Lyrikův pád (1906)

Adolf Racek

Diplomatická verze Ediční verze
ADOLF RACEK
LYRIKUVLYRIKŮV PÁD.
ICH HABE GELEBT, ICH HABE GELIEBT, ICH HABE GEDACHT, ICH HABE GEDICHTET, MEIN TOD IST MEINE TAT.
[1] Tobě Sávo a tobě Ivo
– – – jakože jsem si učinil z našich předků výzbroje (kterou miluji pro starou pasířskou práci plnou nezpozdilých anachronismů) již jen výzdobu komnaty této, abyste i vy těchto mých zase zbraní, na nichž krev otce vašeho i těch, s nimiž jsem bojoval na poslední výpravě křížové i oněch, které jsou ještě ve zbrojnici, nebrali jinak do rukou, nežli nejvýš jako reliquie. A kdybyste snad ještě táhli ku hrobu, pamatujte vždy ráno i večer, že sídlo naše jest na nejzazším západě. Na cestách pak na východ, když ptáti se budete na směr, často v řeči vaší nepravě odpoví se vám, a jindy i s těmi, jimž stejné cíle s vámi budou pro jazyka různost jen znameními nejistými smyslu se domluvíte a zase jindy nesrozumitelnou píseň zaslechnete zpěváka cizího a jen dle nápěvu krásu a obsah uhodnete – – – – – –
[2]
Z ÓDY ČLOVĚKA.
Muž v plné síle neguji soucit lidský, zpívám despekt almužně, křesťanství, altruismu, jsem dělník duševní, má práce krev a život, maximum existenční chci však za mzdu, práce šlechtic mzdy jistotu cením, ne dar honorářů, hnus remunerací. Chci světlou dílnu mít a k práci vzduchu a temperaturu nahotám těla vhodnou, neakcentuji chléb již, ducha žízeň, zastávám právo proti zákonu, moci. Kulturní věku píši historii, mé nadšení splynulo s kriticismem, mám radost z proporcí, důkazů krásy, z arithmetické prostoty a lidské účelnosti, z přirozenosti člověčí, z rozumu chladu a mozku, z hrdého osamocení našeho v kosmu na melancholické planetě zrodivší snad náhodou život; na slávu stačí mně s jedincem srozuměnísrozumění. – – – – – – – – – – – – – – – – Lži, minulé podmínce kultury lidské kvituji bylost, ne byzantinism pravdy, jen nahoty propaguji chlípnost, mně není poesie afrodisiakenafrodisiakem a pornografií, 3 za inspiraci mám přesnost, za tajemnou touhu mám vůli. Nepopírám neznámé, aesthet jsa analysuji strukturu psychologie ballad, legend citů, věd mythů, demokrat popírám hierarchii duchů, vnímám monism sil a pudu a citu a intellektu, mně patrný kontakt částic hmoty atomů menších ve škále od nevědomého přes podvědomé až k nadvědomému, potence náboženské jsem spiritualisoval v cogitantismus, chápu jednotnost tušení, filosofie, poesie a radosti hudby. Odhodnocuji ceremoniell allegorií a symbolik anthropomorfismů, eliminuji z interjekcí muk lidských terminy ledové lyriky, z prasíly pohlaví, rythmu vyvozuji ethiku rozkoše, konstantní rozkoše, abstrahované z nervosity v ideje, mimo illusorní frivolitu tvarů formuluji nirvanní krásu věčna. Číslo je obraz, tvar geometrický symbol, a to je základ mé dnes aesthetiky. Jsou básně hodny prvek, motor, operace. Já mechanismu porozuměl kráse, zřím jednoduchou krásu šroubu a život automatu. Mou pýchou sebepřekonání celé. Mým idealem velepíseň štěstí. Můj názor básní, báseň má můj názor. Smrt řešení, na které vždy dost času. Já nejsem kněz a prorok, jich však větší, já srdce vychoval v nutnosti disciplině. já práce pořádku je lásce naučil, na místě piety – a osud ovládati. 4 Plán práce mé a denní rozvrh hodin mou volností a bezpečím mých svobod, můj fanatism ztuhl v solidaritu, a není umění života nad umění. Svět plný zázraků a divů, neznámého, já analysuji však tajemno a tvořím socialism volný z egoismu v mezích svobody jáství, všech pro všechny chci rozvoj energií. Já znehodnotil si všechno a nové si hodnoty tvořím, své všechno dobyl jsem svou vlastní silou a prací. Z mé nenávisti tolerantní jistota zbyla, mathematická, blízká zapomnění. Člověka sílu poznav grandiosní zpívám pohanství dneška, kult studia, techniky, vědy a chvílím únavy pravím: je věčný pokrok a vývoj. Relativní si uvědomuji hodnotu záporu, kladu, chápu kontinuitu věcí a jednotnost potencí lidských a síly, brutalitu přirozenosti morálkou etikety mírním, precisovati si snažím legalnost, humanitu. Miluji stručnost telegramů, jasnost písma na psacím stroji. Nepřítel mrtvého, byť duševního jsem kapitálu. Já člověk jsem a v tom je moje síla, v úsměvu tichém veliký můj pokrok, vím, není tragického mimo omyl, v svém vývoji potence nové hledám. A diagramů, strojů vidím krásu, má mravnost zákon, číslo, realita. 5 Logickým stejně blázen, mudřec, dítě, umění práce je a výchova a počet, hrou všechny pojmy onomatopoií, a příčinnost jest smysl hvězdy země, nic nevymkne se rythmu, evoluci. Vím, z energie pranic neztrácí se, vím však, že není štěstí ve vědomí, ovládám srdce silou svojí vůle. Své rozkoše věděním potencuji, leč normou života mně intensita. Nevěřím v inspiraci, nevěřím v pranic, kulturám starým přiznávám nárok smrti, v svých mukách, pochybnostech kalkuluji, své personality chci zánik. K hypothese všehožití a věčného odrazu v kosmu, v egoismu existence část procesu chemickou kladu. Metamorfosa smrti nemá pro mne hrůzy, výchovou sebe kultivuji svět, jsem milenec jasných nocí, nepřítel dogmat, apodiktických, definitivních odpovědí na věcné otázky a věčné problemy. Žiji bez konfesse, svoboden, mimo království, státy své propanujiproponuji nitro jen psychologům v abstrakcích svých fikcí, vzdálen akrobatů a umělců z professe, zamyšlen nad kosmem buněk a mystikou rovnic, počítám dráhy hvězd a nedbám ztráty zraku, napínaného viděti v duze ultrafialovou barvu. – – – – – – – – – – – – – – – – 6 Bez skepse člověka apotheosu píši, já recituji ódu člověka a zpívám romanci svoji, uznání hymnu zpívám rodičkám dětí, apotheosu intimní smlouvě milenek konkubinátu s rovnými právy, jež modifikuje jich ženství. My pochopili nezměrné množství sil smyslů a tvarů, nekonečnou škálu nuancí mužství a ženství ve vývoji věčném, z níž zásada svobody plyne: vyžíti vitálnost zplna – projev prasíly: sexus. – – – – – – – – – – – – – – – – Ve hradě příbytku svého u okna na západ sedím, lyrikou, pathosem hodnoty nové a smyslu bez předsudků a priori, bez affektu medituji o všem, neefektní, prostý, solidní klid tvarů zřím kolem. Chlad cením dnes kronik dat a čisté věty fakt, zamlklou noblesu archivů, záznamů suchých, objektivních letopočtů v historií neosobnosti. Má denní práce: rubriky, bilance, kontokorrenty, formule, vzorky, tabelly statistik přesné, jak básně čtu katalogy, adresáře, cenníky, zprávy, burs rozumím hazardní hře a abstrakt fiktivní kráse, ji v theorii zřím a v právním vidím smyslu, hlouběji v primérní fraseologii lidí čtu malých, prosté vulgarity blasfemie a cynismu, lidí ukryvších temperament v konvence strnulost, jichž slovo přísaha a smlouvy jako zákon. 7 Pozbývám smyslu pro slov pověru, bázeň, pro necudný stud a religiosní sentimentalitu. Zřím oknem odpolední svátek odpočinku, zřím ústavy uměn a věd a lidskosti, spravedlnosti, zřím zotavení divadel, hříšť a koncertních síní, velkolepou sílu průmyslu, bezdýmných komínů sloupořadí, čtu firmy a štíty továren, skladišť a lázní, podniků společenských, pojišťoven, bank, obchodů en gros, za zahradami škol zřím krematoria smír. – – – – – – – – – – – – – – – – V složitost života všeho krasocit zdraví nesu a radost. 1901
8
MONOLOG BLÁZNA.
