I.
[IV]
PRO JETEL.
Zas po letech jsem jednou přišel k nám,
v ty luhy milé pod Zvičinou v dáli,
zas uviděl jsem starý domek malý,
svých upomínek nejpěknější chrám.
Ten domek bílý, v předu s okny dvěma
a sloupy ovroubenou podsíní,
i s úzkou záspí, vedle s jabloněma,
jež na jaře ji všecku zastíní.
A zadumán když pod košatou slivou
jsem ležel v čerstvém travném kožichu,
hned mládí zašlé svojí písní tklivou
mi zabzučelo v ucho potichu.
I nedbalo, že srdce se mi chvěje,
že velká slza kane po líci,
své zlacené mi předvádělo děje
a smálo se mé duši truchlící.
Ten jeho smích mne rozveselil také,
i byl jsem opět rozpustilý hoch,
jenž jaře slézal slámy příkrý stoh
a holkám zlosti tropil všelijaké.
1
Hned byl bych běžel řadu stavět mlýnků,
jež hrčívaly z jara u struhy,
neb žebrotou, jak tehdy, na maminku,
by na „koně” mi dala popruhy,
hned byl bych se zas rozkvetlými poli
jak motýl bujný jaře rozletěl –
v tom tatínek náš volal od stodoly:
„Ty, hochu, pojeď s námi pro jetel!”
Ach pro jetel! jak rád pojedu s vámi,
vždyť je to kvítek horských vil a múz,
ty v jeteli prý spějí pod horami.
Nuž, honem tedy ze stodoly vůz,
a nyní krávy připřáhněme k voji!
Jen vy mne nechte, ustrojím je zas,
vždyť práce tato vždy bývala mojí –
již kliky leží, přitažen je pás,
vy veďte straku, já povedu plosu –
té nechce se, vždy byla taková –
teď ještě brousek, potom hrábě, kosu,
a s Pánembohem jeďme z domova!
Již do žebřin jsem usadil se v předu
a levou dlaní drže oprati,
tak ze bran našich pro jetel zas jedu.
Sám sobě musel jsem se usmáti,
že vím, kam hot a kam se čehy jede;
pak v návsi doutník ještě zapáliv
a v čisto vzduchu mráčky kouzle šedé,
již vyjížděl jsem v šíro letních niv.
Tak žírno bylo na těch polích všude...
Tu žita stála, zlatě klasnatá,
tam vinuly se jeteliny rudé,
2
v nichž modrala se chrpa rozváta,
pak lány s řepou, žloutnoucí již místy,
zas louky tmavé jako brčály,
a Slivkův háj, bor Zhoří povzdálí
a nade vším ten letní blankyt čistý...
Aj, chumel dětí živý u studánky
zdroj chladný stébly ssaje z hlubiny,
jdou s jahodami domů z Dubiny
a věnečky jim pestré zdobí spánky;
to klouče tam si meč připíná k pasupasu,
list voňavého je to puškvorce –
a píseň plná křišťálného jasu
se z hrdla roní dívce švitorce,
ač břímě velké na zádech ji tíží
a růžičky jí dýchá pod skráně –
to z nůše její Váša povyhlíží,
jak udivené kuře z kukaně.
A tu jest již náš jetel růžohlavý,
je vůně jeho plný letní vzduch,
kol paliček se celé honí davy
motýlků modrých, zlatohřbetých much,
roj komáří se v hejnech nad ním sluní;
dál v louce čejka volat počíná,
a rozjařeny zdravou, známou vůní
si zabučely straka, plosina.
Již hoch je vede ke travnaté mezi,
svou píseň novou pěje ze školy,
či poslouchá, jak skřivan šveholí,
a pátrá, kde až v modru čistém vězí.
A kosa syčí nebo s brouskem zvoní,
by novou řadu bystře kladla zas –
3
brouk jídlo snáší, motýli se honí
a z květu vousy zdvihá ,konipas‘.
Já ležím v trávě chladivé a svěží
a tiše kroužím modré kotoučky –
oj, co to zase ze všad ke mně běží?
ach – rupot krůčků slyším lehoučký
a šepot divně mámivý a sladký – –
Ó znám vás, znám, vy zašlé vzpomínky,
jen pojďte směle v srdce moje zpátky,
zde můžem užit milé hodinky,
zde zábavy nám nikdo neporuší,
zde nedýchá ten všední žití chlad,
já otvírám vám celou svoji duši,
chci v klíně vašem sedřimnouti mlád! –
– – – – – – – – – – – – – – – – – – – – –
Je západ plný slunečného jasu,
a záře rudá padá na hory...
Já, klouče drobné, krávy naše pasu
a na ohníčku peku brambory;
pak nati suché ruka moje snáší,
mámť dýmku z hlízy, troubel z rákosu,
ten čpavý dým mne, věru, nezastraší,
ať jen si pálí, štípá do nosu.
Tak bafám silně, krůpěje až tekou
mi v rozcuchaných vlasech, po čele,
zas pečenku si z ohně tahám měkkou
a kouřím nebo chroupám vesele...
Aj, hleďme, kdo to z louky ke mně klusá –
toť Blaženka je malá ze statku,
je kulatá, jak andělíček rusá
a oči – oči má jak pohádku.
Šla k sekáčům už prve se svačinou,
4
a jistě že ji láká pečenka,
sic klusala by domů cestou jinou – –
dám třeba dvě, vždyť je to Blaženka.
„Tu mala!” pravím, v ústrety jí nesa
dvě brambory tak vábně vonící,
hned chytla je a zveselena plesá:
„No, ty jsi pěkně zmouněn po líci!”
Již do brambory hrouží zoubky jemné,
však neukousla, spálila si rtík,
teď fouká jen a při tom hubuje mne:
„Ty kouříš, počkej, jsi ty nezbedník!”
„Ach, neříkala, přidám ještě jednu!”
Smích rozvil se zas v líčku veselém...
„Víš, na chvilku si při ohníčku sednu,
a vezmete mne domů s jetelem?”
„Tak sedla si, já přiženu jen krávy,”
jsem odvětil a chvátal. Po chvíli
jsme opět v klíně ožehnuté trávy
dál rozpřádali hovor rozmilý.
Mlýn blízký klape, rákos šumí tiše,
svlak rosou svítí v bílém kalichu,
tam při potoce na zorané líše
pár zajíců si hopká potichu,
a my tu v trávě vyprávíme sobě,
co který víme o zlém vodníku:
jak na rybníce v podvečerní době
se houpá v bílých květech stulíku,
že vrásčito je líce jeho bílé,
a čapka rudá jako vlčí mák
mu na zelených vlasech sedí v týle,
když rybkám drobným hvízdá rejdovák;
5
že z levého mu vždycky kape šosu,
když na sluníčko vyjde z rybníka,
neb za dne venku sedá na rákosu
a na svou ženu žábu naříká,
že pro maso jí denně chodit musí
až k řezníkovi naší dědiny,
že poroučí si nejlepší jen kusy
a nechce jiných nežli z ledviny.
Tu povzdychla si dívka rusovlasá
svých malých rtíků svěží jahodou:
„Že prý je vzácná, čaruplná krása
v té vodníkově říši pod vodou,
má prý tam zámek z diamantů zbitý,
v něm svítí okna z rudých rubínů,
a v jizbách zlatých v kalíšcích prý skryty
jsou duše těch, jež stáhnul v hlubinu.
Ó, jednou přec bych chtěla pohleděti,
jak v paláci to vodním vypadá,
vždyť kolem něho je prý zahrada,
v níž stromy svítí křišťálových snětí!”
Až po chvilce jsem vydech‘ ustrašeně:
„Ó nesedala na břeh neznámý,
vždyť vodník číhá v bílé ukryt pěně
a žhavým okem duši omámí;
hned chytla by ji suchá jeho ruka
a nesměla by víckrát nahoru! –
Hle – jak nám pěkně žežulička kuká,
tu mala ještě jednu bramboru!”
Již plály růže žhavé na západě,
kdes v louce chřástal zvonil klekání,
6
bor hluboký stál v tajemné své vnadě
a bílý srpek vyšel nad strání.
Kol nás šli domů lidé z práce denní
zle zpocení a těžce unavení...
I Kozáček se klátil za přípřeží,
jak na Pálenku volal, na Smolu,
neb zazpíval si, v celém padolu,padolu
hlas rozlehl se jeho, dosud svěží.
Ač na světě již divná prožil léta,
přec podšívka byl vždycky veselá
a říkal: „Smrt až pro mne přijde kmeta,
až ponesou mne kolem kostela,
pak muzikanti hráti musí skočnou,
již za mlada jsem dupal blažený,
až dohrajou, hned veselejší počnou,
vždyť navždy pokoj bude – od ženy.”
Pak spatřili jsme Dlabku, výminkářku:
ta, chuďas, tady zakusila muk – –
řeč její vždycky byla plna nářků,
že z baráku ji denně honí vnuk,
že zdá se mu již dlouhé žití její,
kus chleba vždy jí vyčte do očí,
a prosby její marně k nebi spějí –
Bůh nechce ji – tož dál se plahočí.
Teď v létě v boru k zimě roští hledá,
má ruku mdlou i hlavu v závrati,
a zubožená její hlava šedá
již nedovede ani plakati...
Ej hleďme, loukou Moral kluše za ní –
co ten as nyní hledal po hájku?
7
Má čapku s kytkou na šišaté skráni,
však rozedranou, bídnou kazajku,
má dlouhé nohy pod ohnutým hřbetem,
jak cestou kluše, stále klopýtá,
jen sem tam mrkne a vše vidí letem –
ó, je to liška čertem podšitá!
Co jiný zasil, dobrák tento zkosí,
co jiný zchystal, v brlohu svém sní,
ó nenadarmo po léta již nosí
svůj titul čistý: zloděj obecní.
Jde Mariján též kol našeho hnízda,
to ubožec je starý, nezdravý,
dřív sena hlídal, nyní otavy,
a jak jde poli, veselou si hvízdá.
Zná lásky málo, nenávisti dosti,
jde sám a sám tím žitím po hloží,
a šťasten je, když staré svoje kosti
kdes v kupu čerstvou večer uloží;
tu vesel je a rozumí zde všemu,
zná hovor, který vedou zajíci
a koroptve, když seběhnou se k sněmu,
vždy úsměv pěkný hrá mu na líci,
když pěvci lesní svoje písně začnou,
když laňka hvizdem volá koloucha,
a Mariján to všecko poslouchá,
zde pod oblohou leže bezoblačnou.
Pak hvízdá s nimi, křičí jako lyska
a jako chřástal v louce haleká;
zná pěvce drobné přivábiti z blízka
a koroptvičky volat z daleka.
8
Jdou jiní kolem po lopotné době
a rovnají si nahrbělou plec;
již spěchají v tu malou svoji klec,
kde děti svoje přivinou zas k sobě...
– – – – – – – – – – – – – – – – – – –
I jiné známé jasně zřím teď v duchu
a zapomínám, že tak mnozí z nich
již dávno prchli z lomozného ruchu
a ukryli se v jizbách hrobových...
„Pan dobrý večer!” volá kdosi za mnou – –
Kdo dere se mi nezván do táček
a číši snění odnímá mi klamnou?
„Ach – dobrý večer! – totě Kozáček!
I podívejme, pořád jako šídlo,
a zdá se mi, že staré veselí
vám v žilách také ještě neustydlo!
Nu, sedněte si ke mně, chcete-li,
a povídejte, jak se máte stále!”
„Ne, nesednu již, chvátat musím dnes,
je starým nohám všecko mnohem dále –
a jak se mám? no, někdy jako pes,
sem sám a sám, vždyť žena odešla mi
tam ke kostelu v mrtvých tichou ves,
a po věk celý byli jsme jen sami,
tož večer u nás nikdo nečeká,
když domů přijdu po tom denním dření.
Jste také sám? ó slyšte člověka:
Nic po samotě v letech pozdních není,
pak mladý žert a rozpustilý smích
se jinam vznesou peroutkou svou plitkou.
Vzdech poslední zbyl jenom v prsou mých:
9
Bych brzy též byl za hřbitovní zídkou.
Spát nemohu, a duše má že ráda
si na ty psoty aspoň povzdechne,
tož k Marjánovi nocí běhám v lada –
ten starý brach mne aspoň vyslechne;
vždy v kupě skrčen poslouchá mne zticha,
co myslí o tom, říci neumí,
že dobře mi však vždycky rozumí,
jen potichu si lítostivě vzdychá.
