Deklamovánky a písně (1838)

Svazeček 2, František Jaromír Rubeš

Diplomatická verze Ediční verze
DEKLAMOVÁNKY
A
PÍSNĚ od Frant. Rubeše.
Svazeček II.
V PRAZE, 1838. TISKEM JANA HOST. POSPÍŠILA.
[1]
Básník. Sit venia verbis!
I já sem se zrodil v Arkadii, Také mně sudičky v době svaté, Příchozímu v světa komedii, Slibovaly hory zlaté. Od té chvíle, chvíle třikrát zrádné V lůnu přišlé budoucnosti Nalezl sem strastí dosti, Slasti ale – žádné. – Jako snové Prchli mládí mého dnové; Vyvinuv se metle zlého kantora, Výš sem hledal doufané své ráje; Bez moudrého mentora Projdu Římanů a Řeků starých háje, Probřednu mudrctva moře černé – Tu mě lapnou teprv chvíle perné. Něčím sem přec býti chtěl, A tu žil sem v onné chvíli, [3] V níž sem cestu k svému cíli Volit měl. Právní cestou moje touha Vést mě chtěla k cíli žádanému – Vtom sem zaslech’ k hoři svému, Právní cesta že je dlouhá. Pak sem lékařem chtěl být, Však i tu mi bylo zřít, Že též lékařů již dosti. Nechtěl sem být právníkem, Nechtěl sem být medikem – Tak sem se stal, moji páni! Bezpochyby z povolání – Básníkem. V každém stavu člověk něco zkusí. Provazník se stříci musí, By mu jeho řemeslo Na krk nepřišlo; Proto vždycky zpátky kráčí. Ješto všickni vůkol plačí, Musí kantor, třebas nechtě tomu, Zpívat, co mu hrdlo stačí. Hvězdář nesmí v noci domů; Tkadlec pro stav není v stavu 4 Ke slavnému přijít stavu; Hrobník jiným kopá jámu; Rolník v botách nosí slámu. Že má každý člověk křížek, Pravda jesti stará již; Ale spisovatel knížek – Věřte, ten má celý kříž! Šťastný ten, kdo za čas žití svého Neutvořil verše jediného. Již ta práce – veršování – Ukrutné jest namáhání; Neb kdo hodlá veršovat, Musí umět rymovat. K valné řadě obtížností, Co jich vím, (Jest jich věru do sytosti), Patří také rým. Rým u verše býti musí, Bez rýmuť jest verš jen kusý. Napiš prolog pěkný, řádný Bez rýmu – a na mou čest! Neuvěří tobě žádný, Že to také báseň jest. Kdo má málo rýmů ve svém skladu, Musí rymovat vše na hromadu; 5 Ku příkladu: „Děvče jako květ, Outlých boků, Staré sotva šestnáct let“ Na to: – „osmdesát roků“ Aneb: „šedivé již vlásky“ – Na to: „plamen lásky“; Na „milosti plamen – Amen.“ Co je rým, To jen básníkové vědí; Běda – já to také vím! Člověk skoro půl dne sedí, Než myšlénku řádnou utvoří; Nemá-li k ní rýmy žádné, Tuť se plody mysli řádné V početí hned umoří. Jak mile cos básník utvoří, Hned se rychle vyšňoří, Ku knihkupci hned s tím pospíchá, Běží, letí, jedva oddychá; Blahý sen Krátí jemu dlouhé chvíle. „Udělám si dobrý den!“ Ve nadějné době 6 Myslí sobě; Strasti“Strasti musí na stranu, Jak peníze dostanu.“ Jak mile že přišel k cíli Zaklepá, i chvílku čeká – Vůkol ticho – již se leká – A když hodnou chvílku stál, Zazní slavně: „Vstupte dál!“ Básník vstoupí jako dívka nesmělá, Na sta slušných poklon nadělá. Pan knihkupec vážně vstane: „Co se líbí, drahý pane?“ Načež básník se vší šetrností: „Já bych prosil – tu – tu – maličkosti, Tu mám román, sluje: Den a rok; Tu je epos: Horimírův skok; Tu jsou na Julinku čtyry znělky, To jsou celky..... A tu kousek dramatické maličkosti.“ Dobře, dobře, to mě těší, Že se svého chápají ti mladí Češi, To vám ke cti, že své slasti Pokládáte v blahu vlasti, To vám sluší ke cti, chvále, Pokračujte jenom dále; 7 Odpusťte však, nemám čas, Musím na kvap někam jíti; Až budete něco míti, Můžete to přinest zas.“ Vezme spisy a jde pryč. Načež básník: „Pěkně prosím, což pak nic Stranou nějakého honoráru?“ – „Přítelinku drahý, velkých darů Za svou práci čekat nesmíte, Pomyslit si musíte: Máti vlast jest chudá máti, Chudá máť jen láskou platí; Budete-li ale chtít – Můžete sem přijít sám – Může být, že místo honoráru Asi deset exemplárů Vám přec dám.