O Nero, mýlíš se a celá arena!
Tvůj pardál, největší ozdoba Sahary,
mně po vůli si lehne u nohou
a tebe rozsápe a roztrhá.
Pes s kočkou bratří se!
Dej pozor, hle,
nepohnu rukou, slova neřeknu,
mých očí zelených jen pohled postačí
na zvíře krvavé a hvězdnaté.
Vidíš, jak plazí se a skučí, svíjí?
Chceš vidět zuřivou tu bestii?
Jak svítí očima a směje se!
Proč trháš růži? Hrůzu máš! Já ne.
Já na podušku živou lehnu si.
Klid nádherný, pár vteřin před smrtí!
Jak nízký Nero! Otroků chce krev!
I já mám žízeň, krve vlastní však,
v tom moudrost, síla, svatých tajemství!
Mně v horké lázni umírat se chce.
Nu, krví, bronzem kočko žíhaná!
O rozkoš rozkoší, jak v rythmu stříká krev!
Ty mýlíš se, své smrti já jsem pán!
Viď, purpur můj a tvůj, toť rozdíl nach!
Zde vladařství! A marno napodobit!
Umru-li já a Nero, rozdíl v tom!
Umělec života já umírám,
a v Neronovi mře jen komediant.