Však někdy říkám: Jen ať hůře není –
jako té Dlabce – chudák nebohá
ta zkusí víc než lidské pomyšlení
a marně volá pomoc od Boha;
smrt na lůžku již léta toužně čeká,
jen po ní vznáší suchá ramena – –
Ach, pravnoučat i vnuků ruka měkká
jí nepohladí líce studená,
jeť starším protivna a mladí zlobu dědí,
to pro to sousto bídné vejminku,
jež přece ještě rtové její snědí.
Tak poslední svou čeká hodinku...
Již se jí dočká – Dlab mi řekl mladý,
že nikoho již nezná její zor.
Pan dobrou noc – a važte si mé rady,
než dlouhé stáří, lepší krátký mor!”
Již odklusal a já se vrátil k poli,
kde připřáhali kravky poznovu –
nuž, vzhůru na vůz, v listí vonné, stvoly,
a kolébej se, archo, k domovu!
V tom vzpomínka zas dotkla se mne jemnějemně,
já ohlédl se – čekalť jsem, že zas
páž otcova sem Blažku zdvihne ke mně,
10
že jako tenkrát očko její z řas
mi zasvítí a zahlaholí ret – – –
vždyť zapomněl jsem, co uběhlo let,
krev klukovská že nehrá mi již v oudech,
že nesedám už v záři ohníků,
že nehalím se v suché nati čmoudech,
však v šedých mracích špatných doutníků.
Ó pěkná jízdo domů na jeteli!
Zas blednou plné růže červánků,
zas po dědinách zvony zazvučely
a ptáci hlavy kloní ke spánku.
Zas dělník spěchá opálený v líci,
by k dětem sedl za chudobný stůl,
a bystřím krokem dupe po silnici
i utýraný,utýraný starý panský vůl.
Zas drnčí stejně přehozená rádla,
i koroptvička v poli kyryká,
a na záda si neveliká Madla
zas brečícího bere Vašíka...
Já do jetele zase bořím tělo,
nic neslyším již, kouřím jen a sním,
vždyť v lůžku vonném srdce zazvučelo
tím kouzelnickým tlukem mladistvým...
Ach Blaženko! já nadarmo se vzpírám
tvůj obnoviti obraz v paměti,
jen do tvých očí blankytových zírám,
tvé rtíčky vidím – růži v poupěti
a víc a víc ti náruč otevírám...
Zda vzpomínáš si na ty zašlé časy,
kdy láska vzrostla z našich dětských her,
11
kdy nade všecky na tom světě krásy
mi hovor býval s tebou podvečer,
kdy nad zpěv drozdů, pěnic po oboře
mi tvoje vroucí píseň bývala,
již vedle varhan na tom známém chóře
jsi Pánubohu pěkně zpívala!
Tvůj libý zjev se v duši mojí kmitá,
tvůj pohled drahý neskonalých vnadvnad,
ta hlavička tvá rusá, vzdorovitá,
jež hněvala se na mne tolikrát!
Víš o výletě tenkrát v lesa stínu,
jak v zadu zbyl jsem s tvojí kabelkou
a v lůně jejím spatřiv bublaninu
chuť nezmohl jsem svoji převelkou?
Jak snědl jsem jí dobrou polovici –
vždyť velké třešně vábně kývaly –
jak neměla jsi potom v milém líci
již ani úsměv pro mne bývalý,
ni pohled němý, ani slůvko malé,
ba smála jsi se jenom na jiné,
a hlava moje myslila, že v žale
tak odstrčena v krátku zahyne...
Byl studentík jsem mladé snivé hlavy
a na půdě pak doma leže sám,
pláč rozpustil jsem bolný, usedavý
a žaloby své vznášel ku hvězdám;
pak ráno veršů napáchal jsem řady,
bol do jejich jsem hleděl vložit vnad
a žalovati do tvé hrozné zrady
a lásku svoji trpce proklínat.
Pak tyto z hoře vypučelé písně,
ty zvuky mladé lásky zoufalé,
12
jsem tobě, drahá, napsal krasopisně,
však pro redakci „Zvonu” nedbale,
by vidouce tam za redakčním stolem
ta slůvka v běli divně rozsetá,
hned věděli, že psal to poeta,
když hruď měl divě rozdrásanou bolem.
Tys mlčela, však odpověď tak chladnou
mi Zvon dal svojí bídnou listárnou:
„Snad, mladý pane, dívku máte vnadnou,
však muzu tuze, tuze nezdárnou!”
O známe dobře, redaktor co umí,
když čísti musí geniální vzlet,
když v líce peruť Ikara mu šumí,
a bez brků je vlastní jeho hřbet.
Jak slunečno a bouře v jaru mladém,
tak v lásce naší též se střídaly
dech lásky teplé s žárlivosti chladem
a s písní blaha výkřik zoufalý.
Já psal ti listy na desíti stranách,
v jich řádky stékal výčitek mých jed,
v nich o hrobě jsem temném blouznil, hranách
a za tvou slzu prosil naposled,
neb za hrst kvítí třeba uvadlého,
až půjdeš někdy vedle hrobu mého.
Ó tyranka tys byla maličká!
vždyť vědělas, že úsměv na tvém rtíku
a jedna pěkná, dlouhá hubička
v tvém vzdychavém a snivém milovníku
ty boly všecky mžikem uhýčká,
že místo hrobu, po němž vzdychal perem,
mu honem život nový zasvitne,
13
až s tebou půjde tichým podvečerem
a popatří v tvé oči blankytné.
Zas věřil jsem, jak mladá věří duše,
jež zlaté sny si kouzlí bláhová,
než holý život vichrem dychne suše
a v prachu všecku krásu pochová...
Pak vzdálen tebe, k lejstrům hlavu kloně
já nenadále oči zdvihal z nich,
a fantasie osedlav si koně,
jak na měkkých jsem letěl perutích
tam do dálky, až k zahrádce tvé tiché,
kde šumí bez a střemcha zavání – –
tvé vlásky v duchu hladě po skráni
jsem zapomínal na moudrosti liché...
Čas prázdnin přišel – toužně vyvolaný –
mé prázdniny to byly poslední...
Byl parný den, žár dýchal polední,
já v poli bloudě své jsem koval plány.
Vše vonělo a dýchalo tu krásně,
ten hájek, pole květy posetá,
mi šuměly své čaruplné básně,
jež věčně velký vysnil poeta.
Jda luhem letním, vonným, zmamujícím
tu radost svou jsem předl jedině,
jak v podvečerní sladké hodině
své rety přimknu ke tvým drahým lícím,
jak po té dlouhé době odloučení
tě ke své hrudi stisknu divoce,
a ze tvých oček jasná hvězda denní,
že zasvítí mi opět po roce.
14
Tu Moral starý proti mně se klátil
a z dálky kýval hlavou šišatou:
„I hlele, snad mne oči nematou,
že se pan student zase domů vrátil?
Tak jak jdou časy? Pobledly vám tváře –
nu, tyhle louky zas vás pozdraví,
jen v kufru nechte všecky slabikáře
a nepouštějte starost do hlavy.
Ta školní moudrost kazí mladé plíce
a na duši je jako černý mor –
ó věřte mně, že o světě znám více
než přeučený mnohý professor,
však moudra svoje bídná moje hlava
hned na potkanou všude netrousí –”
Pak zamžikala očka jeho žhavá,
ret ušklíbnul se divně pod vousy,
a bradu řídkou přisunuv mi k uchu
jen šeptal: „Vím já, co vás vyhojí,
zde dýchejte si vonné proudy vzduchu,
však ženské nechte pěkně v pokoji.
Těm nevěřte, já znám je, brachu, lépe,
mé oko víc než jiné prohlédne,
jsou ženské v lásce studně bezedné,
a srdce vaše, chudáčku, je slepé!”
Již klopýtal zas po pěšině známé...
Co chtěl mi říci v řeči podivné?
Že Blaženka i lásku moji zklame?
Ó láska naše teprv oživne,
až sejdem se dnes v kouzlaplné chvíli
a sedneme si v chládku jabloní,
až hlava k hlavě milostně se schýlí
a k retu ret se vřele přikloní...
15
A spatřil jsem tě... U vás na zahrádce
jsi s učitelem mladým seděla,
tvá líčka byla žhavě zardělá,
jak hovořil ti dojemně a sladce...
Já zíral na vás za prapiskem stoje
a hlava moje bolem šílila,
když čelo bílé, sladké rtíky svoje
jsi k jeho retům tiše chýlila.
Tvůj prstýnek s tím granátovým kvítkem,
jejž sama jsi mi na prst navlékla,
jsem do tváře ti v bolu hodil břitkém.
Přec duše tvá se trochu zalekla,
když nablízku mne zřela nenadále – –
však okamžik – a v úsměv veselý
se rozpučely rtů tvých růže malé,
a slyšel jsem, že k němu ševelí:
“Ten prstýnek zde, pane, chcete-li?
nuž, přijměte ho v důkaz lásky stálé!”
Já děsně zraněn, v temnu neprohledném
jsem bloudil poli – žal byl jen můj druh –
a prázdno smutné v tichém srdci ledném – –
jen v černých dumách ztápěl se můj duch...
Tu s Moralem zas potkal jsem se z jitra,
ten útrpně se na mne zahleděl –
„Nu, věděl jsem to nebo nevěděl?”
se ptala jeho bystrá očka chytrá,
„je dobre tak, ta zkouška je vám k duhu,
snad srdce ženské už vás nezmate,
je věrno jednou, klame stokráte
a starostí dá víc než kopa dluhů!
Teď lehněte si doma na komoře
16
a zaplačte si, to vás pozdraví,
jen blázínkové pro takové hoře
si honem kuli vženou do hlavy!”
a již mi zmizel v hloubi doubravy.
Já letěl poli, ale teprv doma,
když na půdě jsem padl do sena,
žal hluboký se slovy vydral rtoma:
„Je láska naše navždy ztracena!”
– – – – – – – – – – – – – – – – – –
Již přešly roky... Žití vlnou divou
mne odplavilo z domů do dáli,
tu lásku dávno časy zavály,
mně vzpomínku jen zanechaly tklivou.
Ó, žití nedbá na největší muka,
a líce jeho chladné zkřiví smích,
když touhou marnou někdy srdce puká
v těch lidských prsou, dětsky bláhových.
Sám v dáli sedám v jizbě zasmušilé
a ze dne ke dni duch se trmácí,
tu vzpomínati na ty zašlé chvílechvíle,
věř, ani času není pro práci.
Však zde je volno, proč by duše zmladlá
snad naposledy sobě nevzlétla,
zvlášť teď, kdy jako tenkráte zas padla
v ten jetel vonný skráň už prokvetlá.
Však truchlit nechci! Teď snad právě jedem‘
kol vašich oken – – paní buclatá,
snad venku stojí v župánku svém šedém
a kol ní její hezká robata.
Snad také v duchu vidí na jeteli
dvě děti jaré jeti od polí –
17
ne – nepohlédnu – ať ty mladé žely
již tiše spějí – – nikdy nebolí...
Vůz dále jede a já dumám zticha,
kde teď je Moral, duše troufalá,
zda Kozáček zas u Marjána vzdychá,
a jest-li Dlabka přec už skonala...
(Osvěta. 1890.)
18
RÁNO NA MŠI.
O půl sedmé starý Lasík běží
po hřbitově k bílé naší věži.
Klopýtá, jak mezi hroby chvátá,
ve dlani mu klíčů chřestí pár,
pak ten dutý v šedá vráží vrata,
síňkou úzkou, mezi kusy mar
vedle chóru na zvonici kluše,
a již stará ruka rozchvělá
po vsi všecky dobře známé duše
zvonem volá v klenby kostela.
„Což ten Lasík! ,Marie‘ mu zpívá,
jenom začne, uslyším ji hned!”
výminkářka Bára říká sivá –
nedoslýchá chuďas kolik let.
Bára spějíc chválit nebes pána,
prvá vždycky vyjde ze branky,
stará její sukně květovaná,
na kabátku pěkné varhánky,
19
bílý salup s děrkovanou zdobou,
s vyšívanou velkou květinou,
každodenně stejnou ranní dobou
zapestří se naší dědinou.