“ Básník se svým honorárem Musí stát za pivovárem. – To však jsou jen obtížnosti malé; Slyšte, prosím, dále! Sotva knížka uzří světla, Již již na ni čeká metla; Recensenti, kritikáři Hned se sejdou ve svém kanceláři. 8 Nepsal-li ji zboru jejich oud, Zavede se nad ní přísný soud, A tu ubohého básníka Perná sklepá kritika. Kdybych hlásal Achillovy hněvy Silou božskou, duchem Homérovým, Kdybych uměl krásu české děvy Líčit perem Petrarkovým, S Ioungem kdybych o půlnoci lkal, Nad hvězdy i s Klopstockem se bral, Kdybych něžnost Kollárovu měl, S Čelakovským hlasné písně pěl, Kabnerovým vtipem tepal svět, S Byronem vynášel z hrobu květ, Kdybych myslil, líčil, zpíval bez chyby, Bychť se líbil každému: – Můj-li spis se kritikářům nelíbí, – Již se nesmí líbit žádnému! Komu však se zalíbilo v satyře, Toho teprv učí manýře... Mor a hlad a recensenti (Kdo nevěří, nechať zkusí, A pak semnou vyznat musí) Jsou tři stejní safienti! – – 9 I ten lid teď básním málo přeje; Jeden na ně zuří, druhý se jim směje, A ti, kteří básně slabikují, Tvorce jejich divně posuzují: Ten jim zpívá, co již každý umí, Tomu zase žádný nerozumí; Ten jim lítá tuze vysoko, Onen leze příliš hluboko; Ten se tuze na jiné jen dívá, Jiný zas jim o sobě jen zpívá. Jindy, jak nám staré svědčí hlasy, Byly na básníky lepší časy. Jindy také jiní lidé žili, Básníky své řádně ctili; Věncem aspoň bobkovým Miláčky své ověnčili: Básník, poctěn darem takovým, Myslil, že má božské hody. Dobře, že to vyšlo z mody; Věnec z bobku – toť jsou hračky, Které se již na nic nehodí, Leda jenom na omáčky. Jiný duch teď v světě vévodí! Tenkrát dostal pěvec věnecvěnec, ne-li víc; Nyní nedostane jistě – prachem nic. 10 Kvočna sobě jídlo vysedí, Opice si ořech vyšaškuje, I ta nemotora medvědí Chleba dosti sobě vytancuje; Básník ale.... A tak dále. O kéžby to lidstvo poznat chtělo, Že ti veršotepcové Nejsou pouzí duchové, Že má básník také tělo! Kdo chce ode země žít, Musí na ní také dlít; Vyleť k nejvyššímu pólu, Chceš-li žíti, musíš dolů; Z třpytících se hvězdiček Nepučí se chlebíček, Z milostného luny světla Nesplete se na chlad metla; Žito, proso kvetou v blátě; V propast musí, kdo chce chodit v zlatě! Že má každý člověk křížek, Pravda jesti stará již; Spisovatel ale knížek – Věřte, ten má celý kříž! 11 Neboť jeho těžkosti Ani smrt ho nezprostí. Za rakví mu ještě běží Hádky, pletky, rozbroje, Ba i když již v hrobě leží, Ještě nemá pokoje: Když už dřímá v hrobce chladné, Teprv počnou hádky řádné, Byl-li klassickým neb slaměným, Milostným neb dřevěným, Psal-li ohněm nebo vodou, Řídil-li se novou modou, Přál-li pánu čili rolníku; Na to ale hledí zvlášť, Nosíval-li řecký plášť, Neb jen římskou tuniku. Blažen ten, kdo za čas žití svého Neutvořil verše jediného! – 12
Pomněnky.
Mezi hvězdičkami Jedna hvězda skvělá! Ach, což pak náš drahý Antonín as dělá? Miluji ho, ale Dvoum ho nelze míti; Miluj si ho, vlasti! Já ho budu ctíti. Bojslave můj drahýdrahý, Máti vlast jak děva Láskou k tobě hoří, Na mne však se hněvá. „Miluji ho“ řekla, „Nad jiných tisíce;“ Načež já jí: „MátiMáti, Že já ještě více!“ 13 Tam v té dáli temné, V Opočenském lůně, Žije přítel věrný, Žije, však mi stůně. Bože, dobrý Bože! Nedej mu umříti! Z mých dnů vem a nech ho Vlasti déle žíti. U Rokycan růvek – Tamo slyšet lkáti; Jun to švarný úpí: „Máti, dobrá máti!“ Neplač, synu, neplač, Máť tvou blaží nebe; Ží teď Máti naší, A tak spasíš sebe. Ferdinande milý! Za dne májového Nahlédl sem hloubě V základ srdce tvého; Spatřil sem tam ráje, Pokoj, lásku, nebe, Spatřil sem tam dívku, Dívku tvou a tebe. 14
Ukolébavka.
