Dobrý člověk.

Dobrý člověk. Ze života mého souseda.
[5] Vlasy mám potem spečeny k čelu, bluza má samý olej a prach, od sazí tváře jak černý samet a ruce sotva že jsem jen splách – ba nevím, nevím, mám-li dnes takto v jizbu svou vkročit, či mám-li snad dřív tváře svoje u řeky omýt a v síňce jiný navléknout šat – bych mohl ženu obejmout ještě, než na vždy půjde na hřbitov spát – chytit ji v náruč, přitisknout k hrudi, poslední vřele „s bohem“ jí dát. Naposled s námi! Krušná to chvíle, nejkrutší ze všech za sedm let! – Odejde odtud, nechá nás tady, – víckrát už nikdy nepřijde zpět. Jiný šat tedy! – A přece ne tak! darmo jí dělat novou zas tíž! Viděla hned by, že se dnes blíží ta její smrtná hodinka již. [7] Jak léta chodím z továrny domů, tak chci i dneska přijíti zas – ať spatří ještě naposled, chudák, tváře mé černé, spečený vlas. * Sami dva v té jizbě nízké, sami dva! Nějak se už přivírají víčka tvá, a to srdce, to už mlčí, přestává už hřát. Zůstaň ještě, vždyť já tě mám, tolik, ženo, rád! Ještě něco pro tebe tu, duše, mám, pod hlavu já svatební ti polštář dám – na svatebním měkkém peří bude se ti zdát o tvém muži, který měl tě vždycky tolik rád. * Pohnula se na svém loži, sáhla rukou na čelo, zachvěla se, jak by tělem žhavě cos jí projelo. 8 Otevřela modré oči, pozvédla svůj bledý ret, – poznal jsem, že chce mi ještě něco, chudák, povědět. Nahnu se k ní... V tom svou rukou obemknula moji šíj – chorým hlasem zašeptala: „S bohem už – a šťastně žij!“ A pak chytla pravici mou s vášní, chvatem horečným a než moh’ jsem zabrániti, přissála ji k ústům svým, na to vtiskla na mé prsty hubený svůj obličej a úpěla přerývaně: „Slitování se mnou měj. – „OdpusťOdpusť mi ty těžké viny – nemohlo to jinak být – víš přec, kolikráte chtěli z továrny tě propustitpropustit, „aa tu tenkrát – k vůli tobě – neb to osud sám již chtěl – jak to mám jen, bože, říci? – nuže, tedy ředitel 9 „zaza tu cenu mrzkou, bídnou, obměkčil přec srdce své.....své... Zkrátka slyš: ty naše děti – nejsou vlastně děti tvé!“ Co to za řeč? Blouzní? Šílí? Či by pravdou bylo snad...? Hořký cit mne náhle schvátil, krev se počla k hlavě hnát. Popad jsem ji kolem pasu, do výše ji vztekle zved a pak nemocným tím tělem vší silou jsem mrštil zpět. Zasténala; – – hlava její narazila o pelesť. V tom mi mozkem rychle šlehlo: „Kdo ví, zda to pravdou jest? „VždyťVždyť už snad je pomatena, snad ji zmámil smrti dech a já tady, já ji vraždím v šílených svých záchvatech.“ Ihned se k ní znovu skláním, prosebným se hlasem ptám: „Viď, že mými jsou ty děti a jich otcem, – já že sám?“ 10 Čekám napjatnapjat, co mi řekne, co odpoví k slovům těm. Chvíli ticho. Nazvedla se, trpký úsměv škub jí rtem. V tom najednou vyrazila; „Co jsem řekla – pravda též!“ a pak klesla zpět zas v lože. Já tu zařval: „Ha, ty lžeš!“ „Lžeš, když chceš mi namluviti, že ty moje děti tři nejsou krví z mojí krve, že mi vůbec nepatří – „ležlež to všechno, bídácká lež –,lež, – vždyť ji hmatám, vždyť to vím – mluv sisi, co mluv, nezmateš mne, nevěřím ti, nevěřím!