Drobným krokem, holí tepouc půdu,
po vsi na hřbitůvek dochází,
křížek dělá na zdupanou půdu,
pod níž leží její předrazí,
potom cupe ke kostelním dveřím,
pokropí se hodně po líci,
a již v koutku říká svoje „Věřím”
a „Tři vzdechy k boží Trojici”,
desatero, andělíčku boží,
otčenáše tři a zdrávasy
za rodiče ve hřbitovním loži,
za dušičky, potom za časy,
otčenáš i ke svatému Janu
zavzdychne si vroucně do nebes,
aby zahnal moru, hladu ránu,
pádu ohně naši chránil ves;
„Kriste s matkou, svatá Anno třetí,”
na konec pak ještě dokládá,
„opatruj a chraň nás malé děti!”
všecko, jak ji doma za mlada,
měsíček když v jizbu svítil bílý,
učívala práchnící teď leb –
v této řádce známých modliteb
od dětství se Bára neomýlí.
Pochovala všecky svoje hlavy,
z rodu zbyla dcera jedinká,
smutné dni teď v rodném statku tráví,
20
z nevelkého žijíc vejminka;
tuze nerad hospodář ho podá,
běduje vždy při tom velice:
„Na žita zlá přišla nepohoda,
nenesly nic letos slepice,
nedojily jalové dvě krávy,
brambory jsou chudé jako hrách,
byl to rok jak málokterý dravý,
na statku je prázdno v komorách.”
Mlčí, trpí hlava její zvadlá –
ještě že má na záhonku len,
bude aspoň trochu toho přádla,
kraj až bude všecek zchumelen.
Měla také podíl ze zahrádky,
nebožtíkem otcem smluvený,
hospodář však proces vedl krátký,
radu vzácnou přijav od ženy:
zkácel štěpy velké, rozsochaté
ku podivu celé dědině –
teď jí říká: ,,Kde své stromy máte?
tyto nové mé jsou jedině!”
„Ať se soudí!” hospodyně káže
nad doktory věru řečnější,
„tam jí řeknou – uvidí to! – ba že
slavný soud ji pěkně zkonejší!
Ať jen dobře na kontraktu stojí,
ale nás ať potom neviní!
Kde má psáno, do světničky svojí
že smí jíti tuhle po síni?
Půdu, sklep má, chleba může péci –
příchod – odchod – kde to obojí?
v kontraktu vše musí býti přeci,
21
rozumím já tomu zástoji!”
Bára mlčí – živa přece bude,
snad ji Pánbůh nějak posílí;
staré oči, v těžké chvíli rudé,
rozjasní se opět za chvíli.
Nepoznala nikdy šťastné lásky,
nezkusila dětských pocelů,
teď, kdy tvář má samé modré vrásky,
božímu jen slouží kostelu.
Právě říká „Povzdech každodenní”,
„Potěšení s boží matičkou” –
ani neví, že již sama není,
neslyší, jak Čermák s Mrkvičkou
v literáckém sebrali zas chóru:
„Černá noc nám prchla do dáli!”
Ti dva braši u věčném jsou sporu,
kdo z nich lépe Boha pochválí.
Čermák snad? vždyť vříská vždy až běda;
Mrkvička? vždyť na polo je hluch!
Neví jedna, druhá hlava šedá,
kterou proto raději má Bůh.
S divným sporem šli až na faráře,
ten pak ztišil hlavy pováté:
„Bůh se těší oba dva když jaře
v duetu mu pěkně zpíváte!”
Není věc to lehká, jak nám zdá se,
když má svátek patron neznámý,
k němu pěti, aby v pravé kráse
zvučel nový nápěv klenbami;
jak je trochu melodie slabá,
22
po mši oba jistě uslyší
výtku pernou kostelníka Dlaba:
„Vzali jste to pěkně, kuliši,
svatý Servác pohněván se klepe,
kyselý vám za ten zpěv dá dík –
to mi věřte, sebral bych to lépe,
a jsem, věru, jenom kostelník!”
Ó ten Dlab, co vypije jim žluči,
sám dvě svíčky bídně rozsvěcí
a přec denně zpívati je učí –
neznalec – a mluví do věci!
Divný brach se klátí do kostela,
rozhalen má kabát šosatý,
staromodní, skoro na paty,
sivé vlasy kol širého čela,
pohled plachý, očka těkajíce,
dávno přímo ve tvář nehledla,
na bezzubé dásni vpadlá líce,
rozhalená prsa zahnědlá,
nohy bosé, vrstvou prachu šedé;
v ruce nosí lejster balíky –
vždyť má práce, samý proces vede
advokát náš ze vsi veliký.
Po otci měl krásný statek, lány,
ale čelo jako z křemelí,
soudy vedl, nejraději s pány,
od pondělka k boží neděli
do Paky jen chodil se žalobou;
představený byl mu nepravý,
na sousedy stále hořel zlobou,
nepustil, co vzal si do hlavy,
23
huboval, že práva není v soudě –
na buben až jeho přišel lán;
v pomatených myšlenkách teď bloudě,
advokát náš, blázen Kocián,
za dne po vsi lejstra nosí velká,
na noc k liškám chodí do lesů.
Žena jeho, dobrá trpitelka,
dříve, než byl konec processů,
odešla mu v dálku nad hvězdami,
po práci jdou děti do polí;
tatík že jen s pány soud měl samý,
na panském se děti mozolí.
Kocián jde z chalup do baráku,
vyptává se věci podivné,
jiskra z mlada v liščím jeho zraku
při hovorech takých oživne.
„Sepišme to!” lidem říká všude,
„uvidíte, co já dokáži,
počkejte, že jináč s vámi bude!”
a zas lejstra vloživ pod paži,
běží k poli, na květné tu mezi
rozkládaje staré papíry,
mručí: „Ahá, vím už kde to vězí,
totě faleš, braši, bez míry!
Chachá, lidé, to jsou advokáti,
nedovedou napsat žaloby –
počkejte jen, počkejte, mí zlatí,
Kocián jim jinak nadrobí!”
Báře říká: „Všecko povězte mi,
uvidíte, to se podaří,
kdož by práva hledal v téhle zemi,
24
se vším půjdu rovnou k mocnáři,
dobře vím, jak okradli vás bídně,
což pak nejste dcera ze statku?
Uvidíte, až to přijde z Vídně,
budete mít po mně památku.
Promluvím, že hnula by se hora,
položím tam lejstro důkladné –
počkejte, až přijdu ode dvora,
že to všecko jináč dopadne!”
Ale v mysli divně zmodrchané
za krátko si všecko pomate.
Každodenně o hodince ranné
k chrámu měří kroky dlouhaté,
v bok se bije u božího stánku,
každému se kloní obrazu,
potom sednuv u pozdvihovánku,
hned se chopí jeho provazu,
když pak přijde tichá chvíle svatá,
v chuďasově stojí pohledu:
„Vidíte mne, lidé, advokáta,
zvoniti jak také dovedu?
Tohle není jako zvonit hrany,
zde to zníti musí jináče,
musíš ,srdcem‘ bíti na tři strany,
než se zvonek řádně rozpláče!” –
Před oltářem klečí na kamení
Machura, náš vůdce o pouti,
zpěvák slavný, lepšího že není,
za srdce zná lid svůj chytnouti
loučením svým u matičky boží
25
vambeřické, packé, v Šacléři,
všecko sám si třeba v rýmech složí;
řekli sami páni páteři,
křížovou jak cestu on zná vésti,
žádný kněz že lépe neumí –
jenom začne, všecky rozbolestí,
šerý chrám se pláčem rozšumí.
Též je družbou, u nás na podhoří
nevěstinky vodí k oltáři,
v moudré hlavě párky předem tvoří,
a co svede, vždy se podaří.
„Kde se mu to v malé hlavě bere,”
o svatbách se hosté nadiví,
„loučení zná, děkování steré,
přípitek až radost ohnivý!”
Vtipy perné hustě plete k ránu
svatebních svých řečí do věnce,
pro radost všech starších svatebčanů
družkám vábí na tvář ruměnce;
ukryjí hned do šátečků běli
svoje líčka studem nachová,
jak je zvednou, Machura své střely
žíhavější spustí poznova.
Do sklenice hlava jeho chytráchytrá,
co je pravda, ráda pohledí –
pak spí dlouho, ale přes den s jitra
pobožně se chystá k zpovědi:
Oči klopě, pokorně se kloní,
rukou těžce v hříšnou bije hruď,
a vždy šeptá, letos jako loni:
„Milostiv mi, Bože dobrý, buď!”
26
Na Dlaba však ani nepohledí,
znáť, že hlava jeho šedivá
zadívá se, ani slova nedí,
a jen pozvolna se rozkývá,
potom pohled vyčítavý, chladný
na výsměch se ostrý rozvije:
„Vždyť vám v nebi nevěří už žádný,
škoda pro vás chystat hostie!” –
Ministrant už z tajna zákristie
s misálem se šourá pomalu,
škubl zvonkem, srdce zvučně bije,
z chóru bručí jeden z pedálů,
starý farář k oltáři jde zvolna,
preludium hrají varhany –
a již vzhůru píseň letí bolná:
„Do svojí nás přijmi ochrany!” –
Za leta když k nám se vracím jednou,
na ranní si také zajdu rád,
zapomenu, skráně že mi šednou,
že již nejsem jako kdysi mlád,
vždyť zas vidím staré známé spolu,
jak jsem je tu vídal tenkráte,
když jsa hochem,hochem u ,božího stolu‘
na ranní jsem klečel mši svaté.
Starý farář za mého jak mládí
s úsměvem se ještě obrací,
Mrkvička a Čermák, kamarádi,
na chóře jsou denní zpěváci,
ve svém koutku Bára klečí šedá,
pyšně zírá blázen zvonící,
Machura zas oči k nebi zvedá,
27
loudavě Dlab sahá po svíci –
aby se však za dav roků v dáli
něco tady proměnilo přec,
u oltáře ministrant je malý
a tam vzadu – smutný veršovec.
(Osvěta. 1890.)
28
NÁŠ HŘBlTOV.
(A. E Mužíkovi.)
Tak často v podvečerním šeru
než duch se v práci ponoří
a ruka maně sáhne k péru,
zřím koutek v našem podhoří:
to hřbitov u nás, tichý, malý,
jenž vroubí stěny kostela...
kol něho zeď je omšelá
a žírná pole v dál a dáli.
Jsou mezi rovy staré slívy,
i třešně, hruše, jabloně;
když jaro zde své koná divy,
tam za zdí v širém záhoně,
sem křepelička vždycky volá
tak z hluboka a dojemně,
že zní to snad až do země,
by slyšeli i mrtví zdola.
Dav rovů kryje hustá tráva,
v ní mochna, květů ze zlata,
29
a macoška, ta velká, tmavá
je s pampeliškou rozváta;
řad křížů bílých ční tu tiše –
náš truhlář je sem hotoví,
v běl černí, kdo spí pod rovy,
tak divným pravopisem píše.
Jdou lidé do kostela tudy,
ten onen klekne na chvíli,
kříž palcem dělá v suché hrudy
a pomodlí se, zakvílí;
však za krátko zas ticho vládne
v tom tichém sadě nad rovy,
jen zpěv sem zvučí chrámový
a varhanové zvuky ladné.
Zde v zemi též je obec celá,
vždyť pod suchými hrudami
v těch pahrbečcích u kostela
sní, kdož tu žili před námi;
ten přišel později, ten dříve,
však nevyhnul se jediný
z té staré naší dědiny
své jizbě hrobní konejšivé.
Tu klidně dřímou vejminkáři,
zlý vejměnek jich netlačí,
a nespatří těch mračných tváří,
jež bývaly jim ku pláči,
když právě mělo býti dáno,
co do knih dali upsati –
30
zde pětpenězka v souvrati
jim do snů zvoní každé ráno.
Spí chalupník tu se statkářem,
již pokoj dá jim sporná mez,
jež sváděla je před notářem;
zde zavání jim jeden bez
a proniká tu suché hroudy,
jež stejně leží nad nimi;
teď vědí: Ten kout stačí mi,
a ďas má vzíti všecky soudy.
Spí zpěvák Čermák u zdi hnedle,
již na Mrkvičku nežárlí,
jak tenkráte, když hlavy zšedlé
v ten kancionál sestárlý
se klonívaly v našem chóře,
a Čermák zpíval krásněji...
