PÍSEŇ MILOSTNÁ.
Zde do té písně celý život vložím,
svou do té písně celou bytost dám,
zde nejvroucnější velepíseň svoji,
svou lásku vyzpívám svým milenkám.
Má ulehla již bílá stáda, toulavá,
v dál černých pochyb hejna zaplaším,
a v požár na horách mých oheň rozhoří,
a nocí zazáří v tmy bratrů salaším.
Má láska horký vichor východní,
má láska radostná jak slunce ranné
a hluboká jak moře nejhlubší – – –
Má lásko, přijď, mé srdce uchystané!
O, závratná jak hvězdy poslední,
má lásko, zmámená jak vinobraní,
vznešená jak noční nebesa!
Má lásko, přijď, mé srdce se ti klaní!
O lásko, svaté, velké umění!
Jak měsíc stříbrný, má lásko snivá
a nestálá jak bludná oblaka! – – –
Mé srdce, lásko, za tebou se dívá!
Jak vůně opojná a hořící jak mák,
jak rythmus kolébání přesladká,
plachá jak tušení, zbožná jak legenda
a měnivá jak tichá pohádka!
O lásko má, jak jaro zmatená,
jak v černých horách pramen tajemná,
jak rosa míjivá, jak duha roztoužená! – –
O lásko, přijď, přijď mého do temna!
O lásko, plná protiv, záhad, sporů,
otázek vysvětlení člověka
a jako zlatý prsten bez konce! – – –
O přijď, ať srdce mé tě marně nečeká!
Má lásko dumavá a v sebe zahleděná
jak truchlý strom skloněný k modrým vodám,
tvé všecky bolesti a muka vytrpím –
jen lásko přijď, já celý se ti oddám!
24
Má lásko, tragická jak meteor,
má lásko, nebezpečná jako lesy
a zamlklá jak hory v západu! – – –
Má lásko, lásko, lásko má, o kde jsi?
O lásko má, bezedná jako čas,
jak bouře bezuzdná, jak sopka hrozná
a bezpodstatná jako vidění! – – –
Má lásko, sne, kdy srdce mé tě pozná?
O lásko, lásko, básník tebe volá
v modlitbách, na kolenou – – – Všechno vem,
vem umění a pravdu, vzalas mládí,
ach básník za cenu je lásky básníkem. –
Mám, lásko, hroznou polibků tvých žízeň,
zrak za tebou přivírám do šera,
tvé blízkosti jsem touhou umučený! –
O znám tě, znám, ty’s moje Chimera!
Somnambul za tebou se život proplížím,
mé srdce za tebou do pekel neváhá,
Chimero lákavá, silnější, mocnější,
poznání, záhuby, než tvůrčí odvaha!
Za tebou, Chimero, tančím utíkám, klesám
ve smíchu, zoufání a v mukách, v naději,
tvé lože svatební a hrob v svém srdci nesu,
rci, lásko, z básníků kdo má tě raději?
Vždy ve snách vídám tě a ve svých samotách
a v hudbách svých a v hrozném opojení
a v zanícení, v svatém bezvědomí. –
O jak jsi krásná ty, ty, které není!
Z hvězd idealů gloriola tvá,
tvůj závoj z illusí je utkán čarovný,
řeč tvá je sladký poesie klam,
tvé pokyny jsou gesta královny!
Ty zázračnější samé magie,
tisíckrát otrok tvůj a tebou vítězný,
z tvých vlastních pokladů, bohatství fantasie,
k tvým oběť kladu nohám princezny!
O raďte, básníci, všech věků nejvyšší,
ať lásce své nejkrasší jméno dám!
Pro věnec chvály tvé se k sluncím odvážím
a člověk, k mystickým až zajdu zahradám.
25
O kouzelnice má, líbánků vzpomínám,
jak smíchem tvým můj zvonil prvý rým,
v mé prvé rythmy jak jsi tleskala,
v lesy mne lákala k studánkám tajemným. –
Kdo vysvětlí mně lásky tragiku,
tu jedinou, jíž nelze popříti?
Kdo utiší mé srdce šílené,
jež bouři miluje a orlí svobodu?
O vypravujte, otců duchové,
o láskách svých, ať svoji rozpoznám!
Mluv, lásko, sfingo, sama, sama mluv!
Chimero prchavá, já všechno tobě dal
a pranic nežádal, Chimero, krásná má!
Krásná jak růže z růží
a dobrá jako chléb,
o hluboká jak rokle
a závratná jak step!
A vášnivá jak bouře
a cudná jako sníh,
o líbezná jak vánek
a moudrá – taje knih!
