MATKA.
Matičce mojí teď patnáct už roků
to srdce přestalo bušiti v boku.
Ach, duše rozmilá! po celé žití
nám dětem na cestu stlala jen kvítí.
Otci vždy říkala v sednici chudé:
„Jen až jim pomůžem‘, nám nějak bude!
Ať si dlaň okorá, čelo ať zšedlo,
kéž by jen ve světě dětem se vedlo!vedlo!“
117
Děti se rozlétly – – doma jen zbyli
maminka vetchá už, tatínek bílý.
Potom jen čekali v psaníčkách zprávy,
co děti dělají a jsou-li zdrávy.
Když lístek přiletěl, četli jej tiše:
„Rád nás má – vzpomíná – srdečně píše.”
Teď naší mamince patnáct už roků
to srdce přestalo bušiti v boku.
Na našem hřbitově hned blízko dveří
rov leží, cloněný růžnými keři.
Mně mládí zmizelo jako ta duha,
starost jen zůstala šedá a tuhá.
V lopotě života, při práci denní
domů k nám zaletět kdy ani není.
Duše jen v myšlenkách denně se vznáší
na chvilku na hřbitov k mamince naší.
Ale má matičko, přijde ta doba,
kdy my se navždycky sejdeme oba.
Odplyne také mně ta řádka roků
a skráň má schýlí se k vašemu boku.
Jako když s vámi jsem tam u nás býval,
jako když na srdci vašem jsem sníval.
Aťsi pak hrudy mně do rakve duní –
jenom když u matky – ach, jen když u ní!
(Doma. 1902.)
118