Hajej, hajinkej! Máti bude kolébati, Andělíček s tebou spátispáti, Pán Bůh ti dá krásný sen, Karloušku můj, spinkej jen. Hajej, hajinkej! Hajej, hezky spinkej, nynej; Ty jsi můj a žádnej jinej, Maminka tě, zlatinký, Za svět nedá celinký. Hajej, hajinkej! Sousedova Karolinka, Ta už dávno hezky spinká, Holouskové šli též spat, Ty však nechceš hajinkat. 15 Hajej, hajinkej! Přijde-li se bubák ptáti, Šel-li Karloušek náš spáti, Řekne jemu maminka: Karloušek už hajinká. Hajej, hajinkej! Už tě moje políbení K libějšímu zbudí sněnísnění, Zlaté vyjde sluníčko – Spinkej, moje hlavičko! Až se probudíš: Klobouček ten hezký nový Dá maminka Karlouškovi, Malovaný bubínek Koupí jemu tatínek. A co ještě víc – S Dorotkou půjdeš na táčky, Dám ti dolů všecky hračky; Nebudeš si smět však hrát, Nebudeš-li hajinkat. Hajej, hajinkej! Máti bude kolébati, Andělíček s tebou spáti, Pán Bůh ti dá krásný sen – Karloušku můj, spinkej jen. 16
Chvála malých. (Deklamovánka pro ženskou.)
Co jest malounké, Bývá hezounké, Bývá jemné, hbité, čilé, Šťastné, dobré, Bohu milé; I nu všecko, co jest malé, Věrné jest a v lásce stálé. Že jest lepší maličký, Než ti hrozní velikáni – Moje drahé sestřičky, Též i vy, předrazí páni, Jest co hodlám dokázati; Račte mi jen sluchu přáti! V malých chyžkách pokoj bydlí, V chýžkách malých kvete slast; V hradech velkých zuří strast, V hradech velkých závist sídlí. 17 Děvče malé bývá věrné, (Zláště má-li oči černé), Dívky malé jsou též stálé – Onyť mají srdce malé. A v malounkém místečku Nemůž se jich směsnat mnoho, Tomuť učí zkušenost; Pročež v malém srdéčku Jest též jenom pro jednoho Místa dost. Vojín malý Bývá stálý, On se strachem netřese, A když v boji V ohni stojí, Koule se spíš přes něj přenese. Že má velký velké síly, Dejme tomu; že však velikáni Od malých již přemoženi byli, Není také žádné lhání, Tomu učí na sta povídek; A jak praví knihy naše, Velikána Goliaše Malý skolil Davídek. 18 Muži křížem prý jest žena; Ač to pravda vymyšlená – Mužští jen tak šveholí – Dejme tomu! – Kdo se již V skutku oženiti míní, Dobře činí, Malou-li choť vyvolí – Lepšíť křížek nežli kříž. Každý člověk podroben jest pádu, A že každý má tu smutnou vadu, Jestiť pravda vzatá z hluboka. Veliký-li padne, padne řádně; Malý sice také padne, Nikdy ale z vysoka. Malý, ten se všude hodí, Malý nikde nevráží; Velký všude překáží, A vše, čeho moc jest, škodí. Jak milé bývá robátko, To jehňátko, to kůzlátko, Jak milé a jak hezounké, Jen proto že je malounké! Kozlové a berani Ti již nejsou k vystání. 19 Vánek libý k violce se shybá, S konvalinkou sobě hraje, Kvítím lučním mile vlaje, Nezabudky jemně líbá; U velké však stromy Mlátí hromy, Velikány duby Kácí jeho zuby. Miluje-li manžel choti svou Nazývá ji ženuškou; Miluje-li muže choti, Tu se k němu přilichotí Říkajíc mu: staroušku, Miloušku neb zlatoušku. – Chce-li kdo něco hezounkého, Udělá si z toho něco malounkého: Důkaz, že to malounké Musí být přec hezounké. Malý může šťastně žíti, Z mála slasti sobě kuje, Malý málo potřebuje, Málo jídel, málo pití, Malý pokoj, malý šat, Hrob i malý – když jde spat; 20 Mrtev dřímá sladce, jemně, Netlačíť jej těžká země, Neb i on ji netlačil, Malýť jsa též lehký byl. K čemu ale tolik důkazů? Ty jsou ještě pravdě na zkázu; Jeden, jeden důkaz dám, Ten dokáže všecko sám. PročežPročež, moji zlatí, Račte pozor dáti. Děvče české Bývá hezké, Dobré, tiché, svorné, čilé, Utěšené, roztomilé, V přízni věrné, v lásce stálé. To jest pravda z pravdy vzatá; Však i to jest pravda svatá: Děvče české bývá malé, Následovněž co jest malé, Bývá věrné, bývá stálé, Dobré, tiché, svorné, čilé, Utěšené, roztomilé. – A co víc! Sám Pán nebes, hvězd a země 21 Řekl: „Pusťte malých ke mně!“ O velkých neřekl nic. Tu to máte, moji zlatí! Co sem chtěla dokázati. Ale – řeč má na mou čest – Větší již než malá jest, Chybu sem již udělala, Ještě dobře, že jsem malá – Chyba malých jest jen chybička; Dobře, že jsem maličká! Teď jest čas, bych přestala! – – Kéž bych touto maličkostí Si jen vaší laskavosti Částku malou získala! O toť by pak všickni malí Ke cti vaší zaplesali. O velikou chválu malý nestojí, Malý malounkem se spokojí; Neboť to, co malounké, Jest nám malým milounké. 22
Pivo.