Ve zlaté studni sedím sám, řečí se blázna zajíkám, na zítřek vzpomínám a na kdysi a větší blázen mění kulisy tak nelogicky, bez skladu – – a já jdu věcí k základu. To malheur pochován být za živa, leč shluk to okolností, náhody, a stává se to. – Náhrobní však balvan mou tvrdou hlavu ještě nerozdrtil, jen srdce, život tíží obří kámen. Chléb vezdejší náš, amen, amen, amen. Mně je to jedno, příteli, já zabiju vás, víte-li, ne, když mne o chléb okradete, jsem vrah, vy slov mých vzpomenete, příteli! Legendu znáte Jidášší, a dobře, když vás zastraší! Mé bláznovství, že, milostivá, posou? Co vysvětluje banální to slovo? Ne dosud mnoho, ale pil jsem náhle, leč, přísahám, že nejsem opilý, ač z večera nepoznám milostivou – to zrak je, zrak! – Hoj, opentlené kobyly! Ofelie, pro sněhový tvůj šat již není smyslu, oblec se v brokát rudý, frivolní, ne věneček, ohnivou růži jenom na ňadrech a místo květů v ruce cigarettu, a vody nepij, voda příliš studí, z bláznovství probouzí a moudrým činí! Ofelie, ku dnešním lásky hrám kvalifikace jiné nutno vám, lidé si myslí... Ofelie, jdi, jdi do – – – – – – borové hory, dálava, má kadeřavá hlavo bolavá, zda víš, kdo do tmy tam mne volává? 9 Slyšíte, nahoře alt klidný okariny? A sentimentální hrá dole harmonika – – – Ať ustanou v svém smutném blábolení! Můj otec Hamlet parodoval slova, a slovo je přec zázrak zázraků, leč víc než akkord, tón, o více není! Na počátku také bylo slovo, a dnes z něho zbyly jenom klepy – dobrý tmel, jenž celé strany lepí. O zas ty zvony věčný v svatvečer, v němž žiji já, ký div, když nevšední! Zvon: k trámům, stěnám kamenným vkován, zazděn, upoután, svázán upím, sténám: jinam, jinam, jinam – v hrozné lůno tajemna! Sem ruku, dík! Ten výsměch zvonů vraždí! Zvon: Zvonů zlatých z dómů, chrámů chlumů, týnů, studen z tůní hrana zní. O ticho, snad nás smutek neuzří! Zvon: Není marným hran mých rým samot synům, vyhnancům, bludným, zbožným, znaveným, mamonu něm zním. O milostivá, ruku slíbat smím? Zvon: O polednách, z rána, v tmy k modlitbám zvu, svolávám, sám začarován k výšinám, – sám neznám chrám. O milostivá, on se neposmívá, ach, hleďte, vzpomínka k nám slétla snivá! V dál z kaple milostné lká stříbrem z dubiny hlas mariánských zvonků: Angellus Domini! 10 Madonno černá z hor, má víra nevěrou, ty špatně chránilas mou sestřičku! Hle, růženec z perliček žlutých zde na drátě navlečených rezavém, tři roky již se na něm nemodlí! Kdo byl by řek’, to dítě usměvavé! Ne, po tom činu poznal jsem, žes sestra a celou pýchu naší rodiny! O sestro, ty jsi v květnu usnula, já rozumím, v květech se sejdem, drahá! Co pravda mně ? Ať ví si celý svět, že za zelenou clonou trávníka již slunko nesvítí, a tma že nic! My víme víc, my, proti vůli své synové věčnosti, jež v srdci ústí nám! Je pozdě večer již, že tak se mně chce spát? Bij, srdce, hodiny všem nahraď chudobným Ten nástroj smrti v krvi, směšný tak, jak nástroj života krvavý tak, tak, tak! Kdo život nadceňuje, mýlí se, kdo podceňuje, ten jej nevyžil! Po práci sedmý den až odpočívá Pán, já líného plnitel zákona, jenž fysikou je setrvačnost zván. Tak z věd a symbolu a tragiky, ač vědy semeno jest jenom vtip, naposled zbude nevtip veliký! Sedm uměn svobodných, ale co mám, co mám z nich? A přec je to zázračné, sedmička je číslo zlé, duha sedm barev má, škála sedm tónů hrá, sedm pojmů člověk zná, sedm měsíců rok dá, sedm roků život jest, sedm znamení a hvězd, měsíců plod k člověku matka musí sedm nést. Jsem jedna, číslo, pro čísla jsou nicky! Vrtoch změn je štěstí, osud lidský, 11 co bylo není, co jest, nebude vždycky, já pozbyl smysl dřív pro systém dekadický! Čert vzal všechna umění, vše konečně jen tušení, a pověra je divná věc, sejdou se v ní na konec lid, kněz, básník, učenec, umělec, blb, šílenec, nic z nich nikdo neví přec. A je to tak na snadě, že i zlato stvořit lze, když přec všechno jedno je. Být bláznem, paní, není dekadence, jsem nelogický jako somnambul, bezprostředně nazíraje jak bůh, nač smysly mně, když vnímám pojmů stín a s opojením věcí hovořím. Svět nemá smyslu pro šat stříbrobílý, a proto oblékli mne v režný háv. Ta neutrální barva špíně blízká, odstíny všechny přijat ochotná! Šat režný špinavý bláznů a zločinců a geniů, jež tvoří ze země vše ve všech zemských, ve všech dimensích. Vy mýlíte se, milostivá paní, o ano věřím, zrcadlo je žena, vy ve všem viděti však chcete sebe, a já zas všechno v sobě zrcadlím, ten rozdíl vyřiďte všem eklektikům! Zda všímáte si krás té kopule? Již slovo klenba, vězte, hudbou je! Měděnkou není obyčejná rez! O mlčte, prosím, čtu vám ve tváři, vy nevidíte z toho užitek! Snad vnitřek chrámu je vám námitkou; jen jděte lkát tam vlastním nad barbarstvím, dřív pohleďte však na modré tam oči, jež u vytržení kams zírají a štěstím slzí; ovšem, to je muž! Teď na mne svoje oči upírá, jen přemýšlejte, to je klenby moc! To nejlepší by bylo přátelství od doby zvířeny jež bylo zde – 12 té krásné nemužskosti schopen být! My spolu mluvili jsme mlčením my spolu mluvili a nevyřkli svých jmen. Vy máte němé rty, vy jste můj miláček! Dnes cudny jen mé myšlénky, žel, frivolní však milenky! Já líbal pannu na duši jen a ne na čelo, a proto mne as zradit jí se zachtělo. Vás milovat mně nelze, milostivá, co náplní jest mého života, to na vteřin vám stačí několik, a co je tobě chlípným životem mně nízkým okamžikem hluboce. Co můžeš dáti, já ti daroval, tvá krása vlastní má je představa a rozkoše tvé mým jsou vlastnictvím, na hvězdě Tellus já jsem mocnářem, svou pomstu silnější nech světy pro jiné! Ach nač ten strach a nač to zděšení? Vyřiďte vladařům, že králů nezabíjím. V mé nesvadnou ni lilie malé ruce, čeho se dotknu, všechno zkamení, gest také nenávidím mstitelů, mstitelů srdce slz je křehká vása. Ten zlatý démantový prstének, pravíte po otci že šlechtici? Ukažte ručku! Tak vy myslíte? Z prstů a nehtů opak dokáži, zvedněte lesk zde toho paprsku! Vy pláčete, mdlý, starý argument! O milostivá paní, jak jste směšná se slávou svou a moudrostí a cností jak ženství samo. Radu dám vám však, chcete-li bez podmínek poslechnout! Tož vyslečte se hezky do naha, utíti dejte ruce nevděčné, a možná dost, že třeba bude z vás i Rodinovo torso báječné! O mistře, mistře, tak já pochopil, že všechno na světe i svět