,
tvá krása vlastní má je představa
a rozkoše tvé mým jsou vlastnictvím,
na hvězdě Tellus já jsem mocnářem,
svou pomstu silnější nech světy pro jiné!
Ach nač ten strach a nač to zděšení?
Vyřiďte vladařům, že králů nezabíjím.
V mé nesvadnou ni lilie malé ruce,
čeho se dotknu, všechno zkamení,
gest také nenávidím mstitelů,
mstitelů srdce slz je křehká vása.
Ten zlatý démantový prstének,
pravíte po otci že šlechtici?
Ukažte ručku! Tak vy myslíte?
Z prstů a nehtů opak dokáži,
zvedněte lesk zde toho paprsku!
Vy pláčete, mdlý, starý argument!
O milostivá paní, jak jste směšná
se slávou svou a moudrostí a cností
jak ženství samo. Radu dám vám však,
chcete-li bez podmínek poslechnout!
Tož vyslečte se hezky do naha,
utíti dejte ruce nevděčné,
a možná dost, že třeba bude z vás
i Rodinovo torso báječné!
O mistře, mistře, tak já pochopil,
že všechno na světe i svět je torso jen,
a krása v srdcí jiných, v srdci vlastním styl!
13
Hle, nad řekou jak bílý pták
v královském tanci se ztrácí,
nehleďte housenky do oblak!
Zdravému umění čest buď a práci!
Zvolte mne králem, králem, králem v Monaku,
králem opilých a rozpustilých tuláků,
zvolte mne králem v malovaném Monaku,
kde se hraje o nejvyšší při víně a koňaku –
králem štěstí, pohár v pěsti, králem bez znaku!
Je v světě tolik krásných žen
a božských ňader dvakrát víc,
co po vašem mně po umění,
a do moudrosti teprv nic!
Je v světě tolik morálky,
tak snadno být morálným,
a slova slovy zůstanou,
tož budu nemravným!
Když v světě málo pravdy tak,
tak málo pravdy zatraceně,
já spiju se, já spiju se,
já spiju se jak štěně!
Nezpovídej se, srdíčko, v hospodě,
zde zaplatiti lze nám nejvýš smích,
chceš-li se zpovídat, až půjdem’ domů,
víš, v noci nezřít slz – a – ve – verších –
Písnička nejlepší od srdce bývá,
hoj divokou proč se mnou, milostivá,
improvisaci proč si nezazpívá?
To hrdličky jen cukrování,
to cukrouška jen sladký smích,
oč něhy vloží víc v své lkání
než do slov já svých cynických?
Nejste-li paní, jak mním zpěvačkou,
jak z lidí nejlepší a ptáci jsou,
a němá nejste-li, vám zbývá smích,
a nemáte-li k tomu síly dost
váš rozchechtá se za vás směšný host!
A tak se budem smát, budem se posmívat,
my, kteří hořce kdysi plakali,
že nesnadno je psáti satiru,
když na každém i šeptem slově tvém
je krve kus a rány znamení
na každém z pohybů – – –
14
Ale zítra, zítra smích a smích
se rozlehne, že bůh se bude smát
a ďábel, veselý náš kamarád!
Mně roditelkám vašim chce se smát
v zástupu křičících porodních bab.
Co s humanitou k užitečné zvěři?
Já také rodil jsem a rodil sám
jak nejzatoulanější z štvaných psů
a kdo se staral o mé bolesti?
A mláďat svojich šňůru pupeční
sám v svíjení jsem musil překousat!
A nebyla to slepá štěňata,
vy matky skuhravé,
to mladých dravců bylo pokolení.
A láci nadějí se vašich vysměju
a z božstev vašich nejsměšnějšímu,
jež vtělilo se v alfa privativum,
jež z povolání kněžstvo proměňuje
v omega sakrosanktum posvátné.
A milencům v šklebivém říjení
se posmívati budem s pošklebkem
pak panny prvničky v háj samci lákají
a po krůpěji krve panenské
pak z dravce schlíplého je lačné prase jen.
A starcům vašim třesavým a sivým,
již soustrast, úctu budí v dobrých srdcích!
Já radu dal bych: požírejte je,
z moudrosti jich a klidu ztučníte
a rázem zbavíte se přítěže!
I mozolům se vašim vysměju,
jež ruku škaredí a zoškliví.
Jak protivný je heroism práce
a svatozáře jeho mučenictví!
