BOROVSKÝ PAN UČITEL.
Bílá jizba, pěkně ladna, čista –
stůl v ní dlouhý, židle, postele;
myrta tmavá, růže zardělé
v oknech došly útulného místa,
na zdi svatí v rámech zlacených,
potom Hus a Žižka s jedním okem,
v koutě stojan s pěknou řádkou knih,
nastřádaných mnohým perným rokem;
na věšáku housle asi trojí,
s nimiž vedle staré kabáty
v přátelství se prapodivném pojí,
pod tím balík partes povátý...
Dokud ještě smutně mládencoval
pan učitel tamhle za lesy,
mnohý květ i svojí duše schoval
v začmoudlé ty léty partesy.
Již ho vizte, nad stolovou hranou,
jak si hladí prokvetalý vlas,
jak mu oči pěkně modré planou,
v líci hladkém zdravý rdí se jas,
47
úsměv milý jak se pojí ke rtu,
sladký úsměv otce dobráčka,
který k moudru vždy má trochu žertu
pro pilného synka školáčka.
Teď je v ohni, třeba že již chvíli
pustil drůbež, která za škamny
dětské oči plné záře chýlí
nad labyrint písmen náramný,
která řeší perný úkol z počtů,
ale spíš ji zvábí otázka:
„Bude-li již brzy pomlázka?”
nežli: „Čeho tadyhle se dočtu?”
Pan učitel nejmoudřejší hlavy
nechává si chvíli po škole,
jejich rozum prostičký ho baví,
při švitorném jejich švehole
kolem hlavy s ojíněným vlasem
peruť mládí měkce zachrastí...
Ale zrak mu junáckým plá jasem,
když těm dětem mluví o vlasti!
Tu krev mladě ještě proudí v žíly,
jařeji snad nežli za dávna,
říká-li jim: „V kraj ten zasmušilý
padla mnohá chvíle přeslavná,
bývalo tu jinak, hoši milí,
povídá nám o tom kronika!”
Dětem tak i v dnešní mluví chvíli,
drůbež kolem jen jen polyká,
co tu plyne s předrahých jim retů;
a ty zkazky končí také dnes:
48
„Jen se, děti, pěkně mějte k světu,
aby mladla i ta horská ves,
celá země, drahá matička;
vždyť přec znáte nejkrásnější vzor
z vísky naší – Karla Havlíčka!”
Oj, teď teprv modrý plá mu zor,
jak jim hlasem rozohněným líčí
hlavu drahou, ryzí zlatý kov,
čelo mužné, srdce holubičí,
žijící jen pro ten český krov! –
Skloněny jsou hlavy kučeravé,
každé slovo hruď jim proniká,
z očí velkých hocha Toníka
celá stružka drobných perel plave.
Je kluk Toník postať zavalitá,
s duší plnou nejdivnějších tuch;
do kroniky skloněn večer čítá,
Žižka je mu nejmilejší druh,
naň si myslí, když se v noci krade
v lůžka svého teple měkkou skrýš – –
Teď se chmuří tmavé čelo mladé,
pan učitel řeč že končí již:
„A teď běžte, malí strážci stáda,
ať vás v chlévech dlouho nečeká,
ale ať mi venku druže mladá
mírně jenom zpívá, haleká!”
Pan učitel zůstav o samotě,
do vzpomínek dál se zaplétá,
kusem chleba hlad již perný krotě.
49
(Žena věrná zatím v poli šuká,
zkoumá, čočka jak je zaseta,
a co sena letos dají luka.)
Na Havlíčka myslí také nyní:
mračivého vidí hošíka
očí velkých, vlasy skráň mu stíní,
ale slovo každé polyká,
sotva vyšlo učiteli se rtů;
mládež bujná když se propadá,
v koutku sedá – vzdálen smíchu, žertů,
divné sny jen v hlavě upřádá.
Co se dělo pod tím malým čelem?
Někdo ťuká... „Dále!” –
„Pozdrav Bůh!”
„Karlíčku můj!” V objetí již vřelém
kmeta svírá duše jeho druh...
Havlíček to! Jarním sluncem v líci
vykvetly mu růže zardělé;
bílou rukou shrnul na čele
vlasů tmavých rozplynutou kštici,
oči tmavé, z hloubi zářící
jizbou známou rozhlédly se honem,
a zas kmetu sevřel pravici – –
„Zde je blaze v dechu máje vonném!”
vzdychl z hloubi. „Duše předrahá,
k vám sem letět měl jsem touhu vroucí,
slavný úřad k vám až nesahá,
srdce plně může tady tlouci!
50
K mamince své vyběhl jsem z Prahy
zprahlým ňadrům čerpat posily –
i k vám na skok, příteli můj drahý!”
Pan učitel blažen usmívá se,
v hostě svého vroucí vpíjí hled –
„Ale, ale – zapomínám zase,
odpusť, hochu, hned jsem tady, hned!”
Snáší chleba, másla žlutou hrudu –
„Pivo nemám dobré, pěnící,
ale vody čerstvé sklenici,
odpusť, hochu, hnedle tady budu!”
A již Karel sucho vlaží retů,
oko jeho velké, sokolí
vřelým hledem díky vzdává kmetu...
„A teď pojďme trochu do polí,”
stařečkovi zmlazenému praví,
„lesík šerý slunci zaclání,
jarní vůně z čerstvé plyne trávy –
pojďme, drahý, trochu ke stráni!”
