POHÁDKY.

POHÁDKY.
Oh, je to nyní bída se mnou, jen dotkne se mne křídlo Mus, již v klíně cítím nožku jemnou, a na tvář padá tisíc pus. To v pěkné chvíli podvečera, když upřádám si nový děj, se ke mně vkrade drobná dcera a škemrá: „Táto, povídej!” Co dělati mám, Bože dobrý, nu, smýšlím nové ballady, v ní princezny jí líčím, obry a zlatokvětné zahrady. I Honza podivně se vplétá v roj smyšleného přediva, i trpaslíků celá četa a čarodějka šedivá. V modř očí hledě svému děcku, a líbaje ten růžný ret, vždy poesii cítím všecku svých utonulých mladých let. Děj nový prchá jako mlha, když s teplem slunce zápolí – však nevím, proč mi oko zvlhá, a srdce v prsou zabolí... (Světozor. 1888.)
150105