Příznivcům svým.
Aj tu kvítky! – kvítí nelíčené;
Žádné růže, žádná liliátka!
Chudobinky chudé, ubožátka,
Slzinkami jenom porosené;
Jsouť to kvítka, jež sem sbíral,
Když se na mne blazí dnové smáli,
Nezabudky natrhané v dáli,
Když bol ňádra moje svíral;
Jsouť to slze, jež sem slzívával,
Když sem blahým dobám „s Bohem“ dával. –
Kdybych mohl k nebes báni jasné,
Třpytících bych nabral hvězdiček,
Z nichž bych jako z růžiček
Věnečky dva uvil milokrásné:
Jeden bych dal mateři své – vlasti,
Od kteréžto vás a sebe mám;
Druhý bych dal, bratří! sestry! vám,
Jejichž blahem blaženost jest vlasti. –
Přijmětež ty kvítky nelíčené;
Vám je, drazí! vám je věnuji,
Ježto víc než sebe miluji:
[3]
Jsouť jen pro vás, pro vás vyprošené;
Čím jsem vám, tím vy jim buďte,
Výjev lásky s láskou suďte.
Láska – láska, blahé pomnění! –
Láska blahá, která všecko zmůže,
Chudobky vám moje promění
V lilie a růže.
Kterou bych rád?
Která, když k ní v době svaté
Vroucně vzdychnu: „Ty jsi mou!“
Slova ta, co slova zlaté,
Svatě zavře v duši svou,
Sobě opětovat je se bojí,
Ráj svůj v srdéčku svém kryje,
A v tom ráji jenom pro mne žije:
Dobré nebe! ta buď mojí!
Která ale, když s ní tropím šašky,
Hned počítá na ohlášky,
Těšíc se na brzké vdavky;
Báby, tetky, kmotry své
Na jistou již svatbu zve:
O jé, dívko – chyba lávky!
4
Která, řku-li: „Dívko moje!
Již jsem zpřízněn s duší tvou;
Spas mě, tvůj jsem, budiž mou –“
K zemi sklopí očka svoje,
Jako růžinka se začervená,
A, jak z krásného sna vytržena,
K odpovědi darmo slova hledá,
Nechtíc věřit, k vdávání že čas;
Pak jak liliátko bledá
Na mne upře očka svá,
V nichž lze čísti: „Já jsem tvá!“
Dobrý Bože! tou mě spas!
Která bol v svém srdci nosí,
Že se dlouho nevdává,
A pak, když ji o prst prosí,
Celou ruku podává;
Aneb, když jí podám prst,
Po celinké ruce sahá,
A hned drží celou hrst:
Ne! taková dívka blahá,
Věřte, ta je darmo drahá.
Která, jak violka zkrytá,
V svaté kvetouc domácnosti,
S nelíčenou šetrností
Příchozího mile vítá,
5
Která mě co přítele
Upřímného vidí ráda,
Býti mou si nechtíc žádá,
Mne co mužského se bojí:
Dobré nebe! ta buď mojí!
Která ráda chodí na procházku,
Do divadel, do bálů,
Do kostelů, do sálů
Sebe vodí na okázku,
A po hoších každou chvíli
Jako jelen očma střílí;
Krátce, kteráby již ráda
Ručičku svou odbyla,
Co se doufá, mocí žádá:
Ta by pro mne nebyla!
Která ve spanilém rozkvétání
Dítkem dobrým ještě ostala,
Svět jen z jeho usmívání
Teprv byla poznala;
Ráj svůj najde ještě v každém kvítku,
Anjelíčka jenom v každém dítku,
Jsouc též sama sobě ještě dosti,
A tak samou nevinností
Neví ještě, že je nevinnou:
Ta buď mojí jedinou!
6
Která však v nevinnosti
Celé umí dissertace,
O panenství a o ctnosti
Držet umí disputace,
Na kloubečky víc než steré
Nevinnost vám rozebere
A pak z toho resultaty
Přeučené vyvádí,
Na nemravy dovádí,
A na hříchy volá katy:
Nechci, věřte, nechci ji,
Ta se může nechat sedět!
Dívka, která tolik ví,
Může ještě více vědět!
Která jenom o svůj krám se stará,
Před svým prahem jenom zametá,
Družku, která klevetá,
Upřímně a vlídně kárá,
Jiné mírně, sebe přísně posuzuje,
O jiných jen dobré vypravuje,
Cizí čest ctí co čest svou:
Ta jen, ta jen budiž mou!