“ Avšak v tutéž trudnou chvíli, co si snažím namluvit, že vše vlastně jinak jesti, nový už mne chvátí cit, ach tak horký, ach tak žhavý a jde přímo v moji leb – tam to pálí, jak by náhle v čelo mi kdos vrazil hřeb. 11 Skrčil jsem se jako k skoku, v tváři napjat každý sval; zařičel jsem a už dravě peřinu jsem s ženy rval a pak železné své ruce v její měkký krk jsem vryl. – V tom však pod prsty jsem náhle mrtvé maso ucítil....ucítil... Skočím zpět, má celá bytosť od kořen se zachvěla....zachvěla... Co se stalo? Ach už chápu! Ona zhasla – – zemřela! Dřív než já moh’ ztrestati ji, smrť už řekla svoje: dosť! Co teď dělat? – V prsou mojich rostl žal a zoufalosť. A já jako bez rozumu blíže pece v zášeru hledám se zimničním chvatem nabroušenou sekeru. Hle, zde leží! Hned ji zvedám a jak ve snách palcem svým zkouším její ostří zrádné, ze všech stran ji prohlížím 12 a pak jako čímsi zpitý bez cíle a maně jen otevírám zvolna dvéře – potácím se z jizby ven......ven... * Na našem dvorečku děti se popelí, vemte si některé, vemte si, chcete-li. Ach, vy se ptáte mnemne, co je to za děti, kdo pak dnes u boha může to věděti? Nevím já, nevíš ty a nikdo na světě, z kterého keříku poupě ti vykvete. Dřeme se, mlčíme, rodinu živíme, věříme, ale nic, ach, pranic nevíme. Můj bože, přebože, v té říši neznámé, smiluj se nad náminámi, co ve tmách tápáme! 13 Vnukni nám poznánipoznání, vysvoboď z nesnází, řekni nám, kdo z naší krve přec pochází. Ach, bože, přebože, po leta, po věky jak jsi nám vzdálený, jak jsi nám daleký! Neřekneš, nepovíš ni slovo jediné, ať třeba sta duší sejde a zahyne. Sta duší oteckých pochybou zhnětených – a ty přec mlčíš tam v oblacích vzdálených. Aspoň mi, vy lidé, řekněte, víte-li, jsou-li to děti mé – co se zde popelí. * Dívám se na ty tři svoje dětiděti, co z písku tady hračky si mísí. Zpytuji jejich oči a čela, záhyby v tvářích, tahy a rysy, 14 srovnávám barvu kadeří jejich s barvou svých hrubých, nahnědlých vlasů, stopuji pohyb malých těch rukou, naslouchám zvukům dětského hlasuhlasu, a tak se zdá mi, že v těch všech očích, v každém tom tahu, v každém tom hnutí něco jak stín se cizácký mihá – a stínem tím že – ředitel z hutí. A znovu pátrám, znovu se mučím, znovu se v duchu obírám se vším – divno mi jen, že záhady této dosud jsem ještě nikdy si nevšim’. Teprve nyní, až po té chvíli, co žena hrozná slova ta řekla, jako by náhle v leb světlo vpadlo a slupka s očí dolů se smekla. * Jeden z tří těch košiláčů najednou mne shled’, z písku už se ruče hrabe a dává se v let, běží, běží přímo ke mně, k tatíčkovi, k tátovi – – A mně zatím v srdci víří vztek divoký, hladový.....hladový... 15 CítímCítím, jak se už mých nohou chytá ruček dvé a jak dítě v kolena mi tiskne čílko své, slyším smích tak něžný, jasný, plný sladké důvěry – – – – A já zatím prsty vrývám v tvrdý topor sekery. A už ke mně druzí dva se také batolí, rozhazují ručkama si, cestou šveholí, najednou se rozeběhli k tatíčkovi, k tátovi – – – – Bože, zšílím! – jest-li teď mi pravdu někdo nepoví! * Vlna přišla, vlna náhlá zatopila duši mou, mozek třeští, spánky trnou, bolestí se prsa dmou, ošklivosť mne chytá, jímá nad tím hloučkem dětí tří, z nichž prý ani jediné mi nenáleží, nepatří, – 16 a pravice se sekerou zvedá se už nad hlavu.....hlavu... Jen ty oči, ty se ještě obrací kam’s v dálavu, jen ty ještě vzdorují mi, jen ty ještě váhají a jak něčím omámeny bloudí sem tam po kraji. V tom za plotem plaňkovitým zrak můj náhle muže zhled, kterak za ruku kam’s v lesy pětileté děvče ved’. A hned k dvojici té lačně jako ku své naději zrak můj žhavý připoutal se, provázel je k aleji, stopoval je, lepil se k nim, jak mizeli v hustý lesles, a i