je torso jen, a krása v srdcí jiných, v srdci vlastním styl! 13 Hle, nad řekou jak bílý pták v královském tanci se ztrácí, nehleďte housenky do oblak! Zdravému umění čest buď a práci! Zvolte mne králem, králem, králem v Monaku, králem opilých a rozpustilých tuláků, zvolte mne králem v malovaném Monaku, kde se hraje o nejvyšší při víně a koňaku – králem štěstí, pohár v pěsti, králem bez znaku! Je v světě tolik krásných žen a božských ňader dvakrát víc, co po vašem mně po umění, a do moudrosti teprv nic! Je v světě tolik morálky, tak snadno být morálným, a slova slovy zůstanou, tož budu nemravným! Když v světě málo pravdy tak, tak málo pravdy zatraceně, já spiju se, já spiju se, já spiju se jak štěně! Nezpovídej se, srdíčko, v hospodě, zde zaplatiti lze nám nejvýš smích, chceš-li se zpovídat, až půjdem’ domů, víš, v noci nezřít slz – a – ve – verších – Písnička nejlepší od srdce bývá, hoj divokou proč se mnou, milostivá, improvisaci proč si nezazpívá? To hrdličky jen cukrování, to cukrouška jen sladký smích, oč něhy vloží víc v své lkání než do slov já svých cynických? Nejste-li paní, jak mním zpěvačkou, jak z lidí nejlepší a ptáci jsou, a němá nejste-li, vám zbývá smích, a nemáte-li k tomu síly dost váš rozchechtá se za vás směšný host! A tak se budem smát, budem se posmívat, my, kteří hořce kdysi plakali, že nesnadno je psáti satiru, když na každém i šeptem slově tvém je krve kus a rány znamení na každém z pohybů – – – 14 Ale zítra, zítra smích a smích se rozlehne, že bůh se bude smát a ďábel, veselý náš kamarád! Mně roditelkám vašim chce se smát v zástupu křičících porodních bab. Co s humanitou k užitečné zvěři? Já také rodil jsem a rodil sám jak nejzatoulanější z štvaných psů a kdo se staral o mé bolesti? A mláďat svojich šňůru pupeční sám v svíjení jsem musil překousat! A nebyla to slepá štěňata, vy matky skuhravé, to mladých dravců bylo pokolení. A láci nadějí se vašich vysměju a z božstev vašich nejsměšnějšímu, jež vtělilo se v alfa privativum, jež z povolání kněžstvo proměňuje v omega sakrosanktum posvátné. A milencům v šklebivém říjení se posmívati budem s pošklebkem pak panny prvničky v háj samci lákají a po krůpěji krve panenské pak z dravce schlíplého je lačné prase jen. A starcům vašim třesavým a sivým, již soustrast, úctu budí v dobrých srdcích! Já radu dal bych: požírejte je, z moudrosti jich a klidu ztučníte a rázem zbavíte se přítěže! I mozolům se vašim vysměju, jež ruku škaredí a zoškliví. Jak protivný je heroism práce a svatozáře jeho mučenictví! Ta volí cnost se pro mne nehodí. A reji mravenců se zasmějem na rozkopaném mraveništi jich. Leč věz, i termitů již bzučí roj, že bourati jest víc než stavěti! Jen budujte vy hodná zvířátka! A vašim zásadám a pořádkům a zákonům a řádům smát se chci. Mně je tak dobře bez toho všeho, mně nejasnému, mně nehotovému, 15 mně nesrovnanému, ach divokému, jak příroda a sama skutečnost. Jen prosím, okuste z ovoce poznání a snad vám také trochu zasládne! A hladovým se budem posmívat my s odporem jim kůrku vhodíme a se smíchem jim dáme výchovu, psům lísavým, smělosti dresseuři. A hlavně tehda budeme se smáti v den sváteční, ten klidu slavný den, my, kteří nemáme co ztratiti my jiných majitelé pokladů. – O dnes ten moci slyšet koncert již! Ten potlesk a ty salvy oslavné, bourání z karet směšných paláců! Zřít ohňostroje látek zápalných těch hromaděných sta, tisíce let, bengalů výbušných a oblakový let hnízd nevkusných a sýpek bez slohu s neživnou moukou, černou smuteční, již dobrodinci lidstva střádali! Užitku od hudby však nečekej, to en gros bude doklad l’art pour l’art, jen lidské výpravy akt efektní! Věz ideje jsou tóny flétny jen, jež resonance srdce sesílí. – – – – – – – – – – – – – – – – Tak všemu, všemu budeme se smáti jak děti smáti a jak šťastní blázni. Šílené rouhání, ty bez bázně, bez bázně zhýralosti opilství, jež ví, že všechno nejvýš hra a nic! – – – – – – – – – – – – – – – – – – Či všechno jest jen velký sebeklam? Leč pravda každá věcí víry jen, a nepravdy jsou – divno – věcí věr. Tož pravdám vašim zdar a systemům a věkověčným axiomům zdar a principům a thesam nezvratným a orthodoxním náboženstvím všem, všem morálkám jich a jich mravnosti! 16 Leč my, my budem, lze-li býti zlí a smích náš smíchem bude pro smích jen – Tak smích je veselím, náš smích je radostí, poznáním, svobodou, náš smích je mravností! Můj smíchu, plakal bych, tys chtěl mně selhat snad, já plakat? Ne! Já chtěl se jistě smát! Proč na mne díváš se, já nelhu, věř, ač pierot, já nemám masky, hleď, tvář nabílenou jenom bídou mám, mých vrásek proto tahů nepoznáš, nejsi-li, běda, pierotem sám! A s Colombinou tak to nebylo, jak básníků vám tisíc básnilo. O Colombino, pierota dceř! Stáří má mládí potřebu, ach žal, a paňácovi smích již selhával! – – – Jak moře měnivá a tajemná a zlá – s milenci přede mnou se líbala, s námořníky, studentíky, s kramáři a malíři a na konec s kajícími frejíři! Úpíre, zaplať mně tajemství moje zlé, tvých ňader poupě z růže mé, ač tvoje, není, tvé! O Colombino, Colombino má, víš, hrozny lásky své mně smíchy dávalas, až sama kazilas hry velké umění, až jednou v divadle, ha ha ha hou ne smích, mé rozlehlo se mlčení, tak zabil v šílenství jsem Colombinku svou, jež byla, směj se, směj, dceř má, ne milenkou – Jak? – Colomba že věčně živá ptá se, proč o mně málo tak je slyšeti? Že slávou jsem se ďáblu zapsal, naivní, dnes třemi –p– mu roven knížeti. Kol nás se stmělo, a je to tak dobře! Víc do tmy krásy domysliti lze, co po těch nám, kteří to nedovedou! Všech o passantech nočních pravím si, že odvážlivci to, neb z hýření že jdou – – 17 Co nad městem tam naskákalo světel, co v černém nebi hvězd se tetelí, nám nesvítí však, nám jsou pro ozdobu. Dnes dekorativ posledním mým heslem, mých vrchol to a konec problémů. Já místo lebky do své levice uchopím těžký, čarokrásný prs, všech součet záhad z něho vyhledím. S úsměvem místo neznámého x, pleť ženskou zkoumám ve všech odstínech. Mně důležitou vazba knihy knih, u moudrosti dbám, zdali budí smích. Mně poesie žití výzdoba.výzdoba a život výzdobou je smrti mé. Svá všechna tajemství dnes zradím s kuráží, já smím, že zásadně se na nic neváži! O milostivá, mazati se ráčí, opora zídky přec vás asi tlačí, nejlépe o pranic