Obrana krásného pohlaví.
(Deklamovánka pro ženskou.)
Již je čas, a sice svrchovaný,
Abychom se sebe ujaly,
Bychom poklad práv, nám nebem daný,
Zhoubcům déle loupit nedaly.
Hajme svoji slávu, svoji čest,
Dokavad ji můžem hájiti!
Víte, sestry, jak to s námi jest?
Dneska smíme ještě mluviti –
Kdož ví, zdali zejtra ráno
Nebude i to nám zakázáno?
Víte, jak nám naši páni slouží?
Jak nám práva naše denně ouží?
Jak nám loupí naši čest?
Víte, čím nám plémě mužské jest? –
Neopouštějme se, sestřinky!
My jsme opuštěné dušinky;
40
Opustíme-li se samy ještě,
Kdož pak vydrží ty tuhé kleště?
S chutí tedy – dokaváde čas,
Dokud svornost bydlí mezi námi!
Neujmem-li se teď sebe samy,
Neujme se jistě žádný nás. –
Již hned z prvních světa časů
Křičí na sta hluchých hlasů,
Že prý z pokolení našeho
Přišlo na svět símě všeho zlého.
Z pokolení našeho, tak nevinného? –
Z pokolení mužského, tak lživého! –
Nestranné jen oči v rukou držíce,
Pozorujme první ženy pád:
Kdo ji svedl? – hadice? –
Nikoli! – ji svedl had!
Z pokolení mužského,
Z pokolení lživého.
Ze všech stran
Srší na nás hejno han,
Že jsme slabé, že jsme mdlé,
Že jsme lstivé, že jsme zlé.
Ledajakýs bělohoubek
Vyčítá nám zlatý zoubek,
41
Jedovatý jazýček,
Všetečný též nosíček.
Povídáte, že jsme zlé? –
Všude koukol mezi pšenicí!
Vy však ze žínky jen trochu ohnivé
Hnedle uděláte dračici.
Xantippe, ta slavná žena,
Jenž má od vás býti ctěna –
Co jen ta již od vás zkusila,
Za to, že nám dobře činila!
Vy se Sokratesem honosíte;
Slavnou ale jeho paní,
Kde kdo může, každý haní.
Páni, vy jí málo rozumíte!
Oč žeby se nebyl stal
Sokrat filosofem takovým,
Kdyby mu byl Hymen jinou ženu dal!
Xantippe jej vycvičila,
Bez ní bylby zůstal mužem jalovým;
Pak – i od něho cos pochytila.
Páni! takových žen máte sobě
Vážit, ne je tupit v hrobě.
Že jsme učiněná slabota,
To nám našich pánů dobrota,
Zkušenost a rozum praví.
42
Máte-li pak přece rozum zdravýzdravý,
Víte-li pak, co as mluvíte? –
O Vlastách a o Libuších nevíte?
Šárka, dívka čilá, plna vnady –
Samiť chválíte ji do nebe –
Měla více vtipu do sebe,
Nežli muži tehdáž dohromady,
Krásná Lais si s celým Řeckem
Zahrávala jako s děckem;
Pod jejími okny básníkové,
Mudrci i hrdinové
Celé noci provzdychali;
Řečníci jim pomáhali,
Mezi nimiž často jejich král,
Demostenes, pěkně tiše stál.
Co se týká naší všetečnosti,
Tu se hájit marná věc by byla;
Tatě dokázána víc než dosti
Sloupem, v nějž se bláhová
Žena Lotova
Pro všetečnost proměnila.
To vy se nám smějete!
Vy se smáti můžete;
Co vy na nás haníte,
Toho vy se chráníte.
43
Kde pak by se všetečkové
Mezi vámi také vzali?
Vyť jste všickni mudrcové!
Ano, ano povídali – –
Kdyby ještě žili onni dnové,
V nichž se trestávali všetečkové,
Myslím, žeby hanič mnohý
S Akteónem nosil rohy.
