ZA HROB.

ZA HROB.
Ty drahý lide země milované, kdež chudým slovem plně vypěji, jak láskou k tobě duše moje plane, že tvůj jsem každou krve krůpějí! Ty matko svatá, kterou vlastí zovu, 89 ó dávno znám již bolestný tvůj hled; tys patřívala v duši studentovu, když na kufříku v dumách sedal bled, a z „Kusů srdce” Kajetána Tyla zvěst o tvém žalu duše jeho pila, když hořely mu rozohněné skráně tím žárem znělek pěvce od Kriváně, když bolela jej každá tvoje rána – ó česká vlasti, stále křižovaná! Tvou tvář jsem vídal, professor kdy starý v list našich dějin klonil okuláry a každou chvilkou mlhu stíral s nich; tvou tvář jsem vídal, v alkovně kdy tmavé jsem v první verše skládal klopýtavé, co dnem i nocí plálo ve spáncích. Tvůj pohled plašil radost z jaré hlavy, a každý mladě rozpučelý sen byl slzou tvého oka porosen, jak modrý zvonek ráno u doubravy. Teď vírem žití zmítán patřím k tobě, tys u mne stále, v boji, při práci, a jako k matce důvěřivé robě vždy syn tvůj k tobě oči obrací a modlí se z té duše svojí vřelé, by rozkvetla ti líce pobledlá, by zdrávo bylo srdce ochořelé, bys opět slavně témě pozvedla! Vím, spát že budu dávno pod hrudami, než skutkem budou naše naděje, však dítě mé v rov o nich zašeptá mi, a slůvko jeho hruď mi rozchvěje. 90 Ty matko svatá, pak buď šťastna dlouze, jen ve slunečnu nad národem pluj a nad mým rovem šeptni jednou pouze „Chtěl každým dechem býti jenom můj!” (Osvěta. 1888.)
91