PAN PROFESSOR.
Jizbu má jen mládenecky prostou,
v každém koutě celé haldy knih,
vedle myrty v okně bujně rostou
celé trsy růží měsíčních,
jediný jen obraz na zdi visí,
pavoučiskem síťka utkaná
závojem svým na něm cloní rysy
velikého otce Jungmanna.
U stolu tam zvolna nad knihami bádá
professor již na třicátý rok,
sníh mu zvolna do kadeří padá,
líce zvadá, uklání se bok,
jen to srdce ještě buší mladě,
ač mu dávno bouře zavály
chvíle snů, kdy v bezu na zahradě
Lence líbal rtíků korály.
Žije nyní jen té mladé chase,
která louská moudrost předivnou,
jíž však srdce při velebné kráse
českých veršů spíše oživnou,
56
nežli řadou pravidel a vzorů,
dle nichž krása prý je ulita;
víc než obsah žuly, ruly, svoru
zvěst ji těší, jak žil Husita.
Zná ty mladé českých synů hlavy,
ví, že stačí jiskra pramalá,
aby v plamen lásky k lidu žhavý
mysl jejich jará zaplála;
vroucím slovem do těch duší dmýchá,
na postupu – což mu záleží?
Žití jeho radost všecka, pýcha
patří jí, té české mládeži.
Sotva prázdnin klidné přijdou doby,
širák starý na skráň posadí,
chytne hůl, již tatík Žižka zdobí,
a již kluše jako za mládí
dál a dál v ty kraje naše lepé,
v luhy plné nejdivnějších krás,
a to srdce radostně mu tepe
a z těch očí štěstí září, jas.
S každou tetkou zastaví se v poli,
na palouku sedá u dětí,
ve vsi na táč zajde do stodoly,
kde dav mlatek ryčně repetí;
váží cestu přes hrudnaté lány
tam, kde pasák jaře haleká,
dívčí šátek pestře květovaný
přivábí ho k sobě z daleka.
57
Jsou již známy dlouhé jeho šosy,
jež se za ním vlní po vánku,
i ta bláhovost, že snažně prosí
za jedinou všude zpěvánku,
jakých mnoho z hrdel jejich puká
na pastvišti, v poli, na líše,
a že stará, třesoucí se ruka
v listy žluté všecko zapíše.
V dálný jih když zpěvní letí ptáci,
babí léto padá na kvítí,
ze své toulky k domovu se vrací.
Ó, co potom teprv procítí,
když ty skvosty nasbírané řadí!
Nad čelem jak vanul by mu šum
křídel měkkých zlaceného mládí,
jimiž letět chtěl až k nebesům –
Povzdech lásky časně zakopané,
ten dech mrtvý zvadlé naděje,
vůně, která z nivy české vane,
když se květem jara oděje,
nářek trpký utýraných skrání,
který srdce citná probodá,
potom jako klidné oddýchání
předrahého jeho národa!
(Osvěta. 1885.)
58