Buďme rády, že jest to již – vloni;
Nebo kdyby naši Aktéoni
Rohy ještě nosili –
Tiby teprv řádili!
Co se týče toho milého
Zoubku zlatého,
Jímž jsou ozbrojeny žínky –
O tom dneska ani zmínky,
By snad mnohý bělohoubek
Nenaříkal na můj zlatý zoubek.
Naši pánové též povídají:
Dívky že jsou všecky jako svaté,
Pak že teprv zpustí, když se vdají.
K čemu nám to, páni, povídáte?
Toť se týká více vás,
Desetkrát víc, nežli nás! –
Naši švarní ženichové
44
Jako putující rytířové
Pod našemi okny bloudí,
Samý achot z horkých ňader loudí;
Kde jen mohou, tu nám nadskakují,
Každou služku naši pozdravují:
Nás jak zhlédnou –
Leknou se a zblednou.
Tu jsou plni zdvořilosti,
Plni lásky, plni šetrnosti,
Jejich život pro nás jenom hoří;
Každý nám se klaní, nám se koří,
Jako pěna pěkně tiše sedí,
Hezky mírně, jako kuřátko;
Z každého mu oka srdce hledí,
Srdce dobré, jako jehňátko;
Krásně mluví, ještě krásněj vzdychá,
V očích našich hledá blaho své,
V mírný ousměch bolné hledy míchá,
K outrpnosti srdce dívky zve:
Z outrpnosti
Dopřeje mu dívka náchylnosti –
Z náchylnosti ruky své.
Jak ji mile pod svou moc
Dostane, pak – dobrou noc!
Pomalounku láska jeho chladne,
Při své choti, druhdy milé,
45
Soužívá jej dlouhá chvíle,
U ní nemá stání žádné,
Celý den vám zamyšlený sedí,
Z každého mu oka zlý duch hledí;
Žínka-li se k němu vine,
Sotvy na ni jedním okem zhlédne;
Její blaho, její nebe hyne,
Očko její hasne, líčko bledne.
Potom žínka darmo vzdychá,
Darmo v skrytém koutku pláče;
Jak jest jednou v kleci ptáče,
Pak mu pozdě honit bycha.
On jí zhledu svého nepřeje –
Ač tak na tom nezáleží mnoho –
Jestli však se která na někoho
Jenom polovičně usměje,
Hned je tady s bambitkou a kordem,
Hroze najednou hned dvojím mordem;
Sami ale – kdož zná jejich spády? –
Mlčmež o tom, nejsmeť samy tady.
Ještě toto ať si každý pamatuje:
Když vám manžel nejvíc pochlebuje,
Tenkrát jistě kuje ňákou lest,
Tenkrát nejnebezpečnější jest.
O vy mužští! vy jste zlý duch sám!
Aby každá kolik roků
46
Pro ty drahé slzy kvílela,
Které pro vás nevděčníky cedila!
Co má potom ubožátko říkat? –
Musí mlčeti a zvykat.
Často poslouchati musíme,
Že jsme kmotry outraty,
Celé dni že sháníme
Na čepce a na šaty;
Co jenom ty šněrovačky naše
Jakživy již od vás zkusily!
Bodejž ste se zmámili,
Vy i moudrosti ty vaše!
Co jen možno, můžem na se vzíti,
Vše se vám zdá marné býti,
Všecko všudy zkažené:
Brzy je to ztřeštěné,
Brzy podlé, a co víc.....
Vy nám šat náš haníte –
Sami ještě horší nosíte.
Prosím, k čemu jsou ty vaše fraky?
Vpředu nic a vzadu nic!
Vyhlížíte v tom jak straky;
Pak ty vaše zimní kabáty
Co vám jsou až na paty – ?
Ty snad vaši parádníci
47
Budou míti bezpochyby na to,
Aby mohli po ulici
Vymétati bláto – ?