Ty též zde, blázne Matěji,
jsi utišil své dlouhé hoře.
Roj dětí z vísky v jedné řadě
spí nehluboko ve hlíně,
jsou zde tak pěkně pohromadě,
jak bývávaly v dědině,
když kácaly se na kaluži,
neb trhávaly luční květ,
když celý jejich býval svět,
ves, palouk, hájek na popluží.
Ach, jak se jim všem dřímá krásně,
když slíva, jabloň šedivá
31
jim nad hrob věší květné řásně
a sedmihlásek zazpívá,
jak na zahrádce zpíval u nich,
když po vsi ztichl vozů ruch,
a čisťounký se koupal vzduch
v těch přelahodných jarních vůních.
Tak hřbitov často vídám zdáli,
když světlo denní zhasíná –
i váš hrob vidím zapadalý,
má matko drahá, jediná;
když v duchu tváři uplakanou
tam kloním k vaší mohyle,
vždy šepty známé, rozmilé
mi z hlubin temných jasně vanou.
A jedno přání v tichém bolu
mi toužně v srdce napadá:
Kéž opět jednou sníme spolu,
jak snívali jsme za mlada,
když zamlklým jsem hochem býval,
a v podvečerní hodině
mou skráň jste měla na klíně
a já se k vaší hlavě díval!
(Osvěta. 1889.)
32
PAVLA.
Dům Pavlin rodný chatrné měl krovy,
jež nuzně clonil omešený doch,
však Pavle v očích kvítek pomněnkový
i v jizbě chudé rozkvétati moh‘;
a není děj to v božím světě nový,
že zahleděl se nejbohatší hoch
v to modro čisté v černi jemné řasy
a uviděl tam všecky nebes krásy.
Ta dívka milá zajala ho všecka –
když Václav hlavu sklonil do spánku,
zřel očka její, upřímnost v nich děcka,
v ně díval se jak v jasnou studánku;
v sen zvonila mu píseň její žnecká,
jež závodila s písní skřivánků,
když k jetelině spěchávala poli
a žala potom paličkaté stvoly.
I Pavlu divná opřádala vnada –
sen lásky prvé, jarní, teplý dech,
hned nechápala hlava její mladá,
dál duše čistá v pestrých plula snech,
33
až slova vroucí: „Václava mám ráda!”
se zachvěla jí jemně na ústech.
Ten vzdech pak letěl v říši hvězdných světel...
Kol byla noc, a voněl rmen i jetel.
Dál žili jenom mladé lásce svojí
a nořili se v její pohádky.
Když měsíc chvěl se v rokotavém zdroji
a jemný ševel vanul poupátky,
stál Václav denně za zrosenou chvojí,
jež u Pavliny rostla zahrádky,
až dívka přišla drobným krůčkem laní
a hoch ji k sobě mužnou vinul dlaní.
Však blaho jiných lidem spáti nedá!
Vše zvěděl brzy tatík bohatý –
a v srdce pýcha se vzdorem se zvedá,
že tužby svoje viděl rozváty;
vždyť místo lánů bídu synek hledá
a za hedváb chce míti záplaty.
Ó, tatík těžce nenaplnil váčků,
by syn si jednou zašel pro žebračku.
Pak v barák chudý ostrá vzkázal slova,
ať lepší pozor mají po dceři,
že nepodá se ruka Václavova
jen ledajaké holce z pazdeří,
jež chytré tužby v mladé hlavě chová,
jak na statku se pěkně opeří;
ta kouzla vábná, chytračka jež líčí,
již rázná ruka tatíkova zničí.
34
A v domku chudém otec bílé hlavy
slov drsných příval slyšel v tváři bled,
pláč v prsou při nich cítil usedavý,
však neplakal, jen zachvěl se mu ret,
ó tušil, žal jak dceři srdce dáví,
a starostlivý upřev na ni hled,
jen zašeptal: „Ztiš, dítě, marné stony,
tvůj otec ví, žes při tom bez úhony!”
Ač srdce v Pavle žalobně se chvělo,
šla svázat uzlík v bolném záchvatu,
pak otci řekla: „Polibte mi čelo,
já nezabudu nikdy na chatu,
kde dlíte vy a kde se vše mi stkvělo,
když láska v srdci jarem kvetla tu –
Jdu v širý svět a hledat budu služby,
bych snáze nesla zklamání své tužby!”
Šla bystře v před a zpátky nepohlédla,
žal němý hnal ji smutnou do dáli;
tu jetelina byla před ní zhnědlá,
kde na sebe se nejprv usmáli,
tou pěšinou se blažena s ním vedla,
zde v době blahé mlčky postáli
a poslouchali, bor jak šumí, sténá
a voní měkce tráva porosená.
Kol bory stály zádumčivě snící,
on nevyšel z nich, aby rameny
svou naposledy sevřel kukavici
a zlíbal tvář jí, vlasů prameny;
slz trpkých ručej nesvlažil jí v líci
35
a neochladil žalu plameny –
šla tiše v dálku, opuštěna, bledá,
jak ptáče siré, domov jež si hledá.
I našla dům, kde po lopotě denní,denní
jí nerušili v němé bolesti,
jež utajena v duši hýří, plení –
své vzpomínky zde snula na štěstí,
jež zažili, než byli rozloučeni,
všem dumám svým zde dala rozkvésti
a omámena sladkou jejich vůní
se potápěla v lásky bezdnou tůni.
Když sestra rodná v dálku dopsala jí,
jak roznáší se po vsi novina,
že nevěstu již tatík našel v kraji
si přebohatou, krásnou pro syna,
že lidé o tom přemnoho si bájí,
že Václav marně prosí, zaklíná –
vzkaz po Aničce poslala mu pouze,
by poslechl a v marné ustál touze.
Pak zvěděla, že v hospodářství novém
vše paní nová rychle jinačí,
že Václav nikde nepostýská slovem,
klid samoty že teď mu dostačí;
i staří že si v domku výminkovém
již také leckdy toužně zapláčí – –
To všecko Pavla za dne skryla v nitru,
však noci dlouhé protoužila k jitru.
Zpěv léta ztichl, v poli po souvrati
květ pestrý vydán vichru v pospasy...
36
Ten s kopců modrých k Pavle počal váti,
jak Václav její bědně zápasí,
že nemoc hrozná tělo mladé chvátí,
až tatík starý hořem zoufá si;
že před nákazou domů prchla žena,
a Václav jenom po své Pavle sténá...
Noc šerá byla, lesů černé stíny
se temněly jak hradby obzoru,
a v bystrých proudech hučel ze hlubiny
tlum prapodivných vážných hovorů;
kruh měsíce byl zádumčivě siný
a bledé světlo sypal na horu,
kdes v daleku se bolně ozval časem
pták opuštěný pronikavým hlasem.
Šla Pavla sama dálnou noční plání,
tou nocí šerou domů letěla,
jen siný měsíc teskně zíral na ni
a na pahorku bříza zvetšelá;
kdes nad borem se krákot ozval vraní,
a nad lukami mlha do běla
se chvěla jako roucha nočních ženek,
když hlavy žalné kloní do pomněnek.
Již na dubová zabuchala vrata:
„Ach, otevřte, než hruď se rozletí,
mé srdce z dáli k Václavovi chvátá,
chci přivinout ho ve své objetí,
vždyť láska naše vždycky byla svatá,
a čistá jako rosa v poupěti!”
Kdos otvíraje přivítal ji stenem:
„Již skonal tiše na rtech s tvojím jménem!”
37
Ryk zoufalý se vznesl nade dvorem,
sten rozjitřené velké bolesti;
pak rozechvěna, s ranou v srdci chorém
se k lůžku jeho dala dovésti – –
Již viděla ho rozjitřeným zorem
a němě padla k tvrdé pelesti...
Kol domácí tu všickni stáli němě
a venku do tmy kulich hýkal temně...
Žal divý Pavle ztichl náhle v hrudi,
jak byl by život v těle jejím zhas‘,
a necítila, ruka jak mu studí,
a neviděla hrozný v tváři mráz,
a nevěřila, že se neprobudí,
by aspoň chvíli byli šťastni zas,
že hloubka očí vábná tak a tklivá
se na svou Pavlu ani nepodívá.
Tak seděla a mladou její hlavou
se valil divě myšlenkový proud,
až potopil ji ve svou hloubi tmavou,
že nevěděla, kde že spočinout;
kol zatopena žalu žhavou lávou
se marně drala v klidný, vlídný kout,
kde ustlala by rozechvěným skráním,
by duše blaze vyletěla za ním.
Pak procitla a tiše dívala se,
že dlaně jeho teplé povál sníh,
že neprokmitl ve sklopené řase
již ani odlesk očí chrpových,
v nichž utopila v zašlém, blahém čase
květ nejkrásnějších snů a tužeb svých,
38
že zvadla červeň v líci jeho bledém,
že vše a vše je chladným, děsným ledem.
I do objetí ztuhlou vzala šíji,
ret horký tiskla na rty, na čelo
a nedbala, že chvíle noční míjí,
že prchl den a již se zatmělo;
když lidé všickni kolem pravili jí:
„Tak teskniti by srdce nemělo!”
tu v těžkém, dusném pravila jim bolu:
„Tu chvíli aspoň popřejte nám spolu...”
Když v rakev úzkou bolně po obrázku
mu ruka přátel tiše vložila,
když v dlaň mu dali kadeř jejích vlásků,
jež v nemoci tak prý ho blažila,
již viděla, že velkou svoji lásku,
a štěstí všecko v pravdě dožila – –
Šla místo ženy za ním k hrobní tůni
a naslouchala, jak ty hroudy duní. – –
Čas prchal v dál. Již Pavla v poli zase
se sklánívala v čerstvém jeteli,
jenž rozbujel se v plné jarní kráse;
zas poslouchala, bor jak ševelí,
však podvečerem oči v temné řase
se slzami jí vždycky zatměly,
a pohleděvši ke hvězdnaté výši
vždy věřila, že slova jeho slyší.
Kdys otec jeho k ní si zašel poli
a praví vroucně: „Viz mé šediny,
tyty, dítě drahé, nevíš, jak to bolí,
39
že květ jsem lásky zdupal nevinný,
jsem jak ten strom již starý, suchý, holýholý,
ó, přej mu aspoň kvítek jediný,
vždyť víš, že ještě jednoho mám syna,
buď naše teď – kmet ruce k tobě spíná!”
Tu Pavla měkkou objala ho paží
a pravila mu šedou hladíc skráň:
„Ó vím, že lidé lehce lásku váží –
však zapomenout že bych mohla naň?
Mne láska jeho stále stejně blaží,
ta poutá nás i za hvězdnatou báň!”
On objal ji... Pak sestra její v krátku
se vdala tiše do velkého statku.
– – – – – – – – – – – – – – – – – – –
Já znal ji dobře. A když myslím na ni,
ta vzpomínka mně mysl osvěží,
jak přišla k lůžkům o hodince ranní
a smála se, kdo dřív k ní poběží,
pak škádlila nás pro dlouhaté spaní;
s ní na dvůr šli jsme sypat drůbeži,
jež přibíhala od všech koutů, vrátek,
když uhlídala známý její šátek.
A vidím ji v té pestré kanafasce,
jak po mazaném dává krajíci
nám švitořivé, skotačivé chásce,
jež klusala k ní všecka zářící;
tkvěl úsměv Pavle v každé její vrásce,
jichž tmělo se jí hojně po líci,
a v důlku, který v bradě zůstal k stáru,
i v oku plném líbezného žáru.
40
Tak milá byla jako růže planá,
jež vůni jemnou šíří po stráni,
vždy čerstva, jako pěnkava je z rána,
ač sníh již pokryl vlas jí havraní;
kam přišla, vroucně byla uvítána –
že úsměvem svým žaly zaclání,
si říkali a vyhlíželi vískou,
zda spatří její postavičku nízkou.
Jen zřídka modré zalily se oči
a ruměná jí líce pobledla,
když u kostelní stěny na úbočí
řad rovů slehlých oknem zahlédla,
a nad nimi jak vítr listím točí,
jak smutně chví se tráva zahnědlá –
však otázka než splynula nám s rtíků,
již smála se zas v našem dětském šiku.