A smutná jako hrobka,
a rozmarná jak smích,
o laskavá jak píseň
a zamlklá jak hřích!
A prostá jako chrpa,
o hrdá – iris vod,
jak věčné světlo bdělá
a štědrá jako brod!
Vidím tě, Chiméro, má lásko uprchlá
v tisíci podobách, fatamorgano má,
tvých klenotnice má je plna vzpomínek – –
– – – Na hvězdnou lásku k bílé Madonně – – – –
O blaho netušené davem těch,
kdož nerozumí slovům nebeským:
O zoře, hoře, moře, Miriam!
– – – Na lásku démóna, jež dala mně
za cenu čistoty a neviny
muk závrať, hříchu, sílu černých vin.
26
Leč rci, co cudnost je a sláva lilií?
– – – Na krásy žen, s jichž maskou hrála jsi,
na ňader ledovce v červánků zardění,
v jichž sedlo noci bludný tulák pad’,
na kosmický tvar žen vnad linií.
– – – Na úsměv žen – lun východ z oblaků,
na klínu zamčený ráj vyhnanců,
na rukou lehký polet motýlí,
na vlasů mrak, jímž vichor hýřil jsem.
– – – Na svůdné peklo retů hořících,
jich oddech jako hájů akatových,
kde milenky mrou v nocích milostí,
na čarodějná zraků zrcadla.
– – – Na melodii hlasu – ozvěn hudbu,
jak souzvuk polibků sladkého jména,
objetí žáru, rosou v nichž jsem tál,
nádhery pleti lesk jak večernice.
Rozkoší dárkyň, sester vzpomínám,
jimž, Chimero, tys také královnou!
O díky tobě vteřin za štěstí,
kdy učilas mne lásky umění,
moudrosti rozkoši a tajům života.
Dík, Chimero, za chvíle dětské hry,
kdy každé ráno, večer každičký
jsem tebe hledal noře pohled svůj
do zraků usměvavých dětí, krásných žen
a panen zavřených jak kvítí večerní,
když zmámen lží, o kněžno klamů, snů,
krás všechny názvy k tobě šeptal jsem.
Za noci pustých krás, v nichž bloudil jsem,
kde milenci se žhaví líbali,
za noci tmavé, opojené, tiché,
jež probděl jsem jak na číhané sám,
zvěř zároveň, sám v bázni, v úzkostech,
za noci lačné žízně, vyprahlé,
kdy horečkou svou v tváře heterám
jsem svítil, tulák, cosi hledaje,
tvé jméno blábole až v omdlení!
Těch nocí bez konce, kdy soucitná
jsi u mne bděla, abych nezšílil,
své bezmocnosti vztekem spoutaným,
kdy beztvárné a skryté příšery,
s nimiž je každý zápas nemožný,
mně pod rukama kradly poklady,
mé vlastní, které krví platil jsem – – –
27
Těch nocí, údělem jež smrti básníků!
Těch nocí, v kterých, milosrdná ty
v zakuklení divném, předivném
mně podávalas černé pohárky
a sama hájilas mé klenoty,
až v deliriu křečovitém mém
se rozplynula v nic má strašidla
a zmizela, leč s nimi Chimera – – –
O za vše dík, co dosnil jsem, ne žil – – –
Zmizela Chimera, z milenek nejsladší,
a já jen vzpomínám, že již se nevrátí – –
– – – – – – – – – – – – – – – – – –
A potom přišla černá milenka
zamlklá, vážná, sestra noci, Tma,
za bdění půlnočních si ke mně usedla
a v nekonečno zrak svůj přeteskný
v mlčení vnořila a vzdychala.
O vážná, čistá kráso ledová!
O hlubin věrná, němá podobo!
Hlas tvůj jak zaúpění z propastí,
tvůj úsměv jako hrobu tmavý smír,
tvých zraků hrozně smutné volání!
Proč přišla jsi? Vím, venku zima, mráz,
a já sám skřehlý, skrčen u kamen
své srdce pálím a tak shřívám se – – –
Můj oheň zlatý, čtenář nejlepší!
Mé rythmy – dýchání jak v horečkách,
jak srdce tlukot, tepen hodiny,
a nejskrytější city, jako strach
a láska tajná, jako zoufalství
a příšerné jak beznaděj a žízeň,
a rýmy nejbolestnější jak pláč,
pláč v metrech dušeného vzlykání,
o neprofanované básně mé,
myšlenky vtělené a nečtené –
jak v teplo mění se a plamen, světlo, žár!
