Ač Filipův syn mládce jest,
Předc města Řecká před ním trnou,
A prokazovat jemu čest
Se vyslancové zevšad hrnou.
U Isthmu*) když se všecko srotí,
Z ust svorně zní hlas: „Jenom teď
Král Macedonský vojska veď,
On jistě naše škůdce skrotí!“
Že získá si tu důstojnost,
Tou nadějí se dávno kojil!
By ztvrdil však tu důvěrnost,
A s sebou Řeky pevně spojil,
Chce ještě Alexander vědět,
Co vyřknou mocní bohové.
Hned ptát se jich jdou poslové,
Zdaž budou milostně naň hledět.
A přiběhnou sem brzy zas
S tou odpovědí vyslancové:
„V dnech těchto k tomu není čas! –
Nás k sobě jindy kněžka zove.
Když vědomo ti její zdání,
Ať neupadneš v nemilost,
Skroť jenom teď svou dychtivost,
Pak dojdeš bohů požehnání!“
„Ne!“ – odpoví král rozloben –
„Po vůli mé se musí státi,
S tím nemohu být spokojen,
Dnes ještě sám se budu ptáti!“
Těch slov se všickni ulekají:
„Co řeknou asi bohové?“
Řkou ustrašení zborové –
A s králem k chrámu pospíchají.
„Proč posly mé si vrátila?“
Král urputně se kněžky táže –
„„Já jenom králi plnila,
Co Apollo mi mluvit káže.
Až sedm mocnáři dní mine,
Po vůli má se tobě stáť,
Teď pokojně se odtud vrať;
Vždyť doma máš zas posly jiné!““
„I mnebys chtěla odbyti?“
Rek oboří se zas na děvu –
„Já svého cíle dojíti
Dnes musím,“ – doloží pln hněvu.
„Chci vědět, zvítězímli v půtce. –
Teď k službě ochotně se měj,
Pod', Apollina hned se ptej:
Zdaž dobře zvolen Řeků vůdce!“
V tom pojme její ruku král,
I nedbá na to, jak mu laje,
A vlíkne kněžku stále dál,
Zbor vůkol sebe Řeků maje.
„Ty synu nejsi k přemožení!“
Vykřikne kněžka ve zlosti, –
Král zvolá však pln radosti:
„Mámť od Boha již potvrzení!“