se neopírat! Či cihly vám snad ideálem jsou pro charakterní konsekventnost svou? Co to jen kdesi dole stále hučí? Již vím, to ona řeka plazivá, ta stříbropěná – epithet těch pověr! Ach tak se zdá mně, že jsem cizincem! mám několik k vám, paní, otázek. Činí hadem řeku koryto, či koryto tak plýtké, podajné – mně do věty se pletlo slovo žleb – a kde až končí řeky řečiště, A lze z té řeky žíznivému pít? Vy mlčíte. Být nutno galantním. Zda utkala jste šatu svého kus? Já myslel, že vše k tělu padne vám! O jak bych slíbal umělecké dílo, váš norimberský, skvostný náramek! Nevrývá se vám pranic do těla? Na stříbře granáty – byly by chudé tak! 18 Z čeho pak nejraděj se modlíváte? Tak, tak, já nejvroucněj zas modlívám se sám. Smím ptát se, nad čím jste se zamyslila? Ach, ano, zlý byl osud Marketky! – – – O paní, věřte, kdybych nebyl bláznem, že vrahem vaším byl bych, přísahám! O město, město, historii máš, ale nemáš, nemáš tradice! Teď do vody jen směle skočte tam, ať zanese vás se vším kalem svým, kam míří její běh a skloněn spád, snad v dáli aspoň cosi súrodníte, čím dřív, tím líp svou krásnou zdechlinou. Oh, stonásobně chápu dnes svůj bol, hvězd v stříbření když u zbořenišť zdí jak bez příčin jsem plakati se jal, vyčítat osudu, naříkat zlořeče, že neznám vlasti své, snad na východě kdes, že rozptýlení všeci bratří mí, a znesvěcen že žalmů našich žal! Jak velebím dnes vlast svou v srdci svém, být blahořečím osud vyhnancem! Dnes pozbyl jsem již pudů mravenčích, dnes mne již mezník pranic nebolí, a přec jen scípnout nechci kdekoli – – – – – – – – – – – – – – – – Tichá noc kol mne, zda cítíte ji též, jak lampa elektrická měsíc svítí, jen zodpovědnosť otce vnitřní klatá rozkazem mocným káže k dětem jíti. Dětičky poshovte, až zítra dám vám jíst! Což neví otce svého potomstvo, života žár a stud že běhnám jen, a žití čas se platí kramářům? Můj synku, nejmladší jen uč se z věd, a vědě života, systemu zlodějů, bys nebyl naivní a legalnímu lupu! A potom, ukradni si zákonník, obrať jej směle vzhůru nohama a celý svět zvi drze na hody! 19 Národní, synu, lékař nemoci – dešťovou vodu nejmíň třikrát svař – víš, slabým vadí různost prvků prý – a za tepla s úsměvem nejasným leč s jistým gestem nechvějným dej pít! Budeš-li knězem, hercem, básníkem, vol zapíravá slova, nedrahá, od vět svých vždycky jednu odčítej, vše zvedni na druhou a změň se v strom, jenž city kvésti smí, ne myšlenkami zrát, a jehož listoví má v slunci duhou hrát – – Víš, artist obtloustlý fabuli k vínu rád. A jako názvů destilator věcí, zapomeň, že jsi levoboček boží, a nevěř v neomylnost žádných vážek! Svůj život učiníš-li uměním, jež chudí duchem zovou osudem, bud’ vzorem tobě světec indický, Paramahamsa Guru Agamya! Jak on buď skoupý na zázraky luze, jenž zbloudil celý svět, svět celý, celý, by hledal lidi, jichž však nenašel, jen blázny s ideami utkvělými. Jak on mluv k lidem lidskou prařečí! A lidské špíny, synu, neboj se, čistota aestheta je hlouběji než v kapesníku jeho složeném. To všechno smí však silný obr jen, jenž pěstí sevříti zná srdce své, by třicet vteřin tlouci přestalo! Tak i ta směšná doba, krátká stačí na činy dějin, skutky epoch, dílo, v němž zločin pekla taje v polibek. O polibek je, milostivá paní, čarovným klíčem k mému tajemství, vy zovete jej asi suggescí. – Co miluji, políbím v poledne, a koho nenávidím, s večera, když spí. Můj slohou není pocel, slov ni rým, můj polibek přec mým jen tajemstvím. 20 Vy mlčíte? Vy bádáte, má drahá, vy v myšlénkách mých přede mnou tak nahá! Let se mnou divoký vám obtíží? Já temným zdám se vám a nejasným, vy nerozeznáte, kdy směji se, kdy pláči? Z těch lapalií povstávalo drama. Div divoucí! Co září vám, mně dým, jak sklo vás nejasný si prohlíží, sám sobě na světlo si temný stačí – – – Dřív uhádněte, kdo a co jste sama! Jeden prs, to nejste vy, celá nejste jenom klín, a to všechno miluji. A paradoxon vražedné zde zas: milovati části a nemilovat vás! Já sběratel jsem originalit, a vy? Vy máte hlavu jako Eva, a vaše tělo? Sotva máte své, to, milá paní, všechno bylo zde! Dnes poslední mně shasla z pochodní, o pozdravujte blázny původní! Dnes vy mně, ženo, jste jak vše jen číslo, neurčité číslo, imaginární. On světlo chtěl, já tmy zas stvořitel, když nejste pro mne, buď zde mrtvá tma, kde život končí však, kde začíná? Urážky vám si s klidným svědomím odpouštím, sebe ve vás urážím, a velké pokání a pokuta je má, bolest otce, který dcerku má, která matkou může být zas otce! Mým mukám není hodin, času není, o zítra bolelo a včera bolet bude, jak rozplynul mne hlad, stín záporu, mez v nekonečnu mizí prostorů, a věčné bolestí je mojich dnes, tak maní já jsem Brahmy rodem kněz. Též chléb v své tělo, život proměním a rudé víno v horkou svoji krev, 21 co ztrávím, všechno mnou se stává, mým, tím prostým zázrakem můj zpívá zpěv. Můj není básní zpěv, to život můj, je ve spirále tanec baletky má poesis, jíž vrcholem jsem já, mé tanečnici střed ten cíl a účel, jenž všecky posvěcuje prostředky. Co chcete vy zde, pane nezvaný, vy bez odvahy, sprostě smělý jen, žít život, který nezávidím zvěři. Zde to, co vysloveno bylo kdys jen s hrůzou: Skylla nebo Charybdys. Svět dnešní ztratil smysl, pro kothurn, již nemá sil k výpravám nejzazším, jen v skromný humor karikatur věří, dnes říká se jen – – – Já, starý námořník, jak moře šedivý, v dál sinou vesluju, mne pějí sireny, těm žínkám lebka má se nejvíc nadiví – – Hoj, s větry v sázku let mé loďky šílený! – – – – – – – – – – – – – Má loď se topí! Její příď již hoří! Do hlubin záď se noří! Shlaď cest mých, vlno, stopy! Můj hrob je propast v moři! – – – – – – – – – – – – – Má loď je pevná! Hlava má jen hoří! Mikrokosmu bouří krater citu živly zuří, myšlenek až v makrokosmus ohňostrojem víří hvězd zlatožhavých pýří! Má hlava hoří, hoří ve světel světů svatozáři, v řeřavých sluncí keři! 22 Můj marno hasit oheň, jiskry chytejte, požáru nebezpečí nedbejte! Jen jiskra horoucí zas nový plamen vznítí, můj osud, osud hvězd, jež v nebi svítí, jen dotud život nesou kosmu tmou, než sopky v ňadrech jejich vyhasnou. Hvězd strusek shaslých marný let, roj příšerný jich nocí veškerý víc není též než v knihách temnoty jen obří, černé, mrtvé litery. – – – – – – – – – – – – – 1903
23
PÍSEŇ MILOSTNÁ.