Kdož byl by věřil, neznaje jí dříve,
že v jaře žití, v době slunných jar
ty oči její miloučké a tklivé
jí zakrvavěl proudů slzných žár? – –
Ó Pavlušině dobré duši snivé,
když přišla smrt, jež nosí poušť a zmar,
květ blaha nesla. Umírajíc všemu
jen zašeptala: „Položte mne k němu!”
(Světozor. 1886.)
41
NEBEKLÍČ.
Na dně truhly, jejíž víko krášlí
lepé květy, ptáci peřestí,
pod čepečkem s velkou zlatou mašlí,
pod fěrtošky, které šelestí,
jak má ruka vetřelá v ně jede,
nebeklíče listy leží šedé.
Tlí tu zvolna kniha ošumělá
od chvíle, kdy jemnou perutí
z babiččina vyletěla čela
duše dobrá v modré klenutí,
zornička když v milém zhasla oku,
jež v té knize tolik četlo roků.
Nebeklíč jak odnáším si z temna,
zdá se mi, že slyším u hlavy
řeč tak známou, slova milá, jemná:
Co„Co v něm hledáš, bloude dumavý?
Marně k němu hlava tvá se kloní,
zvěstí lepých nenajdeš tu pro ni!”
42
Mezi listy s rojem modlitbiček
obrázky jsou pestré ukryty:
andílkové boubelatých líček,
svaté Háty, Anny, Markyty,
Matičky a krásná Jezulata
usměvavě z kruhů hledí zlata.
Aj tu lístek! Písmo sotva znalé
rozseto je na něm po žluti:
„V skráň mi buší hoře neskonalé,
srdce puká v hrozném pohnutí,
strháno je všecko zlaté snění –
Anno drahá, přišlo rozloučení!
Ó ty víš, mé drahé, zlaté dítě,
jak mne vábí spanilý tvůj hled,
ó, ty víš, jak vroucně miluji tě –
od mladistvých čarokrásných let
žes mi, drahá, hvězdou byla denní –
stokrát žel, že přišlo rozloučení!
Řekla mi dnes matička má sivá:
,Ty se trápíš, hochu rozmilý,
bledne tvář tvá milá, zádumčivá;
na Bohu pros, dítě, posily!
Radostí že v chorém jsi mně stáří,
to tě, hochu, potěš v semináři!‘
V náručí mém usnula pak ticha,
netušila, jak mi bouří hruď,
já však slyšel, ze spánku jak vzdychá:
,Jen mé dítě, vždycky šťastno buď,
43
ó kéž brzy nad vrásčitou skrání
zašeptáš mi prvé požehnání!‘
A já plakal nad starobným čelem,
které rozryl potu žhavý proud,
přísahal jsem, divým sevřen želem,
pro ni že již nesmíš spočinout
v náručí mém, anděle můj bledý –
s bohem budiž! S bohem naposledy...”
Vidím v duchu, dívčí hlava mladá
jak se kloní k drahé památce,
za slzou jak slza horká padá –
vidím stopy jejich na řádce,
trpitele neznámého jmeno
slzami je všecko vypáleno.
Obracím. Hle, v lístku žlutém leží
vínek z temných, dlouhých kadeří –
kolikrát as její ústa svěží
o samotě v tichém zášeří
zulíbala vlasů jeho vínek,
ovívaný vůní upomínek?
Dále vidím myrty snítku dvojí,
každý lístek v prach je zvetšelý,
bílá pentle, která proutky pojí,
smutnou pravdu jemně ševelí,
že se často navždy podá ruka
ruce jiné, ač to srdce puká...
Nebeklíčem opět oko těká:
Na konci již v listů objetí
44
kadeř leží, jak len rusá, měkká –
prvému snad vlála dítěti
od temínka kolem růžných tváří,
než je dívky nesly ke hrobaři.
Potom přání, které vnoučat druže
babičce své psala do dáli,
by jí žitím samé plné růže
dlouho ještě v cestu padaly –
k poctě její moje prvé básně
bez poskvrny srovnány tu krásně.
Na desce zřím prostá ještě slova:
„Modliváček skonal za krátko,
maminka ho ve svém hrobě chová –
tak se končíškončíš, naše pohádko!”
Nezabudka na těch slovech svadla,
z oka mého slza na ně padla.
Hlava hoří, ruka má se chvěje –
ve vzpomínkách pojím mlhavých
niti sobě strhaného děje:
Vidím blázna s hlavou jako sníh,
modré oko k zemi jenom zírá,
suchá ruka růženeček svírá.
Přišel vždycky za několik neděl,
na kloboučku s kytkou sedmikrás,
vedle kamen u nás chvíli seděl,
modlitbičky vetchý sípal hlas,
a zas tiše z krátkých vyšel táček
zubožený blázen „modliváček”.
45
Měl být knězem, ale tajné žely,žely
strhaly prý rozum mladický,
hlavou, jež se brzy skvěla v běli,
rozestřela tma se na vždycky;
němé boly zbyly v bledém líci,
v puklých prsou srdce zvadající...
Dávno nad ním trávy uschly řásně,
zapadl již nízký jeho rov,
já však nyní teprv tuším jasně
nad řádkami stařeniných slov –
ač ta také dávno leží v hrobě –
že ty duše patřívaly sobě!
Jaké boly srdcem stařenčiným
při návštěvě jeho zatřásly
nad tím lícem žalobným a siným,
při pohledu na zrak vyhaslý,
jenž tak vroucně zíral kdysi na ni?
Byly, jistě byly ku zoufání! – –
Zavřela se rozpryskaná deska.
Co z tvých žalů, snění o štěstí,
stařenko má, zůstalo tu dneska?
Žluté listí jemné šelestí,
že to vše, co člověk trpce vysní,
sotva stačí snílkově pak písni!
(Osvěta. 1886.)
46
BOROVSKÝ PAN UČITEL.
Bílá jizba, pěkně ladna, čista –
stůl v ní dlouhý, židle, postele;
myrta tmavá, růže zardělé
v oknech došly útulného místa,
na zdi svatí v rámech zlacených,
potom Hus a Žižka s jedním okem,
v koutě stojan s pěknou řádkou knih,
nastřádaných mnohým perným rokem;
na věšáku housle asi trojí,
s nimiž vedle staré kabáty
v přátelství se prapodivném pojí,
pod tím balík partes povátý...
Dokud ještě smutně mládencoval
pan učitel tamhle za lesy,
mnohý květ i svojí duše schoval
v začmoudlé ty léty partesy.
Již ho vizte, nad stolovou hranou,
jak si hladí prokvetalý vlas,
jak mu oči pěkně modré planou,
v líci hladkém zdravý rdí se jas,
47
úsměv milý jak se pojí ke rtu,
sladký úsměv otce dobráčka,
který k moudru vždy má trochu žertu
pro pilného synka školáčka.
Teď je v ohni, třeba že již chvíli
pustil drůbež, která za škamny
dětské oči plné záře chýlí
nad labyrint písmen náramný,
která řeší perný úkol z počtů,
ale spíš ji zvábí otázka:
„Bude-li již brzy pomlázka?”
nežli: „Čeho tadyhle se dočtu?”
Pan učitel nejmoudřejší hlavy
nechává si chvíli po škole,
jejich rozum prostičký ho baví,
při švitorném jejich švehole
kolem hlavy s ojíněným vlasem
peruť mládí měkce zachrastí...
Ale zrak mu junáckým plá jasem,
když těm dětem mluví o vlasti!
Tu krev mladě ještě proudí v žíly,
jařeji snad nežli za dávna,
říká-li jim: „V kraj ten zasmušilý
padla mnohá chvíle přeslavná,
bývalo tu jinak, hoši milí,
povídá nám o tom kronika!”
Dětem tak i v dnešní mluví chvíli,
drůbež kolem jen jen polyká,
co tu plyne s předrahých jim retů;
a ty zkazky končí také dnes:
48
„Jen se, děti, pěkně mějte k světu,
aby mladla i ta horská ves,
celá země, drahá matička;
vždyť přec znáte nejkrásnější vzor
z vísky naší – Karla Havlíčka!”
Oj, teď teprv modrý plá mu zor,
jak jim hlasem rozohněným líčí
hlavu drahou, ryzí zlatý kov,
čelo mužné, srdce holubičí,
žijící jen pro ten český krov! –
Skloněny jsou hlavy kučeravé,
každé slovo hruď jim proniká,
z očí velkých hocha Toníka
celá stružka drobných perel plave.
Je kluk Toník postať zavalitá,
s duší plnou nejdivnějších tuch;
do kroniky skloněn večer čítá,
Žižka je mu nejmilejší druh,
naň si myslí, když se v noci krade
v lůžka svého teple měkkou skrýš – –
Teď se chmuří tmavé čelo mladé,
pan učitel řeč že končí již:
„A teď běžte, malí strážci stáda,
ať vás v chlévech dlouho nečeká,
ale ať mi venku druže mladá
mírně jenom zpívá, haleká!”
Pan učitel zůstav o samotě,
do vzpomínek dál se zaplétá,
kusem chleba hlad již perný krotě.
49
(Žena věrná zatím v poli šuká,
zkoumá, čočka jak je zaseta,
a co sena letos dají luka.)
Na Havlíčka myslí také nyní:
mračivého vidí hošíka
očí velkých, vlasy skráň mu stíní,
ale slovo každé polyká,
sotva vyšlo učiteli se rtů;
mládež bujná když se propadá,
v koutku sedá – vzdálen smíchu, žertů,
divné sny jen v hlavě upřádá.
Co se dělo pod tím malým čelem?
Někdo ťuká... „Dále!” –
„Pozdrav Bůh!”
„Karlíčku můj!” V objetí již vřelém
kmeta svírá duše jeho druh...
Havlíček to! Jarním sluncem v líci
vykvetly mu růže zardělé;
bílou rukou shrnul na čele
vlasů tmavých rozplynutou kštici,
oči tmavé, z hloubi zářící
jizbou známou rozhlédly se honem,
a zas kmetu sevřel pravici – –
„Zde je blaze v dechu máje vonném!”
vzdychl z hloubi. „Duše předrahá,
k vám sem letět měl jsem touhu vroucí,
slavný úřad k vám až nesahá,
srdce plně může tady tlouci!
50
K mamince své vyběhl jsem z Prahy
zprahlým ňadrům čerpat posily –
i k vám na skok, příteli můj drahý!”
Pan učitel blažen usmívá se,
v hostě svého vroucí vpíjí hled –
„Ale, ale – zapomínám zase,
odpusť, hochu, hned jsem tady, hned!”
Snáší chleba, másla žlutou hrudu –
„Pivo nemám dobré, pěnící,
ale vody čerstvé sklenici,
odpusť, hochu, hnedle tady budu!”
A již Karel sucho vlaží retů,
oko jeho velké, sokolí
vřelým hledem díky vzdává kmetu...
„A teď pojďme trochu do polí,”
stařečkovi zmlazenému praví,
„lesík šerý slunci zaclání,
jarní vůně z čerstvé plyne trávy –
pojďme, drahý, trochu ke stráni!”
Venku máj byl... nebe zlatým svitem
plálo slavně, kvítí vonělo.
Pan učitel čapku s tuhým štítem
přitlačiv si hezky na čelo,
v koutek sáhl po kované holi –
dárku vzácném pana vikáře –
s Karlem vyšli do zmlazených polí.
Večer chlad vál libý do tváře.
Pan učitel notoval si stezkou,
co mu v lebce zbylo z partýsky,
nebo píseň švitořivě hezkou,
která z vísky letí do vísky;
51
Karel píseň zticha doprovází,
nebo krajem známým zírá tich
v jarní lány smaragdových lích,
na lesíčky borového mlází.
Nyní stojí – mlčky hledí zpátky...
Kostelíček v zoři západu
jako dědouš na mdlé zírá chatky,
jež se v květnou kloní zahradu;
jako mlynář je ta rodná víska,
když je celý sbělen od mouky.
Vůně čerstvá letí palouky,
skřivánkovi píseň z hrdla tryská.
II.
Po učení dal se Toník v klus
do návrší k rodinnému domu;
na komoře chleba sebrav kus,
švestek suchých, křižal trochu k tomu,
bystře sešel v rodnou jizbu stinnou;
věděl, tam že najde poklady
za zčernalou stářím rohatinou,
srovnané kde misky do řady
květy svoje v jeden vínek pojí.
Z očí třpytných vyšlehl mu jas,
číslo novin když tam našel dvojí...