O vatro, dík! Blíž sedni miláčku!
Hleď, jak ten papír svíjí se jak v křeči!
Tmo, slyšíš, slyšíš, jak to v krbu praská,
jak virtuosů struny přepjaté,
jak nervy trhané a nitro vařící
a srdce, meči probodené muk!
28
Proč zebe básníka a proč má žízeň, hlad,
proč ženu má a děti, proč má stín,
když dítě sám a sám je světla syn?
O rci mně, drahá, proč to nechápou,
že vše co žije, právo žíti má,
a slavíků že není bez hájů
a racků bez moří a orlů beze skal?
Opusť mne, Tmo, my byli spolu dost
a všeho sebou smutek vem a stesk,
mých gest, mých slov, mých myšlének a snů
Opusť mne, Tmo, my byli spolu dost!
Poprvé – v svatebčanů veselí
se mihlo tvoje němé zjevení,
a nevěsta a nikdo z tančících
tvůj na mne neuzřel zrak upřený,
jen hudba žalem zasténala mým,
a tíha na mne padla samoty.
A jindy na náměstích, v zástupech
vždy za sebou hlas slyším stlumený,
hlas tvůj! – O beznadějná lásko má!
Já podlehl, ty zvítězila jsi,
nepováživši povinností mých,
mých závazků a skutečností pout!
Polibky tvými zmámen v závrať až
já potom marně, marně hledal jsem
jediný ve vesmíru pevný bod,
kam postavě se kladkou vůle své,
bych vlastní duši svoji vyzvedl.
Víš, jak jsem ptal se hlasem třesavým,
v klín tvůj svou hlavu klada znavenou,
v tvou důvěřuje moudrost nemluvnou
v pochybách po záhadách nejhlubších,
co dobro, pravda, krása, hmota, duch,
co život, tajemno a bolest hřích;
ty pohybem jen ruky obřadným
do ticha nakreslila’s velký kruh.
Když básník v slzách svých a zdrcení
chtěl v objetí tvé žal svůj zanésti,
ty’s řekla: soubor smutků poesie
a krása souhrnem jest bolestí.
O hodiny Tmy lásky teskné tak!
Když neprůhledný závoj temnoty
tvůj, krásko noci, všechno zahalil,
já slepce s posunkem jsem tapal za tebou.
29
O temné chvíle velké bídy mé,
tvým fascinován zrakem zastřeným,
když vlastní ženy nepoznával jsem
a udiveně hlasům naslouchal
svých vlastních dětí, vlastní matky své,
o lásky mé těch okamžiků zlých!
Opusť mne, Tmo, my byli spolu dost,
na vonný čaj, kdy ani nebylo,
mé nadšení, když octem zkyslo mně,
krom žalu vše když lehlo popelem,
když s hnusem vzkřik jsem: nic a nic a nic!
Když zrození jsem svého proklel den
a početí svých dětí hodinu,
a úsměv puberty a zardění,
kdy vůně jar jen kouř byla a dým
a kolem dokola jen mlha šedivá,
vyprahlých, dusných nudy v polednách,
za pozdních hodin únav večerů
a za ran příšerných po nocích opilství
a ve vin mlčení před bouří svědomí – – –
Ach ty zde ještě? Děti moje spí,
má žena dřímá, oheň dohořel – – –
Ať polibek tvůj mně je nevzbudí
jak dotek chladný krásných, mrtvých čel!
O věř, jsem vděčný tobě, všechno ty
hvězd brokátem a šera sametem
přikrýváš, v spánek tuhý uspáváš
a velký sen. – Přec prosbu k tobě mám!
Já nevyháním, kleče žebrám jen,
můžeš-li odejdi a s sebou vem
mé hoře, melancholii, můj žal!
Hleď, tolik slavných bratří jesti mých,
proč ve mně hořké zalíbení tvé?
Vím, marno; láskou moji zůstaneš,
my řetězy svázáni démonů,
ač ženství tvého já jsem nepoznal.
O zbytečno a marno dcerám žen
tvých rouch si vypůjčiti výzdobu,
má milenko, ty’s ženou nebyla,
milenko mladých, nejkrásnějších let!
– – – – – – – – – – – – –
Leč jediná je duchů nevěsta!
Svůj život na sňatek svůj těším se,
můj život k svatbě mé je výbava!
30
O delikátnost velí ženichu
o slastech mlčet noci svatební,
jež sděliti rty nelze lidskými.
Má bílá nevěsto, ty’s větší žen!
– – – – – – – – – – – – –
O Chimero, Tmo, Smrti, lásky mé!
91041904
31