Jak sladce zní to slovíčko: Ty pivénko! ty pivíčko! Jaká sladkost! – jenom toho slova K dokázání piva výtečnosti Slova toho byloby již dosti; Já však začnu ještě jednou znova. Jak sladce zní to slovíčko. Ty pivénko! ty pivíčko! O jak sladký musí nápoj být, Jemuž již tak sladké jméno Losem bylo přiurčeno! Jak se dobře musí pít! Jestli se kde dobře žilo, Jistě se tam pivo pilo. Kdybych se chtěl zdržovati, Mohl bych vám dokázati, 23 Že nektar, jejž Perun pil, Z něhož táhl věky blahé, Sotva jiný nápoj byl, Nežli naše pivo drahé, Nežli naše pivíčko – Nektar náš i nebíčko! Teprv za našeho času, Aneb raděj za našeho nečasu, Ozývalo se asi deset hlasů, A as tisíc ohlasů: Pivo, tento ječmínkový med, Že jest jed – ! Divme se! Že prý hubí, že prý škodí, Pár set neduhů prý zplodí – Smějme se! Milí páni! kozla víte; Do ust sobě nevidíte, Na rozumu sobě sedíte, Mluvíte, však co? to nevíte. Kdybyste vy pivíčko Jenom píti začali, Páni, věřte – hnedličko Byste jinou zpívali! 24 Ať se pije čistá voda, Tak to chce mít nová moda, Tak to chtí mít hydropati – Ať si dají pokoj svatý! Pivečko se vody nebojí. O jak my to dobře víme, Co je pivo a co voda, A že žádná nová móda Za moc nestojí! „Žába proto kuňká, „Že jen vodu zunká! „Němá je ryba, „Vody to chyba!chyba!“ Kdyby v pivě plavala, Jistě žeby zpívala! Vodu pijí kachny, husy, Proto mají rozum kusýkusý, Voda velké dobroty Nenadělá, Nepráší-li se jen do boty; A ta by se píti měla? Ať si dají pokoj svatý Všickni slavní hydropati! „Pivo píte, A pak zvíte, 25 Zdali pivu rozumíte;“ Pivo jen, ten nápoj milý, Dodá rozumu a síly. V pivě žije život života, V něm se topí strast i trampota, Jím se krutá žižeň mile hasí, Jím se život pustý krásí, Mudrců v něm leží kámen, Blaha počátek i Amen. Naši slavní předkové, Dobří staří Čechové, Dobré pivo milovali, A když pivko bumbávali, „Kde se pivo vaří, Tam se dobře daří“ – Zpívávali. My jsme také Čechové, Slavných dědů vnukové; Važme činů jejich sobě, Ctěme to, co oni ctili, Píme to, co oni pili, Ctěme tak své dědy v hrobě. Pivo píme, pivo vychvalujme, Píme ho, a dokazujme, 26 Že jsme jejich vnukové, Že jsme také Čechové. Proč pak mladí, proč pak staří Toho, který pivo vaří, Asi sládkem nazývají? – Zásluhy že jeho uznávají! Sládek proto sládkem sluje, Že nám život oslazuje; Paní stará Proto se tak jmenuje, Že se stará A že pečuje, Bychom v mládi jako v starosti Měli dosti radostí. Za to se má v úctě mít, Chválit, ctít a velebit. Tomu, jenž zná pivo vařit, Má se vždycky dobře dařit; Že se sládkům musí dařit, Dokáže se málem: Ten, kdo začal pivo vařit, Brabantským byl králem. „Kde se pivo vaří, Tam se dobře daří.“ 27 O kéžby to poznal svět, Že jest pivo slasti květ. Že jest naše pivíčko Naše druhé sluníčko, Které blaží, které hřeje, Které v mozku svítí, Které halí, těší, sytí, Které život v život leje. Bratříčkové moji zlatí! Kdybych jen směl na velkého hráti – Já bych vám dal nadělati Ze všech škol i comptoirů – Samých pivovárů! Pivováry, ty jsou Karlovary, A jich doktor jest pan starý. Staří slavní Řekové Moudří byli mužové, Oni také zákon měli, Jehož slova takto zněly: Starého-li zhlédneš, Rychle vstaň, Starého se uraziti chraň, Sice zbledneš! Tak si staří Řekové Vážívali starého; 28 Máme dělat něco jiného? My, my švarní Čechové Máme pana starého! Slyšte mladí, slyšte staří, Slyš mě lidstvo pivo pijící – Před tím, který pivo vaří, Rychle dolů s čepicí! – Že si ten, kdo trošičku Do korbele hlouběj nahlédl, Časem domů přivedl Jak říkáme, opičku, Mnohý z toho dělá mnoho; Což jest z toho? Vždyť i onna opička, Malá-li, je hezičká. Ještě něco na svém srdci mám, A to patří, páni sládci, vám! Že, když pivo vaříváte, Rozeňátku zpíváváte, Jesti vůbec známo. Nechte, páni! toho zpívání, Přidejte mu sypání – Ono bude zpívat samo! Já pak, dokud budu žít, Chci vás ctít a pivo pít; 29 I až budu umírati, Nechám si ho k ustům dáti, Aby pěli andělé, Až mě uzří píti: „Bože, tomu pijáku Rač milostiv býti!“ –
Slzičky.