Což z nich venku divných vyčte krás,
které Karel vlastí rozlévá,
jimiž duše probouzí a sílí – –
Na ňadra je schovav pod košili,
pro své stádo chvátal do chléva.
52
Na stráň přihnav, stádo pustil v lada,
hlavu mlčky složil do mechu...
Kolem chasa rozpřádala mladá
řeči plné jarních výdechů,
řeči teplé jako jarní slunce,
čisté jako na chudobce běl,
vonné jako prášek, jenž se chvěl
plané růži v žluti na korunce.
Zmlkli brzy. Co si Toník myslí,
že tu leží jako bez dechu,
neví ani, čiperní že sysli
lebedí se blízko v pelechu,
skřivánek že vajíček má čtvero,
a že Vašek pěkně vypráví,
každý den jak rytíř bezhlavý
s koněm jezdí v lesů bájné šero.
Teď se vzchopil školák bujné hlavy,
pro noviny sáhl do skrýše,
hlasem vroucím – kdož ho popíšepopíše,
kamarádům udiveným praví:
„Noviny mám Karla Havlíčka!”
Ach, co záře dětem kmitlo z řasy,
touha všechněm padla na líčka
poslechnouti netušené krásy.
Okem, uchem, ústy pily děti,
co jim Toník četl ze řádků
jako divuplnou pohádku,
která v hloubi umí rozechvěti.
Tajno leccos jejich bylo umu,
ale jako máj kdy přichází,
53
měkký výdech zbudí ve mlází,
v dětech jarní vzbudilo to dumu.
Ach – teď Vaša vzhlédnuv na cestu
„Pan učitel!” v prostřed čtení zvolal –
Vzhlédli všickni – Toník mlčky schoval
čísla novin ve skrýš pod vestu...
Již k nim došli; pan učitel dětí
srdečně se, živě vyptává,
čí je tam ta kravka bělavá,
kterou z písní nejlíp znají pěti,
nejhezčí kde sedí motýli
na pažitech ozářených rovin;
však – teď růžek skrytých spatřil novin:
„Ukaž přece, hochu rozmilý,
jaký poklad vesta tvoje skrývá!”
Toník rděl se studem po tváři,
víčkem cloně modrá očka snivá...
„Hleďme hoška, jak už písmaří,
Karlíčku, viz, tvoje listy čítá!”
Karel mlčí – zor však zkalený
jitro vidí, které z ňader svítá,
jež jsou skryta v prosté haleny,
národ velký, pevný jako skála
duchem vidí v krásné předtuše –
vždyť si vkládá již ta hlava malá
slova vroucí sama do duše.
Kloučka hladí svojí teplou dlaní,
hochu chví se rusá hlavička –
tušíť duše svaté požehnání
nejdražšího Karla Havlíčka!
Vždyť ho poznal, jak jej spatřil prve
[54]
k dětem kráčet z rodné dědiny;
že to on, ten drahý, jediný,
cítil v hlavě, v ručím proudu krve!
„Čím chceš býti?” Karel vlídně ptá se.
„Chtěl bych jak vy psáti noviny!”
Karlu oči zasvítily v řase.
Této velké, krásné hodiny
vzpomínal si dlouhou ještě dobu!
V bouřném valu nejtrapnějších běd
mládež viděl, lidu svého zdobu,
lásky k lidu rudý pěstit květ,
jehož vůně celou zemí letí
v každý kout i do hor zapadlý...
Mládeží svou národ omladlý
šťastný viděl pod lipovou snětí.
Je to dávno... Pan učitel ve snu
tiše leží v nízké mohyle,
šťasten v Čechách novou viděl Vesnu.
Památky dvě po něm rozmilé
zbyly mezi skrývanými skvosty:
Z ruky drahé Karla Havlíčka
školních počtů sešit šedý, prostý;
potom knížka veršů maličká,
veršů Jeho! – vetchou psaná dlaní;
na konci v ní řádka stojí slov:
„Student Toník záhy klesl v rov
u Sádové na krvavé pláni...”
(Světozor. 1885.)
55
PAN PROFESSOR.
Jizbu má jen mládenecky prostou,
v každém koutě celé haldy knih,
vedle myrty v okně bujně rostou
celé trsy růží měsíčních,
jediný jen obraz na zdi visí,
pavoučiskem síťka utkaná
závojem svým na něm cloní rysy
velikého otce Jungmanna.
U stolu tam zvolna nad knihami bádá
professor již na třicátý rok,
sníh mu zvolna do kadeří padá,
líce zvadá, uklání se bok,
jen to srdce ještě buší mladě,
ač mu dávno bouře zavály
chvíle snů, kdy v bezu na zahradě
Lence líbal rtíků korály.
Žije nyní jen té mladé chase,
která louská moudrost předivnou,
jíž však srdce při velebné kráse
českých veršů spíše oživnou,
56
nežli řadou pravidel a vzorů,
dle nichž krása prý je ulita;
víc než obsah žuly, ruly, svoru
zvěst ji těší, jak žil Husita.
Zná ty mladé českých synů hlavy,
ví, že stačí jiskra pramalá,
aby v plamen lásky k lidu žhavý
mysl jejich jará zaplála;
vroucím slovem do těch duší dmýchá,
na postupu – což mu záleží?
Žití jeho radost všecka, pýcha
patří jí, té české mládeži.
Sotva prázdnin klidné přijdou doby,
širák starý na skráň posadí,
chytne hůl, již tatík Žižka zdobí,
a již kluše jako za mládí
dál a dál v ty kraje naše lepé,
v luhy plné nejdivnějších krás,
a to srdce radostně mu tepe
a z těch očí štěstí září, jas.
S každou tetkou zastaví se v poli,
na palouku sedá u dětí,
ve vsi na táč zajde do stodoly,
kde dav mlatek ryčně repetí;
váží cestu přes hrudnaté lány
tam, kde pasák jaře haleká,
dívčí šátek pestře květovaný
přivábí ho k sobě z daleka.
57
Jsou již známy dlouhé jeho šosy,
jež se za ním vlní po vánku,
i ta bláhovost, že snažně prosí
za jedinou všude zpěvánku,
jakých mnoho z hrdel jejich puká
na pastvišti, v poli, na líše,
a že stará, třesoucí se ruka
v listy žluté všecko zapíše.
V dálný jih když zpěvní letí ptáci,
babí léto padá na kvítí,
ze své toulky k domovu se vrací.
Ó, co potom teprv procítí,
když ty skvosty nasbírané řadí!
Nad čelem jak vanul by mu šum
křídel měkkých zlaceného mládí,
jimiž letět chtěl až k nebesům –
Povzdech lásky časně zakopané,
ten dech mrtvý zvadlé naděje,
vůně, která z nivy české vane,
když se květem jara oděje,
nářek trpký utýraných skrání,
který srdce citná probodá,
potom jako klidné oddýchání
předrahého jeho národa!
(Osvěta. 1885.)
58
SÁM.
SÁM.
Již nápadně mu vlasy řídnou
a brada tuze prokvetá,
má chvíli svou jen večer klidnou,
když obloha je poseta –
jak zvonec modrý rosy září
hvězd krůpějemi ze zlata;
den celý sedá v kanceláři
a lejstra píše dlouhatá
Vždy před polednem v papír hledě
se těší na dvě hodiny,
kdy v hospůdce své při obědě
si přečte svoje noviny;
pak jde to zase jako parou,
než ručička je na šesti,
kdy rozběhne se cestou starou
v byt na laciném předměstí.
Než stáhne úbor z kanceláře
a na věšáku rozvěsí,
již babka dveřmi ptá se jaře:
59
„Co milostpán dnes přeje si?”
„Co přeju si – nu, trochu piva
a něco z dola k večeři!”
„Tak dobře, dobře,” babka kývá
a žejbruje se ze dveří.
Neb sám tři vejce na kahaně
si na hniličku připraví,
a hale potom sivé skráně,skráně
v dým tabákový bělavý,
hled vlahý skloní do románu,
jenž rozmile ho uhýčká –
než na desátou dojde stranu,
sen usedá mu na víčka.
Zas jindy lupenkou se baví
a divných titěr vyrobí,
z nich ptáci, květy, dravčí hlavy
a jiných pitvor podoby
se v ornamenty divné pojí,
jež krásněji vždy jinačí –
má tretek plno po pokoji,
že stěny brzo nestačí.
Tak jde to stejně dni a týdny...
jen někdy, když tak zadýmá,
zří obraz v kouři malý, vlídný:
dům s okny dvěma známýma,
v tom jednom ženská hlava sivá
snad někoho si vyhlíží,
že upjatě se v dálku dívá,
zda po návsi se neblíží...
60
Ret kouřiti pak zapomíná,
i hled mu ztemní malinko,
a z prsou jako z hrobu klína
vzdech zašepotá: „Maminko – –”
Však s kouřem obraz mizí malý,
jak jiskra v prázdnu zhynulá,
jak výkřik smutný v temnu dáli,
jak pozdrav z dávnominula...
(Světozor. 1890.)
61
MECH.
TyTy, hochu bledý, dumavý,
marného snění nech
a nechoď jenom do lesa,
sic zavede tě mech.
Již v mechu leží – – letí duch
ve prostor daleký,
ó, kdo si s mechem začíná,
je ztracen na věky.
Mech šeptal mu to do uší,
na papír psal to jen;
mech kloudného nic nešeptá,
jen báj a klam a sen – –
On psal a psal a svět se smál:
„Už bude jak ten mech,
má sny a dumy na čele,
na tváři, na retech.”
Ten mech ho zcela zavedl – –
nuž, k čemu více slov,
z vděčnosti jenom suchý mech
mu kryje spadlý rov...
(Světozor. 1883.)
62
II.
FR. S. PROCHÁZKOVI.
[63]
ZIMNÍ VEČER.
Zasypána sněhem širá leží lada,
s plné luny tiše záře na ně padá.
Prostřed bílé pláně osněžených polí
jenom z plané hruše pahýl zůstal holý.
Na zahradách bílých, dole po úvale
přikrčeny dřímou naše domky malé.
V drobných oknech jejich jiskry světla není,
v tichých snech tam leží lidé unavení.
Nad sněhovou plání vzduch se vlní tiše –
to jak česká země z hluboka tak dýše...
(1885.)
[65]
„PŮLNOČNÍ“ NA KARLŠTElNĚ.
Vánoční noc velká plula nad krajinou,
Karlův Týn v ni vznášel stěnu léty sinou.
Tma v něm černá všude, do snů padly hlavy,
v okénku jen jednom záblesk třepotavý.
Šedý plebán k nebi vroucně pne tam zory,
Spasitel by shledl na ty české hory.
Aby shledl také v nivy na podhoří,
kde lid jen se vláčí v staletém už hoři.
Aby zkřísil národ sesláblý a chorý,
zhojil jemu rány, jež má s Bílé hory.
Slyš – hlas temný venku: ,,Čas je na půlnoční,
zbožný zástup čeká – oběť velkou počni!”
,Neslyšel jsem posud zvonů píseň slavnou -‘
„Ó pojď, prosím tebe, v kapli starodávnou!”
Zněl ten hlas tak tklivě jako hudba jemná,
jako s nebes výše, jako z hrobu temna.
Knězovy již kroky černou chodbou duní – –
aj, vždyť v kapli zář je jako na výsluní!
V sněhozářném plášti Karel sám v ní klečí,
biskupové, páni jemu pozdálečí.
Rytířové šedí v přepodivné zbroji,
jaká v kobách hradních zrezavělá stojí.
66
Hluboce se kloní hlavy holé mnichů –
dál pak temno lidí bledých v nočním tichu.
Veleba tu dýše... Teď dva mládci svěží
užaslého kmeta strojí v roucho kněží.
Čaruplné zvuky ze zvonků se linou,
jak když prvý tlukot zazní doubravinou.
Na oltáři zlatém světla sama zplála,
a počíná oběť Páně neskonalá.
Povznesly se všecky hlavy v bílé plísni,
karlšteinská kaple rozchvěla se písní.
Starodávných zpěvů hlahol velký, měkký
rozvlnil se klenbou nejčistšími vděky.
Mocně, jak by hrad se třásl od základu,
jak by celý národ v těžkém zalkal pádu.
Jak by v celé zemi temna starých borů
šuměla až z hlubin v tajuplném choru.
A zas jak by v šerém podblanickém rovu
pohrobená sláva ožívala znovu.
