STARÝ OTEC.
Náš tatíček – Bůh ho živ!
na nás vždycky myslel dřív,
na chleba nám másla přidal,
sám jen suché kůrky jídal.
Náš tatíček vesele
první skočil s postele,
oral, kopal, hroudy třískal,
ani slovem nezastýskal.
V podvečerní hodině
všecky nás měl na klíně,
u sebe nás v noci choval,
duchnu pořád přitahoval.
Teď jsou děti tu a tam,
tatíček tam zůstal sám –
113
hlava se mu klepe, točí,
vlhké jsou ty staré oči.
Všem nám pomoh‘ do světa –
teď, když hlava prokvětá,
po stavení chodí, sedá,
staré časy pořád hledá.
A ta hlava šedivá
až sem k nám se zadívá – –
Tatíčku náš, v širém světě
zda ty děti naleznete?
„Jde to těžko, ale zas
přece vidím každé z vás,
jenže všichni jste tak malí,
jak jste doma bývávali.
V noci černé na lůžku
ohmatávám podušku,
ale žádná, žádná není
hlavička tu k nalezení!
Ráno nikdo dokola
o krajíček nevolá – –
Děti moje, děti zlaté,
zda na tátu vzpomínáte?”
(Lublani. 1896.)
114