ZE VZPOMÍNEK.

Karel Václav Rais

ZE VZPOMÍNEK.
I.
Přišel jsem opět v sednici naši, v sednici naši, v rodný dům, prach se v ní dosud duhový vznáší do oken drobných ke kamnům. Jediné to je, co tady zbývá z jizby, jak je v mé paměti – strop je tak nízký, podlaha křivá, a ta pec – hnízdo pro děti. A potom okna! K smíchu jsou, věru! Těmi že jednou dětský zor celý svět boží vídával v šeru se všemi městy, věnci hor? V sednici té že rozkvétal jednou štěstí tak velký, slunný květ, že mi ho dosud, ač vlasy šednou, nepodal jinde celý svět? Duše teď ani věřiti nechce, štěstí že, které život dal, v takový koutek vejde se lehce – – kdož by tu, kdož by neplakal! 119 II.
U své lampy sedě, duchem bloudím v dáli, tam kde střechu kloní rodný dům náš malý. Pod nebeskou bání, na níž hvězdy planou, milý domek chýlí střechu ustaranou. Stará jabloň dutá branku k němu stíní, na záspi je temno, mrtvo v jizbě, v síni. Jenom stín mé matky, mrtvé šestým rokem, bloudí naším domkem neslyšeným krokem. Zůstala tam sama u zdi na hřbitově, ale stará láska nedá spáti v rově. Bloudí, pátrá marně v temnu známé střechy a jenom ty trámy slyší její vzdechy. Jen ty bílé stěny, šindel, vetchá vrátka vědí, proč tam pláče naše stará matka. Ševelí to kolem, povaly se chvějí – jen ty tomu žalu trochu rozumějí. 120 III.
Stát za svůj národ v těžkém boji i můj sen býval a mlada – bloud, netušil jsem, v denním znoji co snů těch u nás uvadá. Co při lopotě za kus chleba se horké krve vyřine, že mnoho, mnoho je jí třeba, by téci mohla pro jiné. Že budu rád, když v těžké doby vždy tolik krve zbude mi, co dětským líčkám stačilo by, by kvésti mohla růžemi. (Osvěta. 1893.)

Básně v knize Z domova (in Raisovy spisy, svazek 17):