Chvělo se v té písni všecko dlouhé hoře,
které v Čechách zbylo po zlé Bílé hoře...
Vetché ruce svoje plebán k nebi vzpíná,
duchem zří tam úsměv Boha Hospodina.
Slzný démant Pánu v řase bílé visí,
světlá ruka žehná – národ chorý křísí;
67
„Slyším vaše žaly, písně vaší steny,
nezahyne nikdy lid váš vyvolený!” – –
Dokonána oběť – píseň v šeru zmírá...
světla mžikem zhasla, kolem tma je čirá.
Na věži však zvony právě hudbou slavnou
na „půlnoční” zvoní v kapli starodávnou...
(Osvěta. 1884.)
ODPOVĚĎ KRÁLOVSKÁ.
V Králově kdys dvoře Václav král
posly vítal svaté římské říše,
úsměv tichý kolem úst mu hrál,
jak je viděl v titěrné jich pýše.
Smál se vida třpytný jejich šat,
škorně dlouhé jako čapí nosy,
nohavice plné pestrých lat,
těla jako přeštípnuté vosy.
Smál se vida poslů pyšný řad,
kteří přišli od Vesery, Rýna,
jak si hladí vousy tupých brad,
jak jim pýchou očka svítí siná.
„Nuže, páni, jaká vaše zvěst,
co mi nese srdce vaše zlaté?
68
V krajích dálných, v domech říšských měst,
páni vzácní, jak se stále máte?”
Dívali se, jak se při tom smál,
hněvala je lehká jeho slova –
k poslům říšským, věru, český král
trochu málo pravé úcty chová.
„Přicházíme ze spanilých lad,
které planou v netušené zdobě,
kormutlivou zprávu zvěstovat
v tichou Prahu, jasný králi, tobě!
Darmo volal po tobě náš luh,
abys přišel v města naše z dáli,
v Lahnsteinu již reků našich kruh
poklonil se Ruprechtovi králi.”
Sotva došlo pásmo jejich slov,
úsměv králi opět zahrál rtoma:
„Kdož by jezdil pod cizinský krov,
když mu dobře, drazí páni, doma?
Postačí mi vonný luh a bor
věncem kopců ovroubené země,
bílé vísky v klínu modrých hor –
a lid jejich také přilnul ke mně!
Již svým rekům zprávu neste zpět:
Chtějí-li, ať dále bouřit ráčí,
nevábí mne cizí pyšný svět,
žíti v Čechách Václavovi stačí!”
(V záři minulosti. 1894.)
69
ŽIŽKŮV ŽAL.
Zlatil Praze steré štíhlé vížky
skvělou září oheň západu,
když se oko bratra Jana Žižky
zahledělo smutně od hradu.
Chmurně klonil Trocnovský Jan hlavu,
kterou povál šedin prvý sníh,
hledě dlouho dolů na Vltavu,
jež se rděla v proudech pěnivých.
Duše mužná, zapředena v dumy,
neslyšela krále svého krok...
„Jaké hoře srdce tvoje tlumí,
že tak chmurně v šumný zíráš tok?”
Václavovým mírným, vlídným slovem
Žižka vzbuzen skráň zas klonil níž –.
Že tu tiše teskním nad domovem,
ty mi, pane jasný, odpustíš!
Těžké dumy, pane můj, teď tepou
prudkou silou v lebce do čela
při pohledu na tu Prahu lepou,
jež se nebes ohněm zarděla.
Vidím v duchu betlémského Jana,
plameny jak již ho ovály – –
jistě létla duše mukou zdraná
i v té chvíli sem k nám do dáli.
70
A zde doma po něm nyní sténá
v pravdě vroucně jen ten prostý brach,
jehož věrná ruka zmozolená
lopotí se v dolech, po horách.
V šedé hrady, v města zlatých bání
úsilně se škodný dere pýr,
zavátý k nám od cizinských strání,
hyne národ – starý bohatýr!”
Mlčí král a Janu tiskne ruku
hledě tiše dolů do noci...
„Cítím také duše tvojí muku,
ale pomoz, lze-li pomoci!”
Odešel – a zůstal na nádvoří
se svým srdcem jednooký Jan –
zíral vzhůru, jak tam vábně hoří
zlatá světla u nebeských bran.
Tam v té výši viděl mistra Jana,
k němu volal v modrou oblohu:
„Pro tebe, má hlavo milovaná,
zemi naší, dá Bůh, pomohu!”
(V záři minulosti. 1894.)
POD ŽEBRÁKEM.
Pod Žebrákem v temné sluji,
nad níž duté sosny dují,
s druhy dřímá Vácslav král:
71
neztišily čel jich trudy
číše, v něž se třpytný, rudý
český granát roztékal.
Těžce dýší v hloubi skály,
nad níž zvolna pluje v dáli
věčně mladý staroch Čas;
za sto roků jenom jednou
sivé hlavy ze sna zvednou,
chvíli jsou tu živi zas.
Také letos hlavy zdvihli,
vlaštovičky když se mihly
nad vískami naposled;
z králových pak retů zněla
slova: „Žigo, hlavo smělá,
nad kraj český dej se v let!”
Zchoulen v hustou mlhu sinou
letěl Žiga nad krajinou,
do měst letěl, v tichou ves,
nad věžičky v českém kraji,
které zvonkem posílají
žalob tisíc do nebes.
Viděl hlavy ustarané,
pot, jenž ve snu ještě kane
po čelech, jež rozryl trud;
viděl dlaně zkrvavělé
těžce brázdit kusy vřelé
slzou, potem horkých hrud.
72
Viděl naši práci denní,
viděl, kterak neznaveni
vrháme se v zápasy,
z nichž jen v malé, tiché chvíli
do dlaní se hlavy chýlí,
duše duši stýská si.
Zíral v domky na samotě,
slyšel, jak tam v těžké notě
zněly staré chorály:
„Zahynouti nedej, Pane!”
Dojat, v prvé záři ranné
k druhům letěl do skály.
Zaplálo všem líce bledé,
král když ptal se: „Jak se vede,
Žigo, lidu po nivě?
Stojí rod náš ještě v boji,
či již doma Češi moji
volni pějí ohnivě?”
„V boji stojí!” Žiga v bolu
bohatýrů pravil kolu.
„Mužů, žen i dětí dav
srostlý s mrtvých otců plání
každé brázdy její chrání
hradbou ze žulových hlav.
Příval prudký, rozpěněný
v modrých kopců bije stěny,
podhlodává tvrdý val;
73
ale národ ze příboje
vynáší si děti svoje
v archy, jež jim zbudoval.
V zápasu a žhavé práci
druh kdy padnuv vykrvácí,
jiný prsa nastaví;
sami stojí bez pomoci
od úsvitu k temné noci
bez žalob a únavy.
Veliká jest láska jejich,
ve střízlivých světa dějích
ční jak maják ohnivý;
sluncem plane v dobu lednoulednou,
velikosti její jednou
celý svět se podiví!”
Povstal král a zdvihl číši:
„Pohár plný, bratři, k výši,
oko všem nechť zasvítí!
Lid, jenž ostří v nové době
žhavou láskou zbraně sobě,
dovede jen blažiti.
Po staletí zmítán v boji,
tupen v slzách, horkém znoji,
bičován a vržen v hrob,
touto láskou přece jednou
všem zasvítí v nedohlednou
dálku lepších,lepších příštích dob.
74
Jako lunu v mračném víru,
jako v pouště suchém šíru
poutník vítá pramen vod,
tak buď lidstvu příštích věků
vítán plný světla, vděků
ten náš zdravý český rod!”
Zněly číše pod Žebrákem –
nad krajinou černým mrakem
žhavé blesky šlehaly;
do snů opět kleslo v míru
kolo starých bohatýrů
v kobách temných ze skály...
(Osvěta. 1887.)
SLOVENSKÁ BALLADA.
Dobrák Pecko, věru, od kolísky
odpočinul sobě pořídku,
ačtě chodě v horách na hlídku,
Pánbožku byl nad ty v dolu blízký,
ač tam denně píseň skřivánkova
pravila mu: „Svět je jinačí!”
horal Pecko lopotil se znova,
říkaje: „To chudým dostačí!”
Až kdy čas mu notně shrbil záda,
a když poznal, kterak prokvétá,
povídal si: „Půjdu do světa,
hlava k stáru znala by ho ráda!”
75
A tak šel a bloudiv kolik neděl,
v kostelík si zašel dobráček:
v lavičkách tam zástup lidu seděl
a moc pěkně mluvil panáček:
„Radostí je na tom světě řídko,
kohože z vás smutek nezebe?
Ale každé pravé boží dítko
vždy se při tom těší na nebe.
Jde tam cesta hložím, přes oblázky,
cesta srázná, bolná, daleká,
ale Slovák vše to přejde z lásky,
palčivých se hrotů neleká.”
Když byl Pecko na vzduchu zas božím,
povídal si: „K nebi půjdu rád,
vlasy kvetou, hřbet již není mlád,
snad že přejdu štěrkem tím a hložím;
znám ty cesty, plné ostrých hrotů,
ach, kdo dlouho chodil Slovačí,
neleká se trochy toho potu,
křemelí a ostnů bodláčí!”
Potom šel vždy strání nejstrmější;
hroty svými kamení a hloh
těžce ryly do krvavých noh.
Pospav chvíli v lesní zvěře skrejši,
snědl trochu osladiče, malin
a již bystře vykračoval zas;
slézal boky ostrých, strmých skalin,
před sebou vždy nebe vida jas.
76
Myslil v duchu: „Ó, tam jinak bude,
na nebi jsou všickni bohati,
Pánbůh všecko mi tam oplatí,
ví, jak naše Slovensko je chudé!”
Noha chabá sotva se již táhla,
krvavila květy, mech a vřes –
až pak mdloba Pecka jala náhlá,
jako ve snách v písek zmořen kles.
Našli jej tam ležícího v mdlobě
mnichové dva siví za šera,
odnesli ho do zdí kláštera
a tam v celle Pecko přišel k sobě.
Prohlédaje, řadu viděl kněží,
z dáli slyšel dumné hudby hlas,
potom zpěv tak dojemný a svěží –
Pecko honem oči zavřel zas.
„Již jsem v nebi,” myslil, „dozajista,
vždyť jsem viděl nebešťanů dav,
boží svaté sněhobílých hlav,
a tam uvnitř jaká hudba čistá –
andělé to k boží pějí slávě!”
Opět hlavu zdvihl z podušek –
vrchovatou misku mnich mu právě
v lůžko dával sladkých halušek.
„Pojez, brachu, po své pouti dlouhé!”
vlídně děl a vyšel ze dveří.
Pecko sedá, zírá, nevěří –
snad to přece mámení jest pouhé?
77
„Ne – jsem v nebi!” povídal zas v pláči,
„halušek tu pro mne hromádka
jinačích než u nás na Slovači –
jaká jde z nich vůně přesladká!
Ó ty nejsou ze slovenské chyše!”
Sedaje k nim, maně vzhledl výš –
zachvěl se: tam na zdi visel kříž,
s něho velký Kristus hleděl tiše.
Nechal jídla, křižoval se zrychla,
postavil se těžce na lůžku
a hruď dobrá před tím křížem vzdychla:
„Co to vidím, Kriste Ježušku!
Nemyslil jsem, Pane můj, že v nebi
trn ti také ryje po čele,
tělo že máš krví zardělé,
ruce bílé probodené hřeby!
Já mám jíst a ty zde zmíráš hlady,
hlava tvoje padá slabostí –
ó ty hřeby prst můj vyprostí,
nebudou tvé ruce beze vlády!”
Prvý hřebík na podlahu letí –
aj, teď Kristus zdvihá hlavu svou,
a tou rukou volnou, zbodenou
Pecka volně vine do objetí...
Po chvíli mnich udiven zří Pecka,
v náruč svou jak přijal ho sám Bůh –
kolem rtů měl dobrák úsměv děcka,
duše vlétla v pravý rajský luh.
(Osvěta. 1888.)
78
NAŠE MATKY.
Vy matky české, po dědinách skryté,
jak vlaštovičky jaré švitoříte;
tvář kulatá, byť rozvlněna vráskou,
vždy rumění se nejteplejší láskou;
kdo v oči hledne pod vašimi víčky,
jak pohleděl by v noci na hvězdičky.