Ta volí cnost se pro mne nehodí.
A reji mravenců se zasmějem
na rozkopaném mraveništi jich.
Leč věz, i termitů již bzučí roj,
že bourati jest víc než stavěti!
Jen budujte vy hodná zvířátka!
A vašim zásadám a pořádkům
a zákonům a řádům smát se chci.
Mně je tak dobře bez toho všeho,
mně nejasnému, mně nehotovému,
15
mně nesrovnanému, ach divokému,
jak příroda a sama skutečnost.
Jen prosím, okuste z ovoce poznání
a snad vám také trochu zasládne!
A hladovým se budem posmívat
my s odporem jim kůrku vhodíme
a se smíchem jim dáme výchovu,
psům lísavým, smělosti dresseuři.
A hlavně tehda budeme se smáti
v den sváteční, ten klidu slavný den,
my, kteří nemáme co ztratiti
my jiných majitelé pokladů. –
O dnes ten moci slyšet koncert již!
Ten potlesk a ty salvy oslavné,
bourání z karet směšných paláců!
Zřít ohňostroje látek zápalných
těch hromaděných sta, tisíce let,
bengalů výbušných a oblakový let
hnízd nevkusných a sýpek bez slohu
s neživnou moukou, černou smuteční,
již dobrodinci lidstva střádali!
Užitku od hudby však nečekej,
to en gros bude doklad l’art pour l’art,
jen lidské výpravy akt efektní!
Věz ideje jsou tóny flétny jen,
jež resonance srdce sesílí.
– – – – – – – – – – – – – – – –
Tak všemu, všemu budeme se smáti
jak děti smáti a jak šťastní blázni.
Šílené rouhání, ty bez bázně,
bez bázně zhýralosti opilství,
jež ví, že všechno nejvýš hra a nic!
– – – – – – – – – – – – – – – – – –
Či všechno jest jen velký sebeklam?
Leč pravda každá věcí víry jen,
a nepravdy jsou – divno – věcí věr.
Tož pravdám vašim zdar a systemům
a věkověčným axiomům zdar
a principům a thesam nezvratným
a orthodoxním náboženstvím všem,
všem morálkám jich a jich mravnosti!
16
Leč my, my budem, lze-li býti zlí
a smích náš smíchem bude pro smích jen –
Tak smích je veselím,
náš smích je radostí,
poznáním, svobodou,
náš smích je mravností!
Můj smíchu, plakal bych, tys chtěl mně selhat snad,
já plakat? Ne! Já chtěl se jistě smát!
Proč na mne díváš se, já nelhu, věř,
ač pierot, já nemám masky, hleď,
tvář nabílenou jenom bídou mám,
mých vrásek proto tahů nepoznáš,
nejsi-li, běda, pierotem sám!
A s Colombinou tak to nebylo,
jak básníků vám tisíc básnilo.
O Colombino, pierota dceř!
Stáří má mládí potřebu, ach žal,
a paňácovi smích již selhával! – – –
Jak moře měnivá a tajemná a zlá –
s milenci přede mnou se líbala,
s námořníky, studentíky, s kramáři a malíři
a na konec s kajícími frejíři!
Úpíre, zaplať mně tajemství moje zlé,
tvých ňader poupě z růže mé,
ač tvoje, není, tvé!
O Colombino, Colombino má,
víš, hrozny lásky své mně smíchy dávalas,
až sama kazilas hry velké umění,
až jednou v divadle, ha ha ha hou
ne smích, mé rozlehlo se mlčení,
tak zabil v šílenství jsem Colombinku svou,
jež byla, směj se, směj, dceř má, ne milenkou –
Jak? – Colomba že věčně živá ptá se,
proč o mně málo tak je slyšeti?
Že slávou jsem se ďáblu zapsal, naivní,
dnes třemi –p– mu roven knížeti.
Kol nás se stmělo, a je to tak dobře!
Víc do tmy krásy domysliti lze,
co po těch nám, kteří to nedovedou!
Všech o passantech nočních pravím si,
že odvážlivci to, neb z hýření že jdou – –
17
Co nad městem tam naskákalo světel,
co v černém nebi hvězd se tetelí,
nám nesvítí však, nám jsou pro ozdobu.
Dnes dekorativ posledním mým heslem,
mých vrchol to a konec problémů.
Já místo lebky do své levice
uchopím těžký, čarokrásný prs,
všech součet záhad z něho vyhledím.