Zde do té písně celý život vložím, svou do té písně celou bytost dám, zde nejvroucnější velepíseň svoji, svou lásku vyzpívám svým milenkám. Má ulehla již bílá stáda, toulavá, v dál černých pochyb hejna zaplaším, a v požár na horách mých oheň rozhoří, a nocí zazáří v tmy bratrů salaším. Má láska horký vichor východní, má láska radostná jak slunce ranné a hluboká jak moře nejhlubší – – – Má lásko, přijď, mé srdce uchystané! O, závratná jak hvězdy poslední, má lásko, zmámená jak vinobraní, vznešená jak noční nebesa! Má lásko, přijď, mé srdce se ti klaní! O lásko, svaté, velké umění! Jak měsíc stříbrný, má lásko snivá a nestálá jak bludná oblaka! – – – Mé srdce, lásko, za tebou se dívá! Jak vůně opojná a hořící jak mák, jak rythmus kolébání přesladká, plachá jak tušení, zbožná jak legenda a měnivá jak tichá pohádka! O lásko má, jak jaro zmatená, jak v černých horách pramen tajemná, jak rosa míjivá, jak duha roztoužená! – – O lásko, přijď, přijď mého do temna! O lásko, plná protiv, záhad, sporů, otázek vysvětlení člověka a jako zlatý prsten bez konce! – – – O přijď, ať srdce mé tě marně nečeká! Má lásko dumavá a v sebe zahleděná jak truchlý strom skloněný k modrým vodám, tvé všecky bolesti a muka vytrpím – jen lásko přijď, já celý se ti oddám! 24 Má lásko, tragická jak meteor, má lásko, nebezpečná jako lesy a zamlklá jak hory v západu! – – – Má lásko, lásko, lásko má, o kde jsi? O lásko má, bezedná jako čas, jak bouře bezuzdná, jak sopka hrozná a bezpodstatná jako vidění! – – – Má lásko, sne, kdy srdce mé tě pozná? O lásko, lásko, básník tebe volá v modlitbách, na kolenou – – – Všechno vem, vem umění a pravdu, vzalas mládí, ach básník za cenu je lásky básníkem. – Mám, lásko, hroznou polibků tvých žízeň, zrak za tebou přivírám do šera, tvé blízkosti jsem touhou umučený! – O znám tě, znám, ty’s moje Chimera! Somnambul za tebou se život proplížím, mé srdce za tebou do pekel neváhá, Chimero lákavá, silnější, mocnější, poznání, záhuby, než tvůrčí odvaha! Za tebou, Chimero, tančím utíkám, klesám ve smíchu, zoufání a v mukách, v naději, tvé lože svatební a hrob v svém srdci nesu, rci, lásko, z básníků kdo má tě raději? Vždy ve snách vídám tě a ve svých samotách a v hudbách svých a v hrozném opojení a v zanícení, v svatém bezvědomí. – O jak jsi krásná ty, ty, které není! Z hvězd idealů gloriola tvá, tvůj závoj z illusí je utkán čarovný, řeč tvá je sladký poesie klam, tvé pokyny jsou gesta královny! Ty zázračnější samé magie, tisíckrát otrok tvůj a tebou vítězný, z tvých vlastních pokladů, bohatství fantasie, k tvým oběť kladu nohám princezny! O raďte, básníci, všech věků nejvyšší, ať lásce své nejkrasší jméno dám! Pro věnec chvály tvé se k sluncím odvážím a člověk, k mystickým až zajdu zahradám. 25 O kouzelnice má, líbánků vzpomínám, jak smíchem tvým můj zvonil prvý rým, v mé prvé rythmy jak jsi tleskala, v lesy mne lákala k studánkám tajemným. – Kdo vysvětlí mně lásky tragiku, tu jedinou, jíž nelze popříti? Kdo utiší mé srdce šílené, jež bouři miluje a orlí svobodu? O vypravujte, otců duchové, o láskách svých, ať svoji rozpoznám! Mluv, lásko, sfingo, sama, sama mluv! Chimero prchavá, já všechno tobě dal a pranic nežádal, Chimero, krásná má! Krásná jak růže z růží a dobrá jako chléb, o hluboká jak rokle a závratná jak step! A vášnivá jak bouře a cudná jako sníh, o líbezná jak vánek a moudrá – taje knih! A smutná jako hrobka, a rozmarná jak smích, o laskavá jak píseň a zamlklá jak hřích! A prostá jako chrpa, o hrdá – iris vod, jak věčné světlo bdělá a štědrá jako brod! Vidím tě, Chiméro, má lásko uprchlá v tisíci podobách, fatamorgano má, tvých klenotnice má je plna vzpomínek – – – – – Na hvězdnou lásku k bílé Madonně – – – – O blaho netušené davem těch, kdož nerozumí slovům nebeským: O zoře, hoře, moře, Miriam! – – – Na lásku démóna, jež dala mně za cenu čistoty a neviny muk závrať, hříchu, sílu černých vin. 26 Leč rci, co cudnost je a sláva lilií? – – – Na krásy žen, s jichž maskou hrála jsi, na ňader ledovce v červánků zardění, v jichž sedlo noci bludný tulák pad’, na kosmický tvar žen vnad linií. – – – Na úsměv žen – lun východ z oblaků, na klínu zamčený ráj vyhnanců, na rukou lehký polet motýlí, na vlasů mrak, jímž vichor hýřil jsem. – – – Na svůdné peklo retů hořících, jich oddech jako hájů akatových, kde milenky mrou v nocích milostí, na čarodějná zraků zrcadla. – – – Na melodii hlasu – ozvěn hudbu, jak souzvuk polibků sladkého jména, objetí žáru, rosou v nichž jsem tál, nádhery pleti lesk jak večernice. Rozkoší dárkyň, sester vzpomínám, jimž, Chimero, tys také královnou! O díky tobě vteřin za štěstí, kdy učilas mne lásky umění, moudrosti rozkoši a tajům života. Dík, Chimero, za chvíle dětské hry, kdy každé ráno, večer každičký jsem tebe hledal noře pohled svůj do zraků usměvavých dětí, krásných žen a panen zavřených jak kvítí večerní, když zmámen lží, o kněžno klamů, snů, krás všechny názvy k tobě šeptal jsem. Za noci pustých krás, v nichž bloudil jsem, kde milenci se žhaví líbali, za noci tmavé, opojené, tiché, jež probděl jsem jak na číhané sám, zvěř zároveň, sám v bázni, v úzkostech, za noci lačné žízně, vyprahlé, kdy horečkou svou v tváře heterám jsem svítil, tulák, cosi hledaje, tvé jméno blábole až v omdlení! Těch nocí bez konce, kdy soucitná jsi u mne bděla, abych nezšílil, své bezmocnosti vztekem spoutaným, kdy beztvárné a skryté příšery, s nimiž je každý zápas nemožný, mně pod rukama kradly poklady, mé vlastní, které krví platil jsem – – – 27 Těch nocí, údělem jež smrti básníků! Těch nocí, v kterých, milosrdná ty v zakuklení divném, předivném mně podávalas černé pohárky a sama hájilas mé klenoty, až v deliriu křečovitém mém se rozplynula v nic má strašidla a zmizela, leč s nimi Chimera – – – O za vše dík, co dosnil jsem, ne žil – – – Zmizela Chimera, z milenek nejsladší, a já jen vzpomínám, že již se nevrátí – – – – – – – – – – – – – – – – – – – –
A potom přišla černá milenka zamlklá, vážná, sestra noci, Tma, za bdění půlnočních si ke mně usedla a v nekonečno zrak svůj přeteskný v mlčení vnořila a vzdychala. O vážná, čistá kráso ledová! O hlubin věrná, němá podobo! Hlas tvůj jak zaúpění z propastí, tvůj úsměv jako hrobu tmavý smír, tvých zraků hrozně smutné volání! Proč přišla jsi? Vím, venku zima, mráz, a já sám skřehlý, skrčen u kamen své srdce pálím a tak shřívám se – – – Můj oheň zlatý, čtenář nejlepší! Mé rythmy – dýchání jak v horečkách, jak srdce tlukot, tepen hodiny, a nejskrytější city, jako strach a láska tajná, jako zoufalství a příšerné jak beznaděj a žízeň, a rýmy nejbolestnější jak pláč, pláč v metrech dušeného vzlykání, o neprofanované básně mé, myšlenky vtělené a nečtené – jak v teplo mění se a plamen, světlo, žár! O vatro, dík! Blíž sedni miláčku! Hleď, jak ten papír svíjí se jak v křeči! Tmo, slyšíš, slyšíš, jak to v krbu praská, jak virtuosů struny přepjaté, jak nervy trhané a nitro vařící a srdce, meči probodené muk! 28 Proč zebe básníka a proč má žízeň, hlad, proč ženu má a děti, proč má stín, když