Když o andělu české dítě slýchá,
že v noci k dětem kloní hlavičku,
že zlaté sny jim do hlavičky dýchá
a zulíbá je měkce na líčku:
jak v mysli dětské anděl ten se zjeví,
má maminčinu hlavu překrásnou!
Ti snové lepí k stáru nezhasnou
a chorým srdcím vždycky pouleví.
Když vykreslí si zádumčivá duše,
jak čekávala tenkrát u dveří,
skráň zahalenu majíc do loktuše
a pod ní věnec lesklých kadeří,
jak dítě měkkým přivítala slovem
a zulíbala svého okáče –
v té upomínce k stáru o samotě
si trudná mysl dětsky zapláče.
Když vzpomíná, jak pro své děti pouze
den za dnem znala pernou lopotu,
a když pak přišel večer v sobotu,
jak děti tiskla dlouze tak, ach, dlouze...
79
Jak v noci pozdní, časně na úsvitě
své dlaně tvrdé, plné mozolů
výš k nebi zdvihla, aby její dítě
v tom světě širém žilo bez bolů,
by Bůh je chránil, až se hlava její
tam na hřbitůvku navždy uloží,
by nespávalo nikdy na hloží
a nebloudilo světem v beznaději:
v té chvíli člověk zaletěl by v dálidáli,
až tam, kde leží nízká mohyla,
a tebe zas by, hlavo rozmilá,
chtěl vyhrabati jak to siré robě
a na tvých prsou požalovat sobě!
Nám česká matka čela mladá ková!
Že přestáli jsme bouři staletou,
i její tklivá dokázala slova –
ta v činy velké teprv rozkvetou,
vždyť je v nich láska, která pouze spasí,
jíž ve světě je bědně maličko,
jež mocnější je hesel hlučné krásy!
Ó, prostinká ty česká matičko,
co léků divných člověčenstvu hlásá
již věky v knihách rádců moudrých tlum-
a tvoje dobrá hlava šedovlasá
by radu pravou dala národům!
(Osvěta. 1886.)
80
MORAVĚ.
Čarovná země, lesů tmavou třísní
jak věncem luzným ladně zdobená,
nevěsto tichá, strastmi zlomená,
ó přijmi lásku skrytou v chudé písni.
Bouř zlá ti vála po zeleném luhu,
jen chladný žal ti padal do klína,
kde Svratka šumná temnou vleče stuhu,
dál k vlnám Bečvy, k stráním Hostýna,
na Hané květné, zlatodárné roli,
až tam, kde Tater teskný vane šum,
kde duše dobré, jak to tuze bolí,
již ani nežalují nebesům;
kde v dlaň tvář klesá zbědovaná, siná,
a lehký vánek vzdechy unáší,
že si náš Pánbůh dlouho nevzpomíná
na duše snící v chudé salaši.
A světem šírým kdože porozumí,
jak nekonečně velký je ten bol,
o němžto ve dne dumy skládá dol,
o němžto v noci bory tmavé šumí?
Jen my, jen my ti rozumíme zcela,
ty druže věrná, srdce ze zlata,
nevěsto naše, které drze s čela
strhána slávy rudá poupata –
těm písním, které chyši tvojí zbyly,
jak hvězdy zářné do hluboké tmy,
těm dárkům dobré podkarpatské víly,
jež duši tvoji těší, živí, sílí,
byť nerozuměl nikdo – rozumíme my!
81
Sem přikloň, drahá, ochořelou hlavu,
na starou naši věrnou tobě hruď,
pak mužně půjdem v nepřemožném davudavu,
jen upřímnou nám vždycky družkou buď!
Na jedné lípy vykvetli jsme sněti,
a trpěli jsme tolik dlouhých let,
nuž jednou matkou odkojené děti,
sem k hlavě hlavu, s písní jarou v před!
(Osvěta. 1882.)
MATEŘSKÁ ŘEČ.
Jak horoucně lnu k řeči matky svojí,
mé chudé péro nevyjádří slovy –
však viděl jsem, že pod rodnými krovy
jen ona srdce zoufalá již hojí;
že v našem těžkém, srdcervoucím boji
za dětskou krev a otcův drahé rovy
jen ona do žil leje zápal nový,
a útěchou je v naší práce znoji.
Já poznal kdysi, slyše kmety v poli
pět dumu starou o válečném ději,
jak velké šumí v řeči naší boly.
Teď, kdy mé dítě touto řečí jásá
a žvatlá sladce, blaženě se chvěji –
že vidím plně, jaká je v ní krása!
(Osvěta. 1885.)
82
OTEC A SYN.
Jak lepý kvítek na kolébce leží
hoch drobný, střežen mladou chůvou svojí;
mlékový nádech s růžovým se pojí
a květně barví jeho líčka svěží.
Ta chůva zpívá: „Kéž tě Pánbůh střeží,
a strážný anděl ve hlavách ti stojí –
již usni, dítě, zamkni očko dvojí,
sny ze zlata kéž hlavičkou ti běží!”
A tatík synkův na banketě hlásá:
„My Němci jsme, zvuk barbarský nás dusí,
jen v řeči naší pro nás žije krása!”
Zde doma zpívá chůva od Šumavy –
a usmívá se jeho synek rusý,
jak česká píseň zní mu kolem hlavy...
(Světozor. 1885.)
NA BÍLÉ HOŘE.
Na té Bílé hoře
smutné okolí,
až z divného hoře
srdce zabolí.
Od té hory Bílé
chladný táhne van
83
přes daleké míle
do všech českých stran.
Že kdys na té hoře
dupla kopyta,
dosud po oboře
půda rozryta.
Dupala tam v čela
tvrdá podkova,
aby zapomněla
duše domova.
Dupala tam těla
jako mrtvý brak,
aby země celá
vyplakala zrak.
Tatíkové, mámy
aby pro děti
vytrhali sami
všecko z paměti.
Z černé hlíny vane
horké krve dech –
na své srdce zdrané
vlož ji, kdo jsi Čech.
Ve hrudi když není,
ať je na hrudi,
krev snad chladnou zpění,
pamět probudí...
(Světozor.1886.)
84
ZA JANEM NERUDOU.
Dlaň chvěje se a srdce v prsou bolí,
duch rozechvěný stále nevěří,
že pravdou je, co kleslo v šíro polí,
v ruch měst a vísek tiché zášeří,
čím bor se zachvěl, který doly vroubí,
čím zabouřila proudů koryta,
a zaplakala nenadále z hloubi
ta země, jež je hložím ovita.
Jas opět jednou šlehal v luhy ztmělé,
kam oko hledlo – záře sluneční,
však dnes je teskno jako po kostele,
kde bolně znějí zpěvy páteční;
vlast v hoři vidí puklé srdce Tvoje
a rukou lomíc v českou volá pláň:
„Kde větší žalost jest než žalost moje?‘
a k tváři Tvojí šedou chýlí skráň.
Byls vyrván z rukou věrných českých lidí,
jež dobře vědí, kdo je vždy měl rád,
jichž pouhé slovo třpytné neošidí,
však lásku splatí nastotisíckrát;
již v úpalu a horku práce denní
to dobře vědí v jizbách malých chat,
kde lásky, citu vůbec pro ně není,
však kde zas vroucně znají milovat.
85
A Tys byl jejich – milovaný všemi –
ať slzu horkou lil jsi do očí,
když zazpíval jsi o milené zemi,
kde s křížem těžkým lid se plahočí,
ať důvěru jsi rozněcoval živou,
že také u nás léto zadýchá,
a teplé vánky váti budou nivou
té zádumčivé země kalicha.
A Tys byl jejich – milován tak sladce
ne u starých jen, také u dětí,
vždyť droboť malá verše o Tvé matce
i matičce své říká z paměti,
když pak v té básni přijde o uzlíčku,
i tatík zdvihá k očím těžkou páž,
a kde kdo kolem, slzy stírá víčku
a všickni řeknou: „To byl člověk náš!”
Tak staral jsi se o lid milý stále,
ať denní chlad ho tolik nezebe!
Ó, proto nyní v každé vísce malé
ti mladí, staří pláčí pro Tebe,
a jak spíš tiše v Libušině hlíně,
pláč národa Tě ve sny konejší –
ó, není, není v české domovině
nad takovou smrt smrti krásnější!
(Osvěta. 1891.)
86
NA VYŠEHRADSKÝCH ROVECH.
Co zlatých snů v té černé zašlo skále,
co velkých činů, lásky neskonalé!
Co krve, potu, mozolů a žalů
jim kvetlo cestou na tajemnou skálu!
Klam, závist, výsměch vlastních bratří retem
jim chlebem byly v boji mnohaletém.
Naději stálou, každou krůpěj v žilách
nám v oběť kladli v českých Thermopylách.
Když bloudíš u nich, zda též slyšíš zdola,
jak srdce jejich vzhůru k tobě volá:
„Jdi, druhům zvěstuj mluvu našich kostí,
že pro národ jsme padli z povinnosti!”
(Osvěta. 1890.)
87
NA HRADČANECH.
Ta vzpomínka mi stále v duši tane,
jak nedávno jsem oči zadumané
tmou hroužil dolů od hradčanských stěn;
vše ticho bylo, nikde šeptu ani,
své srdce v prsou, žíly v horké skráni
jsem bušit slyšel v hloubi rozechvěn.
Jak nebe tmavé hvězdičkami kvetlo,
i dole v temnu na světélku světlo
se jiskřilo jak hvězdy do tmava;
tak dvoje nebe proti sobě stála
a byla obě samá hvězda malá,
a tichoučko jen lkala Vltava.
Já mlčky stoje před zámeckou branou
jsem vpíjel tuto krásu nevídanou,
a do pěstí se nehty vrývaly;
rty zaťal jsem a zuby tiskl k sobě,
bych na veliké slávy stoje hrobě
vzkřik utlumil, vzkřik hrozný, zoufalý...
(Osvěta. 1890.)
U NÁS.
Chodíme již kolem sebe
jako cizí, neznámí,
u těžkých až srdcí zebe,
půda hoří pod námi.
88
Místo bratří zrádce samé
vidí oči zardělé,
jen v té hrozné dálce známé
ruce mnou si vesele.
Závist ze všech srdcí číší,
zloba z očí prokmitá –
a den ke dni jsou nám bližší
nepřátelská kopyta!...
Duše má však věří stále,
ze všech srdcí do temna
že zas tryskne nenadále
stará láska dojemná.
Láska velká, čistá, činna,
k naší hrudě nejdražší –
láska, která zapomíná
a vše v obět přináší!
(Osvěta.1890.)
ZA HROB.
Ty drahý lide země milované,
kdež chudým slovem plně vypěji,
jak láskou k tobě duše moje plane,
že tvůj jsem každou krve krůpějí!
Ty matko svatá, kterou vlastí zovu,
89
ó dávno znám již bolestný tvůj hled;
tys patřívala v duši studentovu,
když na kufříku v dumách sedal bled,
a z „Kusů srdce” Kajetána Tyla
zvěst o tvém žalu duše jeho pila,
když hořely mu rozohněné skráně
tím žárem znělek pěvce od Kriváně,
když bolela jej každá tvoje rána –
ó česká vlasti, stále křižovaná!
Tvou tvář jsem vídal, professor kdy starý
v list našich dějin klonil okuláry
a každou chvilkou mlhu stíral s nich;
tvou tvář jsem vídal, v alkovně kdy tmavé
jsem v první verše skládal klopýtavé,
co dnem i nocí plálo ve spáncích.
Tvůj pohled plašil radost z jaré hlavy,
a každý mladě rozpučelý sen
byl slzou tvého oka porosen,
jak modrý zvonek ráno u doubravy.
Teď vírem žití zmítán patřím k tobě,
tys u mne stále, v boji, při práci,
a jako k matce důvěřivé robě
vždy syn tvůj k tobě oči obrací
a modlí se z té duše svojí vřelé,
by rozkvetla ti líce pobledlá,
by zdrávo bylo srdce ochořelé,
bys opět slavně témě pozvedla!
Vím, spát že budu dávno pod hrudami,
než skutkem budou naše naděje,
však dítě mé v rov o nich zašeptá mi,
a slůvko jeho hruď mi rozchvěje.
90
Ty matko svatá, pak buď šťastna dlouze,
jen ve slunečnu nad národem pluj
a nad mým rovem šeptni jednou pouze
„Chtěl každým dechem býti jenom můj!”
(Osvěta. 1888.)
91