Ženit nebo neženit?

Ženit nebo neženit?
Můž se člověk sebe víc Rozumu a srdce ptáti, Má-li ženu vzít, či nic – Vždy ostane při otázce státi; Vzít si ženu! – „Koho?“ Slyším ptát se mnohý hlas; Ženu, pravím. – „To je mnoho! Na krátký snad jenom čas?“ A toť by byl žertík pouhý; Navždy – navždy! pravím zas. – „Ne, to kontrakt příliš dlouhý!“ Kdybych však chtěl přece ňákou, Tedy jakou? – Starou nebo mladičkou? 32 Velkou nebo maličkou? Bohatou neb chudičkou? Ostražitou – bázlivou? Hezkou nebo ošklivou? Chladnou aneb ohnivou? Jaké – jaké ruku dáti? – Tu ostane rozum státi! „Jakoukoliv!“ slyším hlasy které, Třebas„Třebas byla rohatá, Je-li jenom bohatá!“ – Pro peníze kdo si dívku bere, Ten si pomůže Z bláta do louže. Krm ji třebas marcipánem, Nech ji chodit v atlase: Přec ti pěkně po čase, Jak se mile čehos lekne, Hezky zřetedlně řekne: „Já tě udělala pánem.“ Chudinké si děvče vzíti? To nemůže také být; Nechť si srdce bolest cítí, Tak to nechce svět náš mít; Dříve než je zajíček, Má být pěkný trávníček. 33 Za chytrouškem ňákym chodit, Neradil bych každému, Tať by mohla za nos vodit! Neradím však žádnému, Za přihlouplou dívkou pálit, To se nedá nijak chválit; Byťby tě i v pravdě kochala, Přec se bát jest toho zlého, Žeby se zas od každého Za nos vodit nechala. Namlouvat si děvče ohnivé? To jest ovšem vábivé; Oheň blaží, oheň hřeje, Oheň život v žíly leje, Však i to se nedá chválit – S ohnivou se může spálit. Vzít si chladnou? Láska jenom trochu chladná Není láska žádná. Chladná jesti smrt a mdloba; Lehce mohla by pak přijít doba, V nížto bychom zmrzli oba. Hezkou? – strach je s hezkou paní, Celý svět se kráse klaní, 34 K hezkým bývá vždycky spád, Každý snad má krásu rád; Kdo si hezkou choť chceš vzíti, Nezapomeň také na to, Že prý není všecko zlato, Co se třpytí. Kdybych nehezkou zas chtěl, Co bych z toho měl? – Neboť, mám-li břímě nést, Ať alespoň hezké jest. Tichou jako holubinku Vyvolit si krasotinku, No, to ještě – ale – Tiché řeky.... a tak dále. S ženou, Zoubkem zlatým ozbrojenou, S tou mi dejte pokoj svatý! Zoubek kousá, třebas zlatý. Kdo si vezme za ženu Pro peníze stařenu, Ten si dá! Sudimír náš povídá: „Chytal raky, chytil žábu 35 Učitelův mládenec; Pro měšec kdo vezme bábu, Dát mu vejprask, ne věnec.“ Dejte pokoj s babičkou! Jaké jsou s ní radosti? – – Vzít si zase mladičkou? Mladá dělá starosti; Té bych musel chůvu vzít, Jedna napřed, druhá vzadu Musely by stále jít, By nepřišla k nějakému pádu. Dítě chce, co vidí, mít, A to nesmí – nemá být! Velkou? taby ještě dobrá byla, Kdyby se přec vydařila; Komu pak se to však poštěstí? Velká žena, velké neštěstí! Tuze maličkou si vzít, Třebas měla stříbro, zlato, To nestojí zase zato; Kdo se chce již oženit, Měl by si již něco vzít, Coby přece zato stálo – V maličkosti jest jen přece málo. 36 Malá žínka za pár roků Strasti polovic svých boků; V krátkém čase nemá žádné, Pomalounku schne a vadne, K Babičkovu pospíchá, Víc a více sesychá, Až je jako konopásek, Ztrácí se vždy víc a víc – Až z ní neostane – nic – Nic jiného, nežli hlásek. Ostražitou? – to by se mi chtělo! Abych se jí musel bát, Před ní v strachu v koutě stát, A jak hraje, tancovat! Aj, toť by mně neslušelo! – Bázlivou? – no, zač to stojí, Když se žena muže bojí? Kdyby se mě stále bála, Kdy pak by mě milovala? Dobrou ňákou – jen ne zlou! Co si však tím pomůžeme? Do nich kouknout nemůžeme? Panny všecky dobré jsou, Zevnitř totiž – ale šlaci vědí, V nich co sedí. 37 Všecinky se přetvařují Těch pár neděl před svatbou. Po nich teprv rozvazují, Začínají píseň svou. Učenou? – ó chraniž nebe! Tou bych nerad hněval sebe! Žínku chci – ne doktora! Manželku – ne kantora! – Jakou tedy? – žádnou! Tak ostanu aspoň pánem svým, Pánem bez paní – však svobodným. Nyní jak? Nechati to tak? Výhost dáti pleti milené? – Pryč, myšlénky studené! Člověku tu samotnému Nelze šťastně živu býti, To muž každý jistě cítí, Cit to praví ku každému. Proč Bůh Adamovi Evu dal? Aby ho ní potrestal? Aj to nejsou slova pravdy jasná, Metla nebývá tak krásná. 38 Mám se sám životem brát? Pro sebe jen snášet slasti? Samoten své nésti strasti? Žíti sám, a sám též umírat? Pak až ustelou mi lůžko chladné, Nezapláče pro mne oko žádné; Žínka ale pro mne plakat musí, Sice od kmotřinek zkusí. – To jsou smutné komedie, V kterých není švarné děvy! Co jsou bez pastýřek Arkadie, Co jsou ráje, v nichžto není Evy? Mezi bludičkami skví se dennice, Mezi koukolem jest také pšenice. Bratři! slyšte, nebojme se! Vem to šlak! Osmělme a ožeňme se, Ať jest tak a nebo tak. S chutí! neboť bez kuráže Člověk prach nic nedokáže; S chutí! ať se co chce děje, Odvážlivým štěstí přeje! V pravdě – kdybych milován zde byl – Hned bych se tu oženil! 39