Proč pak sobě na boty
Mnohý z vaší pěchoty
Nastrkuje ostruhy?
K užitku? či k okrase? či k slávě?
Nemá-li dost na té, co má v hlavě? –
Však vy máte jistě jiné neduhy.
Vyvraťte si z očí vašich
Dříve, páni, hrotné trámy;
My si mrvy z oček našich
Vyndáme pak sami. –
Když pak přijde nová moda,
To je na váš mlejnek voda!
Sotva že ji uhlídáte,
Hnedle na koši ji máte:
To je veršů, to je rýmů,
To je vtipů, to je šprýmů!
Páni drazí! jenom vaší vinou
Máme každou chvíli modu jinou;
Bychom měli s vámi pokoj svatý,
Mudrujeme stále svoje šaty,
Kdyby se nám přece poštěstilo,
Vynalézti ňáký šat,
Jímžby se vám zadost učinilo;
48
Vám však jest těžko zachovat!
Když tak, místo ukojení,
Ještě více rozhorlíme vás:
Aby bylo méně pohoršení,
Změníme ho zas;
Pak se tomu, páni hanílkové,
Jako novým vratům divíte,
Když tu každé jitro nové
Novou modu vidíte.
Na nás modu haníte –
Sami se jí klaníte. –
Potom, že jsme klevetnice,
A co ještě – podvodnice,
Že jsme šálebny a lstivy! –
To však vy jen povídáte,
Páni naši dobrotiví!
Ano, ano – vy se hnedle dáte!
Kdoby vás chtěl oklamat,
Tenby musel časně vstát.
Kdoby také myslil na to?
Vybyste nám stáli za to!
A pak, vždyť jsme vaší dobrotou
Učiněny učiněnou slabotou.
Kdo v té peci bývává,
Jiného tam hledává.
Vy – vy, páni dobrotiví,
49
Vy jste šálební a lstiví!
Vy jste mistři v ouskoku a lhaní! –
Přijde-li tak někdo cizí k nám,
Tu pan manžel představuje choti svou:
„Vidíš, bratře, to jest moje paní!“
Je-li však s ní doma sám,
Hnedle hraje na jinou;
„Muž je hlava!“ křičí, „muž je pán –
Ženám, aby poslouchaly, dán!“
Prosím pěkně, páni moji,
Kde to asi psáno stojí? –
A však, byť by to i psáno bylo,
Nic by to přec neplatilo;
Beztohoť to ňáký mužský psal;
Havran nikdy havranovi,
Ani kulich kulichovi
Oči ještě neklubal;
Vrkot holubí dlask nehude –
Mužský od mužského nebude.
Cpěte nám to třebas ještě víc,
V našich právech není o tom nic;
A co v našich právech nestojí –
Toho se duch ženský nebojí!
Muž je hlava, to je pravda; ale tvrdá,
Nepovolná, neustupná, hrdá!
Muž jest pán!
50
Světu pro trest, nám však k zlosti dán!
Schovejte se se svou vznešeností,
Vždyť jste nižší tvorové, než my:
Vy jste z hlíny, my jsme z kosti;
My jsme hlava tvorstva, ne však vy!
Vy jste jenom plémě smělé:
Od všech stavů ste nás odmrštili,
Vy ste k přeslici nás odsoudili;
Vy ste urazili
V sestrách svojích člověčenstvo celé!
Potom máme v světě slavně žíti –
Ani svědkem nesmí žena býti!
Báli jsou se páni, báli,
Žebychme jim pravdu povídaly:
Nežli pravdu slyšet, raději nic;
Tedy pryč jen s nimi, pryč! – –
A však – odpusťme jim, sestřinky mé milé!
Člověk lecos činí z dlouhé chvíle.
Odpusťme jim mile jejich viny;
Oni nevědí, co činí! –
Pomysleme, budou-li nás ještě vinit:
Lépe křivdu trpět – nežli činit.
E: lk; 2002
51