S úsměvem místo neznámého x,
pleť ženskou zkoumám ve všech odstínech.
Mně důležitou vazba knihy knih,
u moudrosti dbám, zdali budí smích.
Mně poesie žití výzdoba.výzdoba
a život výzdobou je smrti mé.
Svá všechna tajemství dnes zradím s kuráží,
já smím, že zásadně se na nic neváži!
O milostivá, mazati se ráčí,
opora zídky přec vás asi tlačí,
nejlépe o pranic se neopírat!
Či cihly vám snad ideálem jsou
pro charakterní konsekventnost svou?
Co to jen kdesi dole stále hučí?
Již vím, to ona řeka plazivá,
ta stříbropěná – epithet těch pověr!
Ach tak se zdá mně, že jsem cizincem!
mám několik k vám, paní, otázek.
Činí hadem řeku koryto,
či koryto tak plýtké, podajné
– mně do věty se pletlo slovo žleb –
a kde až končí řeky řečiště,
A lze z té řeky žíznivému pít?
Vy mlčíte. Být nutno galantním.
Zda utkala jste šatu svého kus?
Já myslel, že vše k tělu padne vám!
O jak bych slíbal umělecké dílo,
váš norimberský, skvostný náramek!
Nevrývá se vám pranic do těla?
Na stříbře granáty – byly by chudé tak!
18
Z čeho pak nejraděj se modlíváte?
Tak, tak, já nejvroucněj zas modlívám se sám.
Smím ptát se, nad čím jste se zamyslila?
Ach, ano, zlý byl osud Marketky! – – –
O paní, věřte, kdybych nebyl bláznem,
že vrahem vaším byl bych, přísahám!
O město, město, historii máš,
ale nemáš, nemáš tradice!
Teď do vody jen směle skočte tam,
ať zanese vás se vším kalem svým,
kam míří její běh a skloněn spád,
snad v dáli aspoň cosi súrodníte,
čím dřív, tím líp svou krásnou zdechlinou.
Oh, stonásobně chápu dnes svůj bol,
hvězd v stříbření když u zbořenišť zdí
jak bez příčin jsem plakati se jal,
vyčítat osudu, naříkat zlořeče,
že neznám vlasti své, snad na východě kdes,
že rozptýlení všeci bratří mí,
a znesvěcen že žalmů našich žal!
Jak velebím dnes vlast svou v srdci svém,
být blahořečím osud vyhnancem!
Dnes pozbyl jsem již pudů mravenčích,
dnes mne již mezník pranic nebolí,
a přec jen scípnout nechci kdekoli – – –
– – – – – – – – – – – – –
Tichá noc kol mne, zda cítíte ji též,
jak lampa elektrická měsíc svítí,
jen zodpovědnosť otce vnitřní klatá
rozkazem mocným káže k dětem jíti.
Dětičky poshovte, až zítra dám vám jíst!
Což neví otce svého potomstvo,
života žár a stud že běhnám jen,
a žití čas se platí kramářům?
Můj synku, nejmladší jen uč se z věd,
a vědě života, systemu zlodějů,
bys nebyl naivní a legalnímu lupu!
A potom, ukradni si zákonník,
obrať jej směle vzhůru nohama
a celý svět zvi drze na hody!
19
Národní, synu, lékař nemoci –
dešťovou vodu nejmíň třikrát svař
– víš, slabým vadí různost prvků prý –
a za tepla s úsměvem nejasným
leč s jistým gestem nechvějným dej pít!
Budeš-li knězem, hercem, básníkem,
vol zapíravá slova, nedrahá,
od vět svých vždycky jednu odčítej,
vše zvedni na druhou a změň se v strom,
jenž city kvésti smí, ne myšlenkami zrát,
a jehož listoví má v slunci duhou hrát – –
Víš, artist obtloustlý fabuli k vínu rád.
A jako názvů destilator věcí,
zapomeň, že jsi levoboček boží,
a nevěř v neomylnost žádných vážek!
Svůj život učiníš-li uměním,
jež chudí duchem zovou osudem,
bud’ vzorem tobě světec indický,
Paramahamsa Guru Agamya!
Jak on buď skoupý na zázraky luze,
jenž zbloudil celý svět, svět celý, celý,
by hledal lidi, jichž však nenašel,
jen blázny s ideami utkvělými.
Jak on mluv k lidem lidskou prařečí!
