COS, BOŽSTVÍ, krása tajemný tvůj šat!
COS, BOŽSTVÍ, krása tajemný tvůj šat!
O bože, silný, dobrý otců mých,
já, bože, před tebou chtěl kleknout bych,
můj bože, v mládí mého modlitbách,
mých, bože, studno nevýslovných blah!
Že nejsi, bože, řekli mně; dnes vím,
žes přelud jen a míň než kouř a dým,
že mimo tebe světů cíl a lad,
že nelze tebe, bože, dokázat – – –
Ty nejsi, bože, proč však já zde jsem
a proč jsem k tomu, bože, básníkem,
jenž s věcí duší, zdáním mluvit smím,
jak s ženou svou a se vším nebylým
i s neskutečnem krasším jistot všech –
jak klamný obraz věcí v zrcadlech
jak v hládi vod lesk červánkových zlat.
Vzývaný bezpočtem, popřený tisíckrát,
v tom slově úchvatném, jenž skrytýs taj,
ať jsi, ať lidstva nejhlubší jen báj,
nejistot jistotou jsi, štěstí, klad. –