dítě sám a sám je světla syn? O rci mně, drahá, proč to nechápou, že vše co žije, právo žíti má, a slavíků že není bez hájů a racků bez moří a orlů beze skal? Opusť mne, Tmo, my byli spolu dost a všeho sebou smutek vem a stesk, mých gest, mých slov, mých myšlének a snů Opusť mne, Tmo, my byli spolu dost! Poprvé – v svatebčanů veselí se mihlo tvoje němé zjevení, a nevěsta a nikdo z tančících tvůj na mne neuzřel zrak upřený, jen hudba žalem zasténala mým, a tíha na mne padla samoty. A jindy na náměstích, v zástupech vždy za sebou hlas slyším stlumený, hlas tvůj! – O beznadějná lásko má! Já podlehl, ty zvítězila jsi, nepováživši povinností mých, mých závazků a skutečností pout! Polibky tvými zmámen v závrať až já potom marně, marně hledal jsem jediný ve vesmíru pevný bod, kam postavě se kladkou vůle své, bych vlastní duši svoji vyzvedl. Víš, jak jsem ptal se hlasem třesavým, v klín tvůj svou hlavu klada znavenou, v tvou důvěřuje moudrost nemluvnou v pochybách po záhadách nejhlubších, co dobro, pravda, krása, hmota, duch, co život, tajemno a bolest hřích; ty pohybem jen ruky obřadným do ticha nakreslila’s velký kruh. Když básník v slzách svých a zdrcení chtěl v objetí tvé žal svůj zanésti, ty’s řekla: soubor smutků poesie a krása souhrnem jest bolestí. O hodiny Tmy lásky teskné tak! Když neprůhledný závoj temnoty tvůj, krásko noci, všechno zahalil, já slepce s posunkem jsem tapal za tebou. 29 O temné chvíle velké bídy mé, tvým fascinován zrakem zastřeným, když vlastní ženy nepoznával jsem a udiveně hlasům naslouchal svých vlastních dětí, vlastní matky své, o lásky mé těch okamžiků zlých! Opusť mne, Tmo, my byli spolu dost, na vonný čaj, kdy ani nebylo, mé nadšení, když octem zkyslo mně, krom žalu vše když lehlo popelem, když s hnusem vzkřik jsem: nic a nic a nic! Když zrození jsem svého proklel den a početí svých dětí hodinu, a úsměv puberty a zardění, kdy vůně jar jen kouř byla a dým a kolem dokola jen mlha šedivá, vyprahlých, dusných nudy v polednách, za pozdních hodin únav večerů a za ran příšerných po nocích opilství a ve vin mlčení před bouří svědomí – – – Ach ty zde ještě? Děti moje spí, má žena dřímá, oheň dohořel – – – Ať polibek tvůj mně je nevzbudí jak dotek chladný krásných, mrtvých čel! O věř, jsem vděčný tobě, všechno ty hvězd brokátem a šera sametem přikrýváš, v spánek tuhý uspáváš a velký sen. – Přec prosbu k tobě mám! Já nevyháním, kleče žebrám jen, můžeš-li odejdi a s sebou vem mé hoře, melancholii, můj žal! Hleď, tolik slavných bratří jesti mých, proč ve mně hořké zalíbení tvé? Vím, marno; láskou moji zůstaneš, my řetězy svázáni démonů, ač ženství tvého já jsem nepoznal. O zbytečno a marno dcerám žen tvých rouch si vypůjčiti výzdobu, má milenko, ty’s ženou nebyla, milenko mladých, nejkrásnějších let! – – – – – – – – – – – – –
Leč jediná je duchů nevěsta! Svůj život na sňatek svůj těším se, můj život k svatbě mé je výbava! 30 O delikátnost velí ženichu o slastech mlčet noci svatební, jež sděliti rty nelze lidskými. Má bílá nevěsto, ty’s větší žen! – – – – – – – – – – – – –
O Chimero, Tmo, Smrti, lásky mé! 91041904
31
Z BÁSNÍKOVA SKIZZÁŘE.
Řeč Esperanto – moje řeč! Řeč Esperanto – moje řeč!
 Řeč volných ptáků, řeč vonných květů, řeč sluncí, planet, potoků, lesů, větrů a hromu, tušení, míru, milenců, lásky, mudrců, dětí, řeč čísel a tvarů, signalů, gesta, řeč naší země, řeč jedné vlasti, řeč naděje, čáky, řeč Esperanto – moje řeč! Je řečí dobrodruhů, je řečí sportsmanů, je řečí plavčíků, jež k novým plují břehům, řeč druhů veselých, již nevzali s sebou pranic, by neznesvětili zemi, novou, slunnou a volnou hnusem a pověrou zvětralých států. –
Plul na svět daleký – O pýchy hlubiny! – Plul na svět daleký – O pýchy hlubiny! –
 svět nový, neznámý, svět obrů veliký a ztroskotal v tmách, bouřích, skaliskách. Vrak moře zaneslo na ostrov lyriky, kde v slujích ukryty mlčení, bolesti, kde vichor šílí pobřežím se vzlyky, výkřiky. O hrůzo tragiky! Kol moře, moře, moře, a na obzoru koráby s hrdými básníky. 32
Rackové bílí, Rackové bílí,
 smělí ptáci, nad mořem lítají v bouři a jasu – veselí! Když vše se hrozí, modlí se, zmírá, ra kovérackové smějí se a rouhají – děti větru! Rackové chudí neztrácejí pranic, majitelé moře, obzorů, skal, nebes – bez bázně proletáři! Nad vlnou, ve vlnách nad fjordy blízko hvězd, v propastech, hlubinách racků je tančících slyšeti smích!
Já moře neviděl; to celá záhada, Já moře neviděl; to celá záhada,
 já moře neuzřím a v sobě nosím moře, jež zemi objímá a kosmos zrcadlí, vln nepřehledná hra s troskami, se smrtí, a dole v hlubinách pod proudy, víry – život.
O kouzlo květu, jehož není krása O kouzlo květu, jehož není krása
 pro věky budoucna a na plody, jenž za půlnoci do snů rozpukl, naplnit vůní hořkou komnatu a s první zlatou hvězdou uhaslou uvadá, umírá, když všechno spí – –
Mé srdce utýrané strádáním, Mé srdce utýrané strádáním,
 a nenávistí znavené a záštím, šlos za klidem a já miluji svár, je na mír v hrobě kdy, a pamatuj: je krásno zradit, co jsme milovali! 33
Jsem kovkop ponurý. –
Do hlubin nejhlubších jdu zlata dolovat. Tam dole tma a tma, risiko života, a mzda má proklatá! Tak roky doluju a samý, samý štěrk, a zlato zde přec je dle plánů, výpočtů – – Já s živlem zápasím. Jsem kovkop poctivý, víc není moje věc. Ráz na ráz do práce!
Umřela ozvěna a chápete mou hrůzu, Umřela ozvěna a chápete mou hrůzu,
 umřela ozvěna a chápete můj žal? A ticho zavládlo, jak kdesi za světy, šílenstvím básníků když v tmy jsem zasténal.
Jdi, bratře, jdi, já sám zde zůstanu. Jdi, bratře, jdi, já sám zde zůstanu.
 Až bude nejhůře, ke mně se vrať! Jdi do měst, jdi, já budu na poušti, ty do údolí zajdi života, já na horách zde budu, ve skalách. Ty smíchu pij a krásy žen, rozkoší hmoty, lidských věd, já na modlitbách zůstanu, samotou svou tvé veselí, svou tesknotou já sílu tvou vymodlím tobě ,tobě, bratře můj, jdi sám a člověčenstvo pozdravuj!
Chceš pravdě blízkým být, Chceš pravdě blízkým být,
 tož zrůdnosti buď blízký! 34
Do snů mých temnoty dvé obřích svítí prsů, Do snů mých temnoty dvé obřích svítí prsů,
 jichž po úrodě, kráse shořelo mé mládí! O ňadra, živote, vás moci stisknout, ssáti nad roklí minula, pod modrem budoucnosti! Splynutí s ženstvím, které nenávidím a v sobě cítím, po němž mru a práhnu, jenž vysílen úkoje nedosáhnu! Do snů mých temnoty dvé obřích svítí prsů, symboly rozkoší. O muka Tantalova! Prs rozkoší, jichž nedosáh’ jsem nikdy, prs obří rozkoší, jichž nikdy nedosáhnu.
V tmách ticha půlnocí jsem slyšel moudrost hrobů: V tmách ticha půlnocí jsem slyšel moudrost hrobů:
 Co vyšlo z hlubin, padne do propastí.
Člověka hranol nic rozložil v jevy.
Není štěstí v lidí milování, Není štěstí v lidí milování,
 Není míru v světa kolotání.
Samota, bratře, mým je vladařstvím! Samota, bratře, mým je vladařstvím!
 Rozkazem samoty mé mlčení, Nepromyslitelného sladká řeč, jež s živým krásou mluví v umění.
Ne otcem stává se syn, Ne otcem stává se syn,
 ale synem stává se otec, tak syn jest otcem praotce.
