DÁVNO, DÁVNO TOMU...

DÁVNO, DÁVNO TOMU...
Dávno, dávno tomu, co jste do Jičína, otče drahý, z domu vyprovázel syna. Za jiskrné zimy, za květného jara kývala nám z dáli chmurná brána stará. Málo bylo řečí, ale duše obě po té cestě vroucně vinuly se k sobě. Už k té černé bráně zbýval kus jen krátký, když jste tiše řekl: „Musím, hochu, zpátky!” Za vámi jsem hleděl, prsa plna bolů, že zas nebudeme řadu neděl spolu. Na vás jenom lpěly suché, horké oči, až jste se jim ztratil, kde se cesta točí... 115 Táhly šedé roky, patronové chladní, a my k sobě přišli sotva někdy na dni. Zabušilo v boku, zahořelo v řase, že sese, třeba krátce, máme spolu zase. Přiklonil jsem na vás skráně svoje vroucí, abych opět slyšel vaše srdce tlouci. Všecky struny duše rozchvěly se ve mně, že nad toto srdce nemá pro mne země. Až pak jednou přišli dnové hrozných bolů, a my tiše jeli známou cestou spolu. S prokvetlou já skrání, s hořem v srdci věrném a vy v rakvi spící na tom voze černém. V mládí vy mne, nyní já vás doprovázel a do prachu cesty slzičky jsem sázel... 116 I teď časem chvátám od té černé brány – kolem kraj náš milý jako malovaný. Stávám zas, kde cesta za vršek se točí, kde mi navždy zmizel tatíček můj s očí. Srdce v prsou buchá, v běh mne nutí ručí – že ho ještě chytnu, sevru do náručí... (Dětem bez domova. 1905.)