potom, když už zašli, hledal je tam v šeru kdes....kdes... A mezitím co tak shlížím, v prsou vzteku žár mi has’ a ta ruka se sekerou dolů se už svezla zas, 17 a sekera padla k zemi, jak to možno, nevím sám....sám... Já jen k tomu muži s děckem celou duši připínám. * Byl to „Vilém anarchista“ – jak ho v hutích přezděli – člověk tichý, uzavřený a na pohled nesmělý, který celé dny však bádá ve své hlavě sehnuté o stroji, jímž stohy lidí zničit moh’ by v minutě, a ten člověk, jenž ničemu na světě už nevěří, hle, ten našel jednou večer nemluvňátko pod keři, nemluvňátko pohozené a on v náruč svou je vzal, domů odnes a tam v bídě jako své je vychoval. A svým celým srdcem visí teď na onom dítěti, jak by z jeho krve bylo, vyšlo z jeho objetí. 18 A když tento anarchista, jenž prý nemá žádný cit, doved pro to cizé dítě tak své srdce přetvořit – což já teprv pro ty děti, pro ten trojí mladý květkvět, měl bych žalu mlčky snésti a co bolu přetrpět! Jsou-li cizí, nikdo neví, nikdo mi to nepoví – dost na tom, že ke mně maj’ se jako k svému tátovi. Což kdybych je rukou ubil aneb vyhnal v širý svět? Buď bych vrah byl – neb by ony padly v propasť černých běd. A to obé na mých prsou, na mé hrudi stlučené leželo by celý život jako horstvo kamenné......kamenné... A co takto rozumuji rozčílen a rozechvěn – jako ve snách ze své chaty potácím se v pole, ven. * 19 Zatáčím do polí, kde srdce nebolí, kde ticho, klid......klid... Z dálky sem dopadá přes hory přes lada měsíční svit. Stříbro se tetelí po žitě, jeteli jak padlý sníh.......sníh... a v srdci, v úkrytu paprsek soucitu v tom se mi mih’. Mihl se, zakmitl, ze srdce vylítl, vzduchem se chvěl. Pak k ženě zemřelé pod střechu z šindele s pozdravem spěl. * Ženo moje, ženo moje, ať ti země těžkou není, odpouštím ti proto z duše všecko to tvé provinění. Však dost tady’s vytrpěla, strach ti stále srdce krušil, abych před časem tvé hříchy nevypátral, nevytušil. 20 A jak nemám ve svém hoři smířit se a odpouštěti – vždyť vše to jsi učinila pro mne jen a pro své děti! Pravý vinník – ředitel je s tou svou duší černou, sprostou. S tím se ještě vyrovnáme, jen co děti poodrostou. Teď mne těší, že ta smrť tě pod křídla svá temná skryla, dřív než moje hrubá ruka v tvé se bílé hrdlo vryla. Byl bych vrahem – a ty děti – co by z nich už zítra bylo....?bylo...? Teď mne těší, že to nebe ještě v čas tak usoudilo. Ticho kol, mrak v kraj se žene, plášť svůj černý roztahuje. A v těch polích jak v mých prsou stejně teplý větřík duje. * Domů nazpět, domů k dětem! Mírný deštík s nebe splývá....splývá... Slyš! Tam v lukách, někde v temnu vesele si děvče zpívá: 21 „Prší, prší pomaličku, ať mi aspoň na hlavičku spadne kapek šedesát, abych vlasy rozcuchané, od milého zulíbané, mohla sobě učesat. Prší, prší pramaličko na hlavu a na srdíčko, jak by v nebi šetřili. To víc padlo vláhy dolů, když za humny jsme se spolu s potěšením loučili.“ * Hle, už tady rýsuje se chalupa ta naše nízká! Co to u vrat? Tam v tom temnu četnický se bodák blýská. A zde tlum i divných lidí – vše se kvapem hrne ke mně. V tom mně kdosi rámě stiskl: „Zatýkám tě!“ – pravil temně. „Proč to?“ volám rozechvěný úžasem i náhlou mukou. – – Na krku mé ženy našli otisk prý mých hrubých rukou. 22 Marné všecko vykládání.....vykládání... už mne vlna k moři žene. S bohem, ženo, s bohem na vždy, s bohem, děti opuštěné. 23