Tmy stínem světlo, Tmy stínem světlo,
 stín světla tma, plnosti dno je nicota, a všehomíra líc jest všehonic. 35
Chtěl za dne hvězdy zříti, Chtěl za dne hvězdy zříti,
 šel na dno propastí. Své hvězdy viděl, ale zapadl, hvězd před východem zřel, však zanikl. Ze studny zániku se ozývá za smutných půlnocí hlas jeho genia: Máš odvahu jít do propastí, máš odvahu jit do hlubin? Nezměrnost dálav světů na nebi a na dně pán neznámých vladařství, mře rozloh věčných dědic odvěký. A proto závrať všech, kdo kolem jdou. a touha dolů, moudrost moudrostí, nejvyšší slast a rozkoš zapomnění a sláva nejvyšší, smrt prostřed díla. On zapadl, on zanikl, duch vznešený, jenž nedokončil díla, sám nejsa zedníkem, jen stavitelem.
Nic a všechovšechno jest jedno. Nic a všechovšechno jest jedno.
 Nic a všechno jest vesmír. Zápor a klad jest poznání. Bolest a rozkoš jest život. Vznik a zánik jest bytí. Já a ne – já jest Základ.
Barva je vlastnost, Barva je vlastnost,
 hudba je vlastnost, vůně je vlastnost, tvar je vlastnost, hmota je vlastnost, duch je vlastnost, toho, Co jest.
V závratné výsosti, výše a výš, V závratné výsosti, výše a výš,
 od země dál a dál, z hvězd k žádné blíž – – – – Co z počátku bylo zvědavou hrou, stalo se osudem, tragikou. 36
O Nero, mýlíš se a celá arena!
Tvůj pardál, největší ozdoba Sahary, mně po vůli si lehne u nohou a tebe rozsápe a roztrhá. Pes s kočkou bratří se! Dej pozor, hle, nepohnu rukou, slova neřeknu, mých očí zelených jen pohled postačí na zvíře krvavé a hvězdnaté. Vidíš, jak plazí se a skučí, svíjí? Chceš vidět zuřivou tu bestii? Jak svítí očima a směje se! Proč trháš růži? Hrůzu máš! Já ne. Já na podušku živou lehnu si. Klid nádherný, pár vteřin před smrtí! Jak nízký Nero! Otroků chce krev! I já mám žízeň, krve vlastní však, v tom moudrost, síla, svatých tajemství! Mně v horké lázni umírat se chce. Nu, krví, bronzem kočko žíhaná! O rozkoš rozkoší, jak v rythmu stříká krev! Ty mýlíš se, své smrti já jsem pán! Viď, purpur můj a tvůj, toť rozdíl nach! Zde vladařství! A marno napodobit! Umru-li já a Nero, rozdíl v tom! Umělec života já umírám, a v Neronovi mře jen komediant.
Prokletí svaté – nebýt svůj! Prokletí svaté – nebýt svůj!
 O požehnán, kdo sám a sám v neznámo kráčí z tajemna!
Jsou hvězdy, kterých dosud nevidíme, Jsou hvězdy, kterých dosud nevidíme,
 a vidíme, co hvězdami již není. 37
Všechno a všechno jest jevem, Všechno a všechno jest jevem,
 všechno a všechno jest zdání, není pravdy mimo pravdy vztahu.
Kněz řádu nového k obřadům pokleknu Kněz řádu nového k obřadům pokleknu
 k posvátným gestům stínů ve všemmíru, k slavnostním slovům s hudbou věčnosti, jichž krása hoří v ohni zbožnosti, jichž zákon všeho k všemu slitování, jichž rozhřešení mlčenlivý úsměv, jichž požehnání jako políbení, zákona mého odplata je zánik, jsem z kmene svatého a marný všechen zápas být nesmím žalmistou jen veleknězem.
Slepému není duhy, Slepému není duhy,
 hluchému není hudby, bez čichu není vůně, necitným není hmatu, bezduchým není ducha, nehmotným není hmoty, není Nic.
Dnů deset tisíc mých. Zacházím v samotu Dnů deset tisíc mých. Zacházím v samotu
 uprostřed přírody a města ruchu, shonu, odcizen všemu, zapadám jen v sebe a nad příbytky bydlím blízko zvonů. Dnů deset tisíc mých a bezpočetně nocí! Své ucho ke rtům samot, ticha kladu a modlím se a postím, žízním, úpím a každým krokem dál jsem od základů. O samoto má, nevýmluvná, hrozná, v níž není posvěcení, radosti a světla, v níž věčná prasíla v své děsné lhostejnosti svým s tvůrčím šílenstvím se v mukách střetla. Job nesmrtelný sobě sám se rouhám, – v modlitbách přemítání úzkost svatá! – jsem vůle bolestí ve zdání všehomíra, a není boha mimo tathagata, a není poznání a hmoty, ducha, síly, ne smrti, hříchu, pravdy, prostoru a času, a nejsem já a nic, jen bezúčelné všechno; vše mimo bytí – slova, zvuky hlasů. 38 Mystický Ahasver a Faust, Hamlet věčný hledaje absolutno kosmem celým, vím, není pravdy v prostoru a času a mimo ně, tož v člověka se vtělím, své smysly násobě a nové světy tvoře, bych myšlénku a krásu, sebe chápal, a do slepoty tmy a noci ducha bych umění a srdce rozžal zápal! 1900–1904.
39
LYRIKŮV PÁD
– – – byl odvěkým předurčením a osudem básníka počátku a konce – – – A tak zastihlo básníka zániku vědomí oné nutnosti schouleného v bolestech, zdrceného a odvráceného od rozepsané knihy, knihy hudebné jako souzvuk, který jest pod slovem, nepochopitelné jako vlastní myšlénka, která jest za slovem, knihy vniterné jako modlitba, která jest mimo slovo, vroucí jako dopis milence, nejnižší i nejvyšší útvar lyriky, která jest základní, prvotní, jediná a poslední řeč a ne víc než melodie, hra a hudba nevyslovitelného se znamením již doteku smrti. U nohou jeho ulehala tma připozdívání, v koutech se chvěla bázní mlčení, oknem nahlédala hrůza, naproti básníku v temnu zrcadla příšerou se šeřil večer, jehož znamení jest šílenství, ve prachu se svíjel hnus, ze skulin se vypotácely můry pochyb, z pohaslého krbu se plazil dýmem strach, ve stěnách příbytku ukryto skuhralo zděšení. Nejhlubší bol zastřel únavou zrak poetův, zmatkem rozehnal šik myšlének, úzkostí uspal sílu jeho, na hlavu jeho položil na posměch věnec z černých růží tesknot, rty jeho otrávil trpkým jedem hořkosti a ústa jeho zacpal žalem. A pak bděly nad mukami tajemné strážkyně básníků: samota, ticho a noc. – Když rozepiaté bílé ruce básníka probouzejícího se z hlubin černých snů v křeči se pohnuly, a levice převrhla ne kalamář, ale nádobu srdce, uzřel nejvyššího z andělů, anděla smutku, slitovníka, který přišel pokloniti se mysteriím martyria a políbiv pravici, jež držela ne péro, ale nástroj utrpení, posvěcený horkou kanoucí krví. Anděl poklekl a nedbaje němého odmítnutí básníkova, plného zoufalství, marnosti, nejistoty, nedůvěry a zatracení, vyřizoval mučedníku vzkaz věčna – – – – – – na počátku bylo jen to, co slova vaše zvou ať láskou, ať touhou, ať vůlí, ale čehož nejbližší název jest bolest, jejíž řečí jest hudba, hovorem modlitba a písmem poesie. A proto není poetou, koho ve smutné, tmavé a krásné říši hoře nebyly navštívily a slíbaly i poslední bolesti, nejvzdálenější záhady a nejukrytější otázky. A proto je poesie sakrosanktissimum jedince a nejvnitrnější a nejimtimnějšínejintimnější já. A proto není slávy mimo slávu bolestí a záhad, a proto je poesie mimo úspěch, prospěch, mimo dav.
