NÁŠ HŘBlTOV.
(A. E Mužíkovi.)
Tak často v podvečerním šeru
než duch se v práci ponoří
a ruka maně sáhne k péru,
zřím koutek v našem podhoří:
to hřbitov u nás, tichý, malý,
jenž vroubí stěny kostela...
kol něho zeď je omšelá
a žírná pole v dál a dáli.
Jsou mezi rovy staré slívy,
i třešně, hruše, jabloně;
když jaro zde své koná divy,
tam za zdí v širém záhoně,
sem křepelička vždycky volá
tak z hluboka a dojemně,
že zní to snad až do země,
by slyšeli i mrtví zdola.
Dav rovů kryje hustá tráva,
v ní mochna, květů ze zlata,
29
a macoška, ta velká, tmavá
je s pampeliškou rozváta;
řad křížů bílých ční tu tiše –
náš truhlář je sem hotoví,
v běl černí, kdo spí pod rovy,
tak divným pravopisem píše.
Jdou lidé do kostela tudy,
ten onen klekne na chvíli,
kříž palcem dělá v suché hrudy
a pomodlí se, zakvílí;
však za krátko zas ticho vládne
v tom tichém sadě nad rovy,
jen zpěv sem zvučí chrámový
a varhanové zvuky ladné.
Zde v zemi též je obec celá,
vždyť pod suchými hrudami
v těch pahrbečcích u kostela
sní, kdož tu žili před námi;
ten přišel později, ten dříve,
však nevyhnul se jediný
z té staré naší dědiny
své jizbě hrobní konejšivé.
Tu klidně dřímou vejminkáři,
zlý vejměnek jich netlačí,
a nespatří těch mračných tváří,
jež bývaly jim ku pláči,
když právě mělo býti dáno,
co do knih dali upsati –
30
zde pětpenězka v souvrati
jim do snů zvoní každé ráno.
Spí chalupník tu se statkářem,
již pokoj dá jim sporná mez,
jež sváděla je před notářem;
zde zavání jim jeden bez
a proniká tu suché hroudy,
jež stejně leží nad nimi;
teď vědí: Ten kout stačí mi,
a ďas má vzíti všecky soudy.
Spí zpěvák Čermák u zdi hnedle,
již na Mrkvičku nežárlí,
jak tenkráte, když hlavy zšedlé
v ten kancionál sestárlý
se klonívaly v našem chóře,
a Čermák zpíval krásněji...
Ty též zde, blázne Matěji,
jsi utišil své dlouhé hoře.
Roj dětí z vísky v jedné řadě
spí nehluboko ve hlíně,
jsou zde tak pěkně pohromadě,
jak bývávaly v dědině,
když kácaly se na kaluži,
neb trhávaly luční květ,
když celý jejich býval svět,
ves, palouk, hájek na popluží.
Ach, jak se jim všem dřímá krásně,
když slíva, jabloň šedivá
31
jim nad hrob věší květné řásně
a sedmihlásek zazpívá,
jak na zahrádce zpíval u nich,
když po vsi ztichl vozů ruch,
a čisťounký se koupal vzduch
v těch přelahodných jarních vůních.
Tak hřbitov často vídám zdáli,
když světlo denní zhasíná –
i váš hrob vidím zapadalý,
má matko drahá, jediná;
když v duchu tváři uplakanou
tam kloním k vaší mohyle,
vždy šepty známé, rozmilé
mi z hlubin temných jasně vanou.
A jedno přání v tichém bolu
mi toužně v srdce napadá:
Kéž opět jednou sníme spolu,
jak snívali jsme za mlada,
když zamlklým jsem hochem býval,
a v podvečerní hodině
mou skráň jste měla na klíně
a já se k vaší hlavě díval!
(Osvěta. 1889.)
32