U Sázavy domek, Kolem domku sádek; Sádkem tím se vine Potůček jak hádek; U potůčka volše, S volše kvílí ptáče, Sádkem bloudí dívka Hezounká a pláče. Proč pak, dívko, pláčeš? Což pak se ti stalo? Což pak tě, dušinko Dobrá, rozplakalo? Opustil tě milý? Nebo máti milá? „Ach já sem se sama, Sama opustila!“ 30 Plála ke mně láskou, Já ji ctil jen lehce; Teď k ní láskou hořím, Ona mě již nechce. Ach, co já teď zkusím! Nechtíval sem chtíti, Nyní muset musím – Tak se zná čas mstíti! Každou nemoc přece Více léků zhojí; Jediný, ach, jenom Zhojí bolest moji. Zapomenouti mám Na Julinku moji, Nahradit si ztrátu, Ztrátu jednu dvojí. Nezapomenu já Na Julinku moji, Ach, mou bolest ani Věčnost nezahojí; A kdybych přec na ni Dlouho nezpomenul, Naříkal bych potom, Že sem zapomenul. 31 Již sem přestal věřit, Již sem přestal doufat, Nechci žíti déle – Běda! mám si zoufat? Ach, já musím žíti – Ach, co já tu zkusím! Nevěřím, nedoufám – Milovat však musím!
Ženit nebo neženit?
Můž se člověk sebe víc Rozumu a srdce ptáti, Má-li ženu vzít, či nic – Vždy ostane při otázce státi; Vzít si ženu! – „Koho?“ Slyším ptát se mnohý hlas; Ženu, pravím. – „To je mnoho! Na krátký snad jenom čas?“ A toť by byl žertík pouhý; Navždy – navždy! pravím zas. – „Ne, to kontrakt příliš dlouhý!“ Kdybych však chtěl přece ňákou, Tedy jakou? – Starou nebo mladičkou? 32 Velkou nebo maličkou? Bohatou neb chudičkou? Ostražitou – bázlivou? Hezkou nebo ošklivou? Chladnou aneb ohnivou? Jaké – jaké ruku dáti? – Tu ostane rozum státi! „Jakoukoliv!“ slyším hlasy které, Třebas„Třebas byla rohatá, Je-li jenom bohatá!“ – Pro peníze kdo si dívku bere, Ten si pomůže Z bláta do louže. Krm ji třebas marcipánem, Nech ji chodit v atlase: Přec ti pěkně po čase, Jak se mile čehos lekne, Hezky zřetedlně řekne: „Já tě udělala pánem.“ Chudinké si děvče vzíti? To nemůže také být; Nechť si srdce bolest cítí, Tak to nechce svět náš mít; Dříve než je zajíček, Má být pěkný trávníček. 33 Za chytrouškem ňákym chodit, Neradil bych každému, Tať by mohla za nos vodit! Neradím však žádnému, Za přihlouplou dívkou pálit, To se nedá nijak chválit; Byťby tě i v pravdě kochala, Přec se bát jest toho zlého, Žeby se zas od každého Za nos vodit nechala. Namlouvat si děvče ohnivé? To jest ovšem vábivé; Oheň blaží, oheň hřeje, Oheň život v žíly leje, Však i to se nedá chválit – S ohnivou se může spálit. Vzít si chladnou? Láska jenom trochu chladná Není láska žádná. Chladná jesti smrt a mdloba; Lehce mohla by pak přijít doba, V nížto bychom zmrzli oba. Hezkou? – strach je s hezkou paní, Celý svět se kráse klaní, 34 K hezkým bývá vždycky spád, Každý snad má krásu rád; Kdo si hezkou choť chceš vzíti, Nezapomeň také na to, Že prý není všecko zlato, Co se třpytí. Kdybych nehezkou zas chtěl, Co bych z toho měl? – Neboť, mám-li břímě nést, Ať alespoň hezké jest. Tichou jako holubinku Vyvolit si krasotinku, No, to ještě – ale – Tiché řeky.... a tak dále. S ženou, Zoubkem zlatým ozbrojenou, S tou mi dejte pokoj svatý! Zoubek kousá, třebas zlatý. Kdo si vezme za ženu Pro peníze stařenu, Ten si dá! Sudimír náš povídá: „Chytal raky, chytil žábu 35 Učitelův mládenec; Pro měšec kdo vezme bábu, Dát mu vejprask, ne věnec.