POD ŽEBRÁKEM.

POD ŽEBRÁKEM.
Pod Žebrákem v temné sluji, nad níž duté sosny dují, s druhy dřímá Vácslav král: 71 neztišily čel jich trudy číše, v něž se třpytný, rudý český granát roztékal. Těžce dýší v hloubi skály, nad níž zvolna pluje v dáli věčně mladý staroch Čas; za sto roků jenom jednou sivé hlavy ze sna zvednou, chvíli jsou tu živi zas. Také letos hlavy zdvihli, vlaštovičky když se mihly nad vískami naposled; z králových pak retů zněla slova: „Žigo, hlavo smělá, nad kraj český dej se v let!” Zchoulen v hustou mlhu sinou letěl Žiga nad krajinou, do měst letěl, v tichou ves, nad věžičky v českém kraji, které zvonkem posílají žalob tisíc do nebes. Viděl hlavy ustarané, pot, jenž ve snu ještě kane po čelech, jež rozryl trud; viděl dlaně zkrvavělé těžce brázdit kusy vřelé slzou, potem horkých hrud. 72 Viděl naši práci denní, viděl, kterak neznaveni vrháme se v zápasy, z nichž jen v malé, tiché chvíli do dlaní se hlavy chýlí, duše duši stýská si. Zíral v domky na samotě, slyšel, jak tam v těžké notě zněly staré chorály: „Zahynouti nedej, Pane!” Dojat, v prvé záři ranné k druhům letěl do skály. Zaplálo všem líce bledé, král když ptal se: „Jak se vede, Žigo, lidu po nivě? Stojí rod náš ještě v boji, či již doma Češi moji volni pějí ohnivě?” „V boji stojí!” Žiga v bolu bohatýrů pravil kolu. „Mužů, žen i dětí dav srostlý s mrtvých otců plání každé brázdy její chrání hradbou ze žulových hlav. Příval prudký, rozpěněný v modrých kopců bije stěny, podhlodává tvrdý val; 73 ale národ ze příboje vynáší si děti svoje v archy, jež jim zbudoval. V zápasu a žhavé práci druh kdy padnuv vykrvácí, jiný prsa nastaví; sami stojí bez pomoci od úsvitu k temné noci bez žalob a únavy. Veliká jest láska jejich, ve střízlivých světa dějích ční jak maják ohnivý; sluncem plane v dobu lednoulednou, velikosti její jednou celý svět se podiví!” Povstal král a zdvihl číši: „Pohár plný, bratři, k výši, oko všem nechť zasvítí! Lid, jenž ostří v nové době žhavou láskou zbraně sobě, dovede jen blažiti. Po staletí zmítán v boji, tupen v slzách, horkém znoji, bičován a vržen v hrob, touto láskou přece jednou všem zasvítí v nedohlednou dálku lepších,lepších příštích dob. 74 Jako lunu v mračném víru, jako v pouště suchém šíru poutník vítá pramen vod, tak buď lidstvu příštích věků vítán plný světla, vděků ten náš zdravý český rod!” Zněly číše pod Žebrákem – nad krajinou černým mrakem žhavé blesky šlehaly; do snů opět kleslo v míru kolo starých bohatýrů v kobách temných ze skály... (Osvěta. 1887.)