S DÍTĚTEM.
Jdu s dcerkou svojí do přírodypřírody,
tu díváme se k bahnisku,
kde žáby očkem svítí z vody,
či prohlížíme, na písku
jak ještěrky se malé honí,
jak ráče leze v potoce,
jak vedle cesty na jabloni
si masák drze štěboce.
100
Má dítě moje oči všude,
a sype mi své otázky:
„Kde tento brouček spáti bude,
až navrátí se z procházky?
Zda něco se mu také zdává,
když hvězdy svítí nad náma?
Zda ropucha, jež z brázdy vstává,
své děti také ráda má?
Jak vešlo se jen vyklubané
a žlutozobé strnadě
v to vajíčko, jež malované
dnes ráno bylo v zahradě?
Zda navštěvuje mladé ptáčky
též někdy jejich babička,
zda cvrliká jim povídačky,
až rozmile je uhýčká?
Zda v potoce rak dlouhovousý,
když celý den tak robotí,
a po kamení, bahně brousí,
se také trochu zapotí?
Zda „rybí očka”* ) vidí tedytedy,
že jdeme právě vedle nich,
a co to bzučí komár šedý,
když sedá v „okách jeleních”?** )
Proč koníček***) tak zasmušile
se v dálku dívá s pažiti?
––––––
*) pomněky. ** ) upolin.
***)kobylka luční.
101
vždyť slepotou má oči bílé
a sluníčko mu nesvítí?
Tak otázek mi dává stero –
Co zodpovídat mohu z nich?
Vždyť přírodě jsi blíž, má dcero,
než já i s moudrem tlustých knih...
(Osvěta. 1889.)