“ Dejte pokoj s babičkou! Jaké jsou s ní radosti? – – Vzít si zase mladičkou? Mladá dělá starosti; Té bych musel chůvu vzít, Jedna napřed, druhá vzadu Musely by stále jít, By nepřišla k nějakému pádu. Dítě chce, co vidí, mít, A to nesmí – nemá být! Velkou? taby ještě dobrá byla, Kdyby se přec vydařila; Komu pak se to však poštěstí? Velká žena, velké neštěstí! Tuze maličkou si vzít, Třebas měla stříbro, zlato, To nestojí zase zato; Kdo se chce již oženit, Měl by si již něco vzít, Coby přece zato stálo – V maličkosti jest jen přece málo. 36 Malá žínka za pár roků Strasti polovic svých boků; V krátkém čase nemá žádné, Pomalounku schne a vadne, K Babičkovu pospíchá, Víc a více sesychá, Až je jako konopásek, Ztrácí se vždy víc a víc – Až z ní neostane – nic – Nic jiného, nežli hlásek. Ostražitou? – to by se mi chtělo! Abych se jí musel bát, Před ní v strachu v koutě stát, A jak hraje, tancovat! Aj, toť by mně neslušelo! – Bázlivou? – no, zač to stojí, Když se žena muže bojí? Kdyby se mě stále bála, Kdy pak by mě milovala? Dobrou ňákou – jen ne zlou! Co si však tím pomůžeme? Do nich kouknout nemůžeme? Panny všecky dobré jsou, Zevnitř totiž – ale šlaci vědí, V nich co sedí. 37 Všecinky se přetvařují Těch pár neděl před svatbou. Po nich teprv rozvazují, Začínají píseň svou. Učenou? – ó chraniž nebe! Tou bych nerad hněval sebe! Žínku chci – ne doktora! Manželku – ne kantora! – Jakou tedy? – žádnou! Tak ostanu aspoň pánem svým, Pánem bez paní – však svobodným. Nyní jak? Nechati to tak? Výhost dáti pleti milené? – Pryč, myšlénky studené! Člověku tu samotnému Nelze šťastně živu býti, To muž každý jistě cítí, Cit to praví ku každému. Proč Bůh Adamovi Evu dal? Aby ho ní potrestal? Aj to nejsou slova pravdy jasná, Metla nebývá tak krásná. 38 Mám se sám životem brát? Pro sebe jen snášet slasti? Samoten své nésti strasti? Žíti sám, a sám též umírat? Pak až ustelou mi lůžko chladné, Nezapláče pro mne oko žádné; Žínka ale pro mne plakat musí, Sice od kmotřinek zkusí. – To jsou smutné komedie, V kterých není švarné děvy! Co jsou bez pastýřek Arkadie, Co jsou ráje, v nichžto není Evy? Mezi bludičkami skví se dennice, Mezi koukolem jest také pšenice. Bratři! slyšte, nebojme se! Vem to šlak! Osmělme a ožeňme se, Ať jest tak a nebo tak. S chutí! neboť bez kuráže Člověk prach nic nedokáže; S chutí! ať se co chce děje, Odvážlivým štěstí přeje! V pravdě – kdybych milován zde byl – Hned bych se tu oženil! 39
Obrana krásného pohlaví. (Deklamovánka pro ženskou.)