Venku máj byl... nebe zlatým svitem
plálo slavně, kvítí vonělo.
Pan učitel čapku s tuhým štítem
přitlačiv si hezky na čelo,
v koutek sáhl po kované holi –
dárku vzácném pana vikáře –
s Karlem vyšli do zmlazených polí.
Večer chlad vál libý do tváře.
Pan učitel notoval si stezkou,
co mu v lebce zbylo z partýsky,
nebo píseň švitořivě hezkou,
která z vísky letí do vísky;
51
Karel píseň zticha doprovází,
nebo krajem známým zírá tich
v jarní lány smaragdových lích,
na lesíčky borového mlází.
Nyní stojí – mlčky hledí zpátky...
Kostelíček v zoři západu
jako dědouš na mdlé zírá chatky,
jež se v květnou kloní zahradu;
jako mlynář je ta rodná víska,
když je celý sbělen od mouky.
Vůně čerstvá letí palouky,
skřivánkovi píseň z hrdla tryská.
II.
Po učení dal se Toník v klus
do návrší k rodinnému domu;
na komoře chleba sebrav kus,
švestek suchých, křižal trochu k tomu,
bystře sešel v rodnou jizbu stinnou;
věděl, tam že najde poklady
za zčernalou stářím rohatinou,
srovnané kde misky do řady
květy svoje v jeden vínek pojí.
Z očí třpytných vyšlehl mu jas,
číslo novin když tam našel dvojí...
Což z nich venku divných vyčte krás,
které Karel vlastí rozlévá,
jimiž duše probouzí a sílí – –
Na ňadra je schovav pod košili,
pro své stádo chvátal do chléva.
52
Na stráň přihnav, stádo pustil v lada,
hlavu mlčky složil do mechu...
Kolem chasa rozpřádala mladá
řeči plné jarních výdechů,
řeči teplé jako jarní slunce,
čisté jako na chudobce běl,
vonné jako prášek, jenž se chvěl
plané růži v žluti na korunce.
Zmlkli brzy. Co si Toník myslí,
že tu leží jako bez dechu,
neví ani, čiperní že sysli
lebedí se blízko v pelechu,
skřivánek že vajíček má čtvero,
a že Vašek pěkně vypráví,
každý den jak rytíř bezhlavý
s koněm jezdí v lesů bájné šero.
Teď se vzchopil školák bujné hlavy,
pro noviny sáhl do skrýše,
hlasem vroucím – kdož ho popíšepopíše,
kamarádům udiveným praví:
„Noviny mám Karla Havlíčka!”
Ach, co záře dětem kmitlo z řasy,
touha všechněm padla na líčka
poslechnouti netušené krásy.
Okem, uchem, ústy pily děti,
co jim Toník četl ze řádků
jako divuplnou pohádku,
která v hloubi umí rozechvěti.
Tajno leccos jejich bylo umu,
ale jako máj kdy přichází,
53
měkký výdech zbudí ve mlází,
v dětech jarní vzbudilo to dumu.
Ach – teď Vaša vzhlédnuv na cestu
„Pan učitel!” v prostřed čtení zvolal –
Vzhlédli všickni – Toník mlčky schoval
čísla novin ve skrýš pod vestu...
Již k nim došli; pan učitel dětí
srdečně se, živě vyptává,
čí je tam ta kravka bělavá,
kterou z písní nejlíp znají pěti,
nejhezčí kde sedí motýli
na pažitech ozářených rovin;
však – teď růžek skrytých spatřil novin:
„Ukaž přece, hochu rozmilý,
jaký poklad vesta tvoje skrývá!”
Toník rděl se studem po tváři,
víčkem cloně modrá očka snivá...
„Hleďme hoška, jak už písmaří,
Karlíčku, viz, tvoje listy čítá!”
Karel mlčí – zor však zkalený
jitro vidí, které z ňader svítá,
jež jsou skryta v prosté haleny,
národ velký, pevný jako skála
duchem vidí v krásné předtuše –
vždyť si vkládá již ta hlava malá
slova vroucí sama do duše.
Kloučka hladí svojí teplou dlaní,
hochu chví se rusá hlavička –
tušíť duše svaté požehnání
nejdražšího Karla Havlíčka!
Vždyť ho poznal, jak jej spatřil prve
[54]
k dětem kráčet z rodné dědiny;
že to on, ten drahý, jediný,
cítil v hlavě, v ručím proudu krve!
„Čím chceš býti?” Karel vlídně ptá se.
„Chtěl bych jak vy psáti noviny!”
Karlu oči zasvítily v řase.
Této velké, krásné hodiny
vzpomínal si dlouhou ještě dobu!
V bouřném valu nejtrapnějších běd
mládež viděl, lidu svého zdobu,
lásky k lidu rudý pěstit květ,
jehož vůně celou zemí letí
v každý kout i do hor zapadlý...
Mládeží svou národ omladlý
šťastný viděl pod lipovou snětí.
Je to dávno... Pan učitel ve snu
tiše leží v nízké mohyle,
šťasten v Čechách novou viděl Vesnu.
Památky dvě po něm rozmilé
zbyly mezi skrývanými skvosty:
Z ruky drahé Karla Havlíčka
školních počtů sešit šedý, prostý;
potom knížka veršů maličká,
veršů Jeho! – vetchou psaná dlaní;
na konci v ní řádka stojí slov:
„Student Toník záhy klesl v rov
u Sádové na krvavé pláni...”
(Světozor. 1885.)
55