SÁM.

SÁM. SÁM.
Již nápadně mu vlasy řídnou a brada tuze prokvetá, má chvíli svou jen večer klidnou, když obloha je poseta – jak zvonec modrý rosy září hvězd krůpějemi ze zlata; den celý sedá v kanceláři a lejstra píše dlouhatá Vždy před polednem v papír hledě se těší na dvě hodiny, kdy v hospůdce své při obědě si přečte svoje noviny; pak jde to zase jako parou, než ručička je na šesti, kdy rozběhne se cestou starou v byt na laciném předměstí. Než stáhne úbor z kanceláře a na věšáku rozvěsí, již babka dveřmi ptá se jaře: 59 „Co milostpán dnes přeje si?” „Co přeju si – nu, trochu piva a něco z dola k večeři!” „Tak dobře, dobře,” babka kývá a žejbruje se ze dveří. Neb sám tři vejce na kahaně si na hniličku připraví, a hale potom sivé skráně,skráně v dým tabákový bělavý, hled vlahý skloní do románu, jenž rozmile ho uhýčká – než na desátou dojde stranu, sen usedá mu na víčka. Zas jindy lupenkou se baví a divných titěr vyrobí, z nich ptáci, květy, dravčí hlavy a jiných pitvor podoby se v ornamenty divné pojí, jež krásněji vždy jinačí – má tretek plno po pokoji, že stěny brzo nestačí. Tak jde to stejně dni a týdny... jen někdy, když tak zadýmá, zří obraz v kouři malý, vlídný: dům s okny dvěma známýma, v tom jednom ženská hlava sivá snad někoho si vyhlíží, že upjatě se v dálku dívá, zda po návsi se neblíží... 60 Ret kouřiti pak zapomíná, i hled mu ztemní malinko, a z prsou jako z hrobu klína vzdech zašepotá: „Maminko – –” Však s kouřem obraz mizí malý, jak jiskra v prázdnu zhynulá, jak výkřik smutný v temnu dáli, jak pozdrav z dávnominula... (Světozor. 1890.)
61