Která ale za jediná ráno
Celé město převochluje,
7
Kde co bylo přetřepáno,
Ví a vše to vysvětluje;
V níž se všecky noviny
Jako v centrum scházívají,
Jižto ty, jenž rády povídají,
Ctí co svoji bohyni:
S tou mi dejte pokoj svatý,
Ta nebude nikdy mou;
Než bych si vzal takovou,
Zemru raděj neženatý.
Která jenom pro modlení
Do kostela chodívá,
A tam v blahém zanícení
Za všecky se modlívá;
Jejíž očko v knize dlí a srdéčko se chvěje,
Mysl čistá, božským ohněm zňatá,
A dušinka dobrá, zde již svatá,
S anjelem své nevinnosti
K trůnu božské velebnosti
Z mrákotné snův říše spěje:
Nebesa! ó klesniklesni, duchu blahový,
Ztiš sese, cite, oněm, hlase podlý!
Blažen, za nějžto se takový
Anjelíček zde již modlí.
8
Která ráda, ne však ranně,
Chodívá do chrámu Páně,
Vyšňořená,
Naškrobená,
Sotva že jí kostel stačí,
Na první se místo stáčí,
Jedním očkem v knize slabikuje,
Druhým ale bystře pokukuje,
Kde kdo stojí, kde kdo sedí,
Zdaliž všecko na ni hledí;
A než řádky dva má přeříkané,
Všecky čepce má již zmustrované,
Ta se pro žádného nehodí;
Dívka, která v místa boží
Pro modlení nechodí,
Ta je jistě lehké zboží.
Která, jsouc děvuškou zdravou,
Ze zdraví se svého těšívá,
Aniž na to myslívá,
Churavost že můž být dívky slávou;
Která za milostné růže
Zdravých tvářiček se nestydí,
Aniž družkám bledost závidí;
O které se v pravdě říci může,
Že se samým zdravím roznemůže:
9
To je milostenka pravá,
Ta buď mojí, ta buď zdráva!
Která ale podlé mody nové,
Ač jest sličná, ač jest mladá,
Tvářinky si míti žádá
Za růžové liliové,
V bílé růži jenom krásu hledá;
Proto jen, by byla bledá,
V kafrové se vodě myje,
Citron jí a ocet pije;
Která brzo nosí podvázanou bradičku,
Hned zas nato zavázanou hlavičku;
Brzo očko, hned zas uši,
Proto jen, že jí to sluší;
Které, jak se jí jen zlíbí,
Něco chybí,
A od rána do noci
Lékaře vždy volá k pomoci,
Chtíc své srdce opit medicinou,
A za tejden nemocí
Padesát má, každou jinou:
Ne, ne! té se ruka nedá!
Toby byla svatba bledá.
Která jsouc krásenkou českou,
Českou být se honosí,
10
Duši přitom majíc hezkou:
Dosti! Čech o jinou neprosí.
Která ale, o níž vím,
Že je vnučkou Libušinou,
Když ji slušně pozdravím
Milou naší mateřčinou,
Jako hromu se ulekne,
„Schön dank Ihnen!“ mně odsekne,
Česky promluvit se stydí,
A jen v cizí frančině,
Němčině a vlaštině
Líbeznost a krásu vidí:
Ne! takovou fiflenu
Nechci míti za ženu;
Která Češkou být se stydí,
Ať se z českých srdcí klidí!
Která poslední jde spat,
A zas ráno první vstává,
Která vždy má co dělat,
Jíž se práce nedostává;
Která co včelinka čilá
Po celinkém domě lítá,
Řídí, rovná, snáší, čítá,
Opravuje, smetá, čistí,
Každý hrneček umístí,
11
Jížto domácnost jest milá:
Ta, ach! ta by pro mne byla.
Která jako jeniální hlavy
V nepořádku sobě libuje,
O to ale málo pečuje,
Dívčinkám co vine věnec slávy;
Která, když již slunce pálí,
Ještě po lůžku se válí,
Kávu snídá v posteli,
Denně mít chce neděli,
Pak se tři hodiny strojí,
Práce se co ohně bojí;
Když má na kvap někam jít,
Pro saminké vrtochy
Hnedle neví kam se dít,
A pak strachy celá bledá
Po celinkém domě hledá
Podvazky a punčochy;
Která, jsouc děvčátkem čilým,
V pátek teprv do prádla se pouštívá,
Strakatinu s prádlem bílým
V jednom kotli vařívá,
Aneb, abych šel již na jisto,
Z jedné vody pere na čisto,
Nepřebranou zavařuje čočku,
12
Vařečkou vyplácí kočku,
Nové koště nechá spálit,
Starým mrakům okna kalit,
V píli čiperného děvčete
Tatínkovy boty vymete;
Teprv, když se jí chce spát,
Postýlku si běží stlát:
To je mnoho, to je moc!
Milostenko – dobrou noc!