Chtěl za dne hvězdy zříti,

Adolf Racek

Chtěl za dne hvězdy zříti, Chtěl za dne hvězdy zříti,
 šel na dno propastí. Své hvězdy viděl, ale zapadl, hvězd před východem zřel, však zanikl. Ze studny zániku se ozývá za smutných půlnocí hlas jeho genia: Máš odvahu jít do propastí, máš odvahu jit do hlubin? Nezměrnost dálav světů na nebi a na dně pán neznámých vladařství, mře rozloh věčných dědic odvěký. A proto závrať všech, kdo kolem jdou. a touha dolů, moudrost moudrostí, nejvyšší slast a rozkoš zapomnění a sláva nejvyšší, smrt prostřed díla. On zapadl, on zanikl, duch vznešený, jenž nedokončil díla, sám nejsa zedníkem, jen stavitelem.
Básně v knize Lyrikův pád:
  1. Z ÓDY ČLOVĚKA.
  2. MONOLOG BLÁZNA.
  3. PÍSEŇ MILOSTNÁ.
  4. Řeč Esperanto – moje řeč!
  5. Plul na svět daleký – O pýchy hlubiny! –
  6. Rackové bílí,
  7. Já moře neviděl; to celá záhada,
  8. O kouzlo květu, jehož není krása
  9. Mé srdce utýrané strádáním,
  10. Jsem kovkop ponurý. –
  11. Umřela ozvěna a chápete mou hrůzu,
  12. Jdi, bratře, jdi, já sám zde zůstanu.
  13. Chceš pravdě blízkým být,
  14. Do snů mých temnoty dvé obřích svítí prsů,
  15. V tmách ticha půlnocí jsem slyšel moudrost hrobů:
  16. Člověka hranol nic rozložil v jevy.
  17. Není štěstí v lidí milování,
  18. Samota, bratře, mým je vladařstvím!
  19. Ne otcem stává se syn,
  20. Tmy stínem světlo,
  21. Chtěl za dne hvězdy zříti,
  22. Nic a všechno jest jedno.
  23. Barva je vlastnost,
  24. V závratné výsosti, výše a výš,
  25. O Nero, mýlíš se a celá arena!
  26. Prokletí svaté – nebýt svůj!
  27. Jsou hvězdy, kterých dosud nevidíme,
  28. Všechno a všechno jest jevem,
  29. Kněz řádu nového k obřadům pokleknu
  30. Slepému není duhy,
  31. Dnů deset tisíc mých. Zacházím v samotu
  32. LYRIKŮV PÁD