Již je čas, a sice svrchovaný, Abychom se sebe ujaly, Bychom poklad práv, nám nebem daný, Zhoubcům déle loupit nedaly. Hajme svoji slávu, svoji čest, Dokavad ji můžem hájiti! Víte, sestry, jak to s námi jest? Dneska smíme ještě mluviti – Kdož ví, zdali zejtra ráno Nebude i to nám zakázáno? Víte, jak nám naši páni slouží? Jak nám práva naše denně ouží? Jak nám loupí naši čest? Víte, čím nám plémě mužské jest? – Neopouštějme se, sestřinky! My jsme opuštěné dušinky; 40 Opustíme-li se samy ještě, Kdož pak vydrží ty tuhé kleště? S chutí tedy – dokaváde čas, Dokud svornost bydlí mezi námi! Neujmem-li se teď sebe samy, Neujme se jistě žádný nás. – Již hned z prvních světa časů Křičí na sta hluchých hlasů, Že prý z pokolení našeho Přišlo na svět símě všeho zlého. Z pokolení našeho, tak nevinného? – Z pokolení mužského, tak lživého! – Nestranné jen oči v rukou držíce, Pozorujme první ženy pád: Kdo ji svedl? – hadice? – Nikoli! – ji svedl had! Z pokolení mužského, Z pokolení lživého. Ze všech stran Srší na nás hejno han, Že jsme slabé, že jsme mdlé, Že jsme lstivé, že jsme zlé. Ledajakýs bělohoubek Vyčítá nám zlatý zoubek, 41 Jedovatý jazýček, Všetečný též nosíček. Povídáte, že jsme zlé? – Všude koukol mezi pšenicí! Vy však ze žínky jen trochu ohnivé Hnedle uděláte dračici. Xantippe, ta slavná žena, Jenž má od vás býti ctěna – Co jen ta již od vás zkusila, Za to, že nám dobře činila! Vy se Sokratesem honosíte; Slavnou ale jeho paní, Kde kdo může, každý haní. Páni, vy jí málo rozumíte! Oč žeby se nebyl stal Sokrat filosofem takovým, Kdyby mu byl Hymen jinou ženu dal! Xantippe jej vycvičila, Bez ní bylby zůstal mužem jalovým; Pak – i od něho cos pochytila. Páni! takových žen máte sobě Vážit, ne je tupit v hrobě. Že jsme učiněná slabota, To nám našich pánů dobrota, Zkušenost a rozum praví. 42 Máte-li pak přece rozum zdravýzdravý, Víte-li pak, co as mluvíte? – O Vlastách a o Libuších nevíte? Šárka, dívka čilá, plna vnady – Samiť chválíte ji do nebe – Měla více vtipu do sebe, Nežli muži tehdáž dohromady, Krásná Lais si s celým Řeckem Zahrávala jako s děckem; Pod jejími okny básníkové, Mudrci i hrdinové Celé noci provzdychali; Řečníci jim pomáhali, Mezi nimiž často jejich král, Demostenes, pěkně tiše stál. Co se týká naší všetečnosti, Tu se hájit marná věc by byla; Tatě dokázána víc než dosti Sloupem, v nějž se bláhová Žena Lotova Pro všetečnost proměnila. To vy se nám smějete! Vy se smáti můžete; Co vy na nás haníte, Toho vy se chráníte. 43 Kde pak by se všetečkové Mezi vámi také vzali? Vyť jste všickni mudrcové! Ano, ano povídali – – Kdyby ještě žili onni dnové, V nichž se trestávali všetečkové, Myslím, žeby hanič mnohý S Akteónem nosil rohy. Buďme rády, že jest to již – vloni; Nebo kdyby naši Aktéoni Rohy ještě nosili – Tiby teprv řádili! Co se týče toho milého Zoubku zlatého, Jímž jsou ozbrojeny žínky – O tom dneska ani zmínky, By snad mnohý bělohoubek Nenaříkal na můj zlatý zoubek. Naši pánové též povídají: Dívky že jsou všecky jako svaté, Pak že teprv zpustí, když se vdají. K čemu nám to, páni, povídáte? Toť se týká více vás, Desetkrát víc, nežli nás! – Naši švarní ženichové 44 Jako putující rytířové Pod našemi okny bloudí, Samý achot z horkých ňader loudí; Kde jen mohou, tu nám nadskakují, Každou služku naši pozdravují: Nás jak zhlédnou – Leknou se a zblednou. Tu jsou plni zdvořilosti, Plni lásky, plni šetrnosti, Jejich život pro nás jenom hoří; Každý nám se klaní, nám se koří, Jako pěna pěkně tiše sedí, Hezky mírně, jako kuřátko; Z každého mu oka srdce hledí, Srdce dobré, jako jehňátko; Krásně mluví, ještě krásněj vzdychá, V očích našich hledá blaho své, V mírný ousměch bolné hledy míchá, K outrpnosti srdce dívky zve: Z outrpnosti Dopřeje mu dívka náchylnosti – Z náchylnosti ruky své. Jak ji mile pod svou moc Dostane, pak – dobrou noc! Pomalounku láska jeho chladne, Při své choti, druhdy milé, 45 Soužívá jej dlouhá chvíle, U ní nemá stání žádné, Celý den vám zamyšlený sedí, Z každého mu oka zlý duch hledí; Žínka-li se k němu vine, Sotvy na ni jedním okem zhlédne; Její blaho, její nebe hyne, Očko její hasne, líčko bledne. Potom žínka darmo vzdychá, Darmo