A lidské špíny, synu, neboj se,
čistota aestheta je hlouběji
než v kapesníku jeho složeném.
To všechno smí však silný obr jen,
jenž pěstí sevříti zná srdce své,
by třicet vteřin tlouci přestalo!
Tak i ta směšná doba, krátká stačí
na činy dějin, skutky epoch, dílo,
v němž zločin pekla taje v polibek.
O polibek je, milostivá paní,
čarovným klíčem k mému tajemství,
vy zovete jej asi suggescí. –
Co miluji, políbím v poledne,
a koho nenávidím, s večera, když spí.
Můj slohou není pocel, slov ni rým,
můj polibek přec mým jen tajemstvím.
20
Vy mlčíte? Vy bádáte, má drahá,
vy v myšlénkách mých přede mnou tak nahá!
Let se mnou divoký vám obtíží?
Já temným zdám se vám a nejasným,
vy nerozeznáte, kdy směji se, kdy pláči?
Z těch lapalií povstávalo drama.
Div divoucí! Co září vám, mně dým,
jak sklo vás nejasný si prohlíží,
sám sobě na světlo si temný stačí – – –
Dřív uhádněte, kdo a co jste sama!
Jeden prs, to nejste vy,
celá nejste jenom klín,
a to všechno miluji.
A paradoxon vražedné zde zas:
milovati části a nemilovat vás!
Já sběratel jsem originalit,
a vy? Vy máte hlavu jako Eva,
a vaše tělo? Sotva máte své,
to, milá paní, všechno bylo zde!
Dnes poslední mně shasla z pochodní,
o pozdravujte blázny původní!
Dnes vy mně, ženo, jste jak vše jen číslo,
neurčité číslo, imaginární.
On světlo chtěl,
já tmy zas stvořitel,
když nejste pro mne, buď zde mrtvá tma,
kde život končí však, kde začíná?
Urážky vám si s klidným svědomím
odpouštím, sebe ve vás urážím,
a velké pokání a pokuta je má,
bolest otce, který dcerku má,
která matkou může být zas otce!
Mým mukám není hodin, času není,
o zítra bolelo a včera bolet bude,
jak rozplynul mne hlad, stín záporu,
mez v nekonečnu mizí prostorů,
a věčné bolestí je mojich dnes,
tak maní já jsem Brahmy rodem kněz.
Též chléb v své tělo, život proměním
a rudé víno v horkou svoji krev,
21
co ztrávím, všechno mnou se stává, mým,
tím prostým zázrakem můj zpívá zpěv.
Můj není básní zpěv, to život můj,
je ve spirále tanec baletky
má poesis, jíž vrcholem jsem já,
mé tanečnici střed ten cíl a účel,
jenž všecky posvěcuje prostředky.
Co chcete vy zde, pane nezvaný,
vy bez odvahy, sprostě smělý jen,
žít život, který nezávidím zvěři.
Zde to, co vysloveno bylo kdys
jen s hrůzou: Skylla nebo Charybdys.
Svět dnešní ztratil smysl, pro kothurn,
již nemá sil k výpravám nejzazším,
jen v skromný humor karikatur věří,
dnes říká se jen – – –
Já, starý námořník, jak moře šedivý,
v dál sinou vesluju, mne pějí sireny,
těm žínkám lebka má se nejvíc nadiví – –
Hoj, s větry v sázku let mé loďky šílený!
– – – – – – – – – – – – –
Má loď se topí!
Její příď již hoří!
Do hlubin záď se noří!
Shlaď cest mých, vlno, stopy!
Můj hrob je propast v moři!
– – – – – – – – – – – – –
Má loď je pevná!
Hlava má jen hoří!
Mikrokosmu bouří
krater citu živly zuří,
myšlenek až v makrokosmus
ohňostrojem víří
hvězd zlatožhavých pýří!
Má hlava hoří, hoří
ve světel světů svatozáři,
v řeřavých sluncí keři!
22
Můj marno hasit oheň, jiskry chytejte,
požáru nebezpečí nedbejte!
Jen jiskra horoucí zas nový plamen vznítí,
můj osud, osud hvězd, jež v nebi svítí,
jen dotud život nesou kosmu tmou,
než sopky v ňadrech jejich vyhasnou.
Hvězd strusek shaslých marný let,
roj příšerný jich nocí veškerý
víc není též než v knihách temnoty
jen obří, černé, mrtvé litery.
– – – – – – – – – – – – –
1903
23