DĚTEM.

DĚTEM.
Mé milé děti, chaso skotačivá, jež moudře sedíš v školské lavici, vím, že ti skřivan stále v srdci zpívá, ač vážnost velká dlí ti na líci; vím, že bys radši proběhla se v boru a poslouchala ptačí pláč i smích, než hrbila se nad stránkami knih, v nichž popisy jsou divných božích tvorů! Ó vím to, děti, že než násobilka je milejší vám z dávna pěkná zvěst, že nežli k cifrám,cifrám raděj hledí čílka tam k modré výši na tisíce hvězd; když do mapy se oko vaše ztápí, vždy zdá se mi, že milý praví hled: Ach, byl by to přec čarokrásný let tak na křídla se posaditi čapí. Vím, že zná leckdy vaše hlava mladá o ptáčku mladém, štěbotavém víc, [95] než ten pán v brejlích, jenž své moudro skládá do bílých listů slavných učebnic; že nevábí vás zajíc na papíře, že srdce v prsou jinak zabuší, když vzpomenete, tenkrát za uši jak chňapli jste ho ve vystlané díře. Ó často dětskou roztomilou duši chtěl proniknouti mnohý poeta, však srdce mužné zdaleka jen tuší, co ve hlavičkách malých rozkvétá; mní moudrý duch, že vnikl v duši děcku – v tom diblík rusý dá se do smíchu, a mudrc krám svůj skládá potichu – ten úsměv strhal přízi jeho všecku! (Světozor. 1885.)