40 A není mimo poesii jiného nenáboženství a jiného vědění pro vás začarované, poesie jest bezprostředním nazíráním. A proto nelze poesii učiti a nelze ničeho říci o ní těm, kdož sami jí nepochopili. A kdo ji pochopili, ti jí žijí, a kdo žijí tímto pratajemstvím, jsou nesmrtelní, ale jsou bezejmenní a blízcí slasti splynutí a zániku. Poesii nelze koupiti, ani vyprositi, ani vymodliti, jest údělem a věnem nejsilnějších, nejkrásnějších, nejsvětějších, jest nevěstou těch; kteří se narodili v životě matky panici, všemocná přehodnotitelka, odhodnotitelka a znovuhodnotitelka všeho. A jako oblak je básník. Sestupuje-li k zemi, není již oblakem. On bloudí bez přestání, dnes od východu na západ, zítra od půlnoci k ránu. Tváří vždy obrácen k slunci a k zemi vždy stínem. Je zlatý, je hořící, je sněžný a jindy tmavý jako noc. A výsost jeho je taková, že je hluchý ku prospěchům oráčů. Sám v sobě nese úrodu i blesky a nikdy nedochází cíle, a zdá-li se dětem země, že oblak roste, jest to znamením, že brzy padne. Poesie ničeho nechce, zanícená jen a oddaná a poznání její jest nejzávratnější zbožnost a svrchovaná a jediná poslušnost dávajícího sílu viděti a slyšeti nezvratné velení ústům. A proto žárlivá nevraživost chvílí zmatků svatých, jichž rozkazem jest napomenouti zasněné duchovenstvo poesie, že není srozumění v modlitbách jejich navzájem, leč v nekonečnu tušením – – –
Seraf se zved’, sám v básní knize psal, perutí máv’ a mizel výšin v dál. Zasténav zveří básník vztyčen stál, v tom Satan před ním rudým ohněm plál. Z poznání stromu zlatým prutem švih’, v myšlénkách pěvce čta a duse smích. Dva mocnáři tak stáli mlčíce, až ďábel zavyl vztekem vichřice: Ty, který milovals až k nenávisti, až k lhostejnosti kterýs nenáviděl, do špíny život žít jenž neštítil se, až do šílenství který sny své vysnil, až k blasfemii který byl jsi zbožný, jenž probádal se až ve věčné pranic, ty, který smál jsi se až do mlčení, ty, který trpěl jsi až do rozkoší, a který hýřil jsi až do askese, jenž doved’ malým být až bohem mizel pochopiv věčno v nirvany nekonečnu – – 41 Ty, trosko kletbě nudy propadlá, zoufalství v srdci, smutek ve tváři, když shaslo slunce, hvězdy nezáří, si, blázne, sedneš blízko zrcadla, bys zrak svůj nořil věčna v oblasti, – – – Tak duch v hloub pekla pad’ ti propastí... V poselství věčna není těchy vám, půl otrok černý pravdu děl, půl lhal, čti, velkou chartu svobod tvých zde mám! – – – na počátku nebylo ničeho jen rozkoš, kteráž jest podstata a základ všeho cítění, chtění a celé vaší bytosti. Mimo rozkoš nelze vám nic poznati a rozkoš jest jediným důkazem vaším, že cosi je. Rozkoš je všechno, je život, je pohlaví, je poesie. I bolest jest jen rubem rozkoše. Z rozkoše roste nejhlubší poznání sladké únavy snění chlípnosti, nejkrásnější činy a nejsilnější jedinci. Nezáleží na ničem, jen na rozkoši, která jest nekonečná, nevyčerpatelná a stupňovaná i v mizení. Z rozpětí rozkoše vznikaly póly pohlaví, světlo a tma, radost a bolest, rythmus zdvihu a pádu, hudba a ticho, život a smrt, zápor a klad. Nejmámivějších rozkoší dosáhne jen virtuos a umělec rozkoše a jen geniové rozkoše pochopí rozkoš bolesti a záporu a zla – – –. A ty, jehož moudrost není víc než milostný klokot slavíka, věz, že mé nejkrásnější jméno jest – svůdce a škůdce. A věz, že poesii není žádných mezí, zákonů a králů, kdo pochopí její nejvnitřnější tajemství, usmívá se, sám mocný, bez povinností, a stačí mu ne zavolati, ne pohled za ní, jen ozvěna myšlénky na ni, a ona přijde. Poesie jest hrou a hýřením sil, je mimo účel, dobro a mravno jako všechno a bytí a je vnímání samo. A pověra, klam a mam jsou všechny normy o vázaném a volném rythmu, jako by bylo lze žíti kterýkoli život z nekonečné škály prabytí mimo rythmus a volně a není ničeho neživého. –
Je poesie obrů vyzývání – – –. He, lyrik přemýšlí, ďas jednostranným zdá se? Ne, pane, u ďáblů i s rubremrubem počítá se! Viz, jabko dobra, zla, změn moc má, zmizení. Hleď, opál z něho teď, to drahokámen slov, viď, není krystalem ten kámen amorfní, jak světelkuje, hned jak měsíc, hned jak kov, věz: zákon zákonů jest, není slova slov, a pozor dej, hle, na mé dlani – nic, myslíš, že, bigot íbigotní, tvůj materiál víc? 42 Nuž, račte, básníku, na rubu jenom číst! – – – Básník je krásný muž, který má co o sobě říci, umělec, kdo toho nečiní... A nejbohatší odměna pracovníka za vlastní tragické odhodnocení svého živlu jest nejpyšnější konec konců vznešené, čisté mlčení neprofanujícího a neopětujícího sebe – – –.
Vím, za mnohé že zrak tvůj teskný ptá se, již náboženství popletli si v kráse, co zbude těm, jímž hrozná nutnost v hlase svou vzkřiknout bytost do půlnočních tich? Všem rcete, mistře, epika že smích, jenž s klidem kráčí městem života a dialogy slyší, láskou jak se sváří, neb alchymisty, který život vaří a zří jak kotel spory klokotá, neb vědce smích, jenž nic na prvky měří a v rovnici tangenty záhad věří – – – – – – – – – – –. Tvé přemítání marno nad marno, zapomeň, z beztvárna, že tvar jde v beztvárno, hádanek věčných živý otazníku, se v interpunkci jinou rychle změň, tvá v květech tvarů krásná, krátká žeň! A že též já ctím zvěstování andělské, sentimentální báj slyš o básníku, jež cestám tvým a všech proroctví ďábelské – –. Utis, nejlepší z melodů je pochován v háji mlčení, a hrob jeho jest označen bezejmenným náhrobkem ticha – – –. Dávno a dávno Utis naslouchal na útesu skalním zelenavého moře vzdálené, kouzelné písni, z vlastních hlubin, té písni, která vždy mu utichala ve ztracenu neukončena – – –. A toho večera, v měsíci květů, při východu luny byl Utis nevýslovně šťasten v naději, že již doslechne tajemnou píseň svou, když moře závistné se rozzuřilo, aby přehlušilo píseň, beztak plachou a jemnou jak desátá ozvěna, píseň, jež byla Utisovou písní života – – –. A Utis šílený mrštil lyrou svou, jejíž struny byly ze zlatých vlasů milenky, do peřejí, že moře utichlo. Ale lyra byla roztříštěna a Utis nalezen byl mrtev, ale s tváří klidnou jako bledý měsíc. A pro rozbitý nástroj hudby své byl pochován Utis v háji mlčení a hrob jeho označen bezejmenným náhrobkem ticha, rušeného jen vždy za modravých nocí, v měsíci vůně nevýslovně sladkou melodií v korunách oliv, ale smyslu oné písně nerozumějí ani milenci – – –.
43 V tom roztříštěno zazvonilo smíchem mrtvé hmoty zrcadlo a temnotou zaúpěl pád bezvědomého těla. Král temnot zmizel s jablkem a prutem vědění, jen nástroje práce básníkovy ležely vedle omdlevšího, jež rozbily příšerné zdání, ale s ním i zrcadlo, zbytečné nadále, protože za noc tu vlasy poetovy sestříbřily a tvář se stala tváří starce, před níž kráčely síly. A to byl lyrikův pád, ne básníkova smrt.
Naposled přepracováno r. 1906.
44 OBSAH KNIHY: Z ÓDY ČLOVĚKA. – MONOLOG BLÁZNA. – PÍSEŇ MILOSTNÁ. – Z BÁSNÍKOVA SKIZZÁŘE. – LYRIKŮV PÁD. – Od téhož vyšly samostatně knihy: DE PROFUNDIS. – SNIVÁ MOUDROST. – SRDCOVÉ ESO. – ĎÁBLOVA SONATA, část této knihy.
E: mk; 2004 [45]
Bibliografické údaje

Nakladatel: Racek, Adolf; Stivín, Emanuel
(Knihu vydal svým nákladem A. Racek, Praha-I. 660. - Pařížská třída číslo 3. – Tiskl Em. Stivín.)

Místo: Praha

Vydání: [1.]

Počet stran: 44

Autor motta: Racek, Adolf

Motto: Racek, Adolf