v skrytém koutku pláče; Jak jest jednou v kleci ptáče, Pak mu pozdě honit bycha. On jí zhledu svého nepřeje – Ač tak na tom nezáleží mnoho – Jestli však se která na někoho Jenom polovičně usměje, Hned je tady s bambitkou a kordem, Hroze najednou hned dvojím mordem; Sami ale – kdož zná jejich spády? – Mlčmež o tom, nejsmeť samy tady. Ještě toto ať si každý pamatuje: Když vám manžel nejvíc pochlebuje, Tenkrát jistě kuje ňákou lest, Tenkrát nejnebezpečnější jest. O vy mužští! vy jste zlý duch sám! Aby každá kolik roků 46 Pro ty drahé slzy kvílela, Které pro vás nevděčníky cedila! Co má potom ubožátko říkat? – Musí mlčeti a zvykat. Často poslouchati musíme, Že jsme kmotry outraty, Celé dni že sháníme Na čepce a na šaty; Co jenom ty šněrovačky naše Jakživy již od vás zkusily! Bodejž ste se zmámili, Vy i moudrosti ty vaše! Co jen možno, můžem na se vzíti, Vše se vám zdá marné býti, Všecko všudy zkažené: Brzy je to ztřeštěné, Brzy podlé, a co víc..... Vy nám šat náš haníte – Sami ještě horší nosíte. Prosím, k čemu jsou ty vaše fraky? Vpředu nic a vzadu nic! Vyhlížíte v tom jak straky; Pak ty vaše zimní kabáty Co vám jsou až na paty – ? Ty snad vaši parádníci 47 Budou míti bezpochyby na to, Aby mohli po ulici Vymétati bláto – ? Proč pak sobě na boty Mnohý z vaší pěchoty Nastrkuje ostruhy? K užitku? či k okrase? či k slávě? Nemá-li dost na té, co má v hlavě? – Však vy máte jistě jiné neduhy. Vyvraťte si z očí vašich Dříve, páni, hrotné trámy; My si mrvy z oček našich Vyndáme pak sami. – Když pak přijde nová moda, To je na váš mlejnek voda! Sotva že ji uhlídáte, Hnedle na koši ji máte: To je veršů, to je rýmů, To je vtipů, to je šprýmů! Páni drazí! jenom vaší vinou Máme každou chvíli modu jinou; Bychom měli s vámi pokoj svatý, Mudrujeme stále svoje šaty, Kdyby se nám přece poštěstilo, Vynalézti ňáký šat, Jímžby se vám zadost učinilo; 48 Vám však jest těžko zachovat! Když tak, místo ukojení, Ještě více rozhorlíme vás: Aby bylo méně pohoršení, Změníme ho zas; Pak se tomu, páni hanílkové, Jako novým vratům divíte, Když tu každé jitro nové Novou modu vidíte. Na nás modu haníte – Sami se jí klaníte. – Potom, že jsme klevetnice, A co ještě – podvodnice, Že jsme šálebny a lstivy! – To však vy jen povídáte, Páni naši dobrotiví! Ano, ano – vy se hnedle dáte! Kdoby vás chtěl oklamat, Tenby musel časně vstát. Kdoby také myslil na to? Vybyste nám stáli za to! A pak, vždyť jsme vaší dobrotou Učiněny učiněnou slabotou. Kdo v té peci bývává, Jiného tam hledává. Vy – vy, páni dobrotiví, 49 Vy jste šálební a lstiví! Vy jste mistři v ouskoku a lhaní! – Přijde-li tak někdo cizí k nám, Tu pan manžel představuje choti svou: „Vidíš, bratře, to jest moje paní!“ Je-li však s ní doma sám, Hnedle hraje na jinou; „Muž je hlava!“ křičí, „muž je pán – Ženám, aby poslouchaly, dán!“ Prosím pěkně, páni moji, Kde to asi psáno stojí? – A však, byť by to i psáno bylo, Nic by to přec neplatilo; Beztohoť to ňáký mužský psal; Havran nikdy havranovi, Ani kulich kulichovi Oči ještě neklubal; Vrkot holubí dlask nehude – Mužský od mužského nebude. Cpěte nám to třebas ještě víc, V našich právech není o tom nic; A co v našich právech nestojí – Toho se duch ženský nebojí! Muž je hlava, to je pravda; ale tvrdá, Nepovolná, neustupná, hrdá! Muž jest pán! 50 Světu pro trest, nám však k zlosti dán! Schovejte se se svou vznešeností, Vždyť jste nižší tvorové, než my: Vy jste z hlíny, my jsme z kosti; My jsme hlava tvorstva, ne však vy! Vy jste jenom plémě smělé: Od všech stavů ste nás odmrštili, Vy ste k přeslici nás odsoudili; Vy ste urazili V sestrách svojích člověčenstvo celé! Potom máme v světě slavně žíti – Ani svědkem nesmí žena býti! Báli jsou se páni, báli, Žebychme jim pravdu povídaly: Nežli pravdu slyšet, raději nic; Tedy pryč jen s nimi, pryč! – – A však – odpusťme jim, sestřinky mé milé! Člověk lecos činí z dlouhé chvíle. Odpusťme jim mile jejich viny; Oni nevědí, co činí! – Pomysleme, budou-li nás ještě vinit: Lépe křivdu trpět – nežli činit. E: lk; 2002 51
Bibliografické údaje

Nakladatel: Pospíšil, Jan Hostivít
(Tiskem Jana Host. Pospíšila.)

Místo: Praha

Vydání: [1.]

Počet stran: 51