Vlasy mám potem spečeny k čelu,
bluza má samý olej a prach,
od sazí tváře jak černý samet
a ruce sotva že jsem jen splách –
ba nevím, nevím, mám-li dnes takto
v jizbu svou vkročit, či mám-li snad
dřív tváře svoje u řeky omýt
a v síňce jiný navléknout šat –
bych mohl ženu obejmout ještě,
než na vždy půjde na hřbitov spát –
chytit ji v náruč, přitisknout k hrudi,
poslední vřele „s bohem“ jí dát.
Naposled s námi! Krušná to chvíle,
nejkrutší ze všech za sedm let! –
Odejde odtud, nechá nás tady, –
víckrát už nikdy nepřijde zpět.
Jiný šat tedy! – A přece ne tak!
darmo jí dělat novou zas tíž!
Viděla hned by, že se dnes blíží
ta její smrtná hodinka již.
Jak léta chodím z továrny domů,
tak chci i dneska přijíti zas –
ať spatří ještě naposled, chudák,
tváře mé černé, spečený vlas.
Sami dva v té jizbě nízké,
sami dva!
Nějak se už přivírají
víčka tvá,
a to srdce, to už mlčí,
přestává už hřát.
Zůstaň ještě, vždyť já tě mám,
tolik, ženo, rád!
Ještě něco pro tebe tu,
duše, mám,
pod hlavu já svatební ti
polštář dám –
na svatebním měkkém peří
bude se ti zdát
o tvém muži, který měl tě
vždycky tolik rád.
Pohnula se na svém loži,
sáhla rukou na čelo,
zachvěla se, jak by tělem
žhavě cos jí projelo.
Otevřela modré oči,
pozvédla svůj bledý ret, –
poznal jsem, že chce mi ještě
něco, chudák, povědět.
Nahnu se k ní... V tom svou rukou
obemknula moji šíj –
chorým hlasem zašeptala:
„S bohem už – a šťastně žij!“
A pak chytla pravici mou
s vášní, chvatem horečným
a než moh’ jsem zabrániti,
přissála ji k ústům svým,
na to vtiskla na mé prsty
hubený svůj obličej
a úpěla přerývaně:
„Slitování se mnou měj. –
Odpusť mi ty těžké viny –
nemohlo to jinak být –
víš přec, kolikráte chtěli
z továrny tě propustit,
a tu tenkrát – k vůli tobě
– neb to osud sám již chtěl –
jak to mám jen, bože, říci? –
nuže, tedy ředitel
za tu cenu mrzkou, bídnou,
obměkčil přec srdce své...
Zkrátka slyš: ty naše děti –
nejsou vlastně děti tvé!“
Co to za řeč? Blouzní? Šílí?
Či by pravdou bylo snad...?
Hořký cit mne náhle schvátil,
krev se počla k hlavě hnát.
Popad jsem ji kolem pasu,
do výše ji vztekle zved
a pak nemocným tím tělem
vší silou jsem mrštil zpět.
Zasténala; – – hlava její
narazila o pelesť.
V tom mi mozkem rychle šlehlo:
„Kdo ví, zda to pravdou jest?
Vždyť už snad je pomatena,
snad ji zmámil smrti dech
a já tady, já ji vraždím
v šílených svých záchvatech.“
Ihned se k ní znovu skláním,
prosebným se hlasem ptám:
„Viď, že mými jsou ty děti
a jich otcem, – já že sám?“
Čekám napjat, co mi řekne,
co odpoví k slovům těm.
Chvíli ticho. Nazvedla se,
trpký úsměv škub jí rtem.
V tom najednou vyrazila;
„Co jsem řekla – pravda též!“
a pak klesla zpět zas v lože.
Já tu zařval: „Ha, ty lžeš!“
„Lžeš, když chceš mi namluviti,
že ty moje děti tři
nejsou krví z mojí krve,
že mi vůbec nepatří –
lež to všechno, bídácká lež, –
vždyť ji hmatám, vždyť to vím –
mluv si, co mluv, nezmateš mne,
nevěřím ti, nevěřím!“
Avšak v tutéž trudnou chvíli,
co si snažím namluvit,
že vše vlastně jinak jesti,
nový už mne chvátí cit,
ach tak horký, ach tak žhavý
a jde přímo v moji leb –
tam to pálí, jak by náhle
v čelo mi kdos vrazil hřeb.
Skrčil jsem se jako k skoku,
v tváři napjat každý sval;
zařičel jsem a už dravě
peřinu jsem s ženy rval
a pak železné své ruce
v její měkký krk jsem vryl. –
V tom však pod prsty jsem náhle
mrtvé maso ucítil...
Skočím zpět, má celá bytosť
od kořen se zachvěla...
Co se stalo? Ach už chápu!
Ona zhasla – – zemřela!
Dřív než já moh’ ztrestati ji,
smrť už řekla svoje: dosť!
Co teď dělat? – V prsou mojich
rostl žal a zoufalosť.
A já jako bez rozumu
blíže pece v zášeru
hledám se zimničním chvatem
nabroušenou sekeru.
Hle, zde leží! Hned ji zvedám
a jak ve snách palcem svým
zkouším její ostří zrádné,
ze všech stran ji prohlížím
a pak jako čímsi zpitý
bez cíle a maně jen
otevírám zvolna dvéře –
potácím se z jizby ven...
Na našem dvorečku
děti se popelí,
vemte si některé,
vemte si, chcete-li.
Ach, vy se ptáte mne,
co je to za děti,
kdo pak dnes u boha
může to věděti?
Nevím já, nevíš ty
a nikdo na světě,
z kterého keříku
poupě ti vykvete.
Dřeme se, mlčíme,
rodinu živíme,
věříme, ale nic,
ach, pranic nevíme.
Můj bože, přebože,
v té říši neznámé,
smiluj se nad námi,
co ve tmách tápáme!
Vnukni nám poznání,
vysvoboď z nesnází,
řekni nám, kdo z naší
krve přec pochází.
Ach, bože, přebože,
po leta, po věky
jak jsi nám vzdálený,
jak jsi nám daleký!
Neřekneš, nepovíš
ni slovo jediné,
ať třeba sta duší
sejde a zahyne.
Sta duší oteckých
pochybou zhnětených –
a ty přec mlčíš tam
v oblacích vzdálených.
Aspoň mi, vy lidé,
řekněte, víte-li,
jsou-li to děti mé –
co se zde popelí.
Dívám se na ty tři svoje děti,
co z písku tady hračky si mísí.
Zpytuji jejich oči a čela,
záhyby v tvářích, tahy a rysy,
srovnávám barvu kadeří jejich
s barvou svých hrubých, nahnědlých vlasů,
stopuji pohyb malých těch rukou,
naslouchám zvukům dětského hlasu,
a tak se zdá mi, že v těch všech očích,
v každém tom tahu, v každém tom hnutí
něco jak stín se cizácký mihá –
a stínem tím že – ředitel z hutí.
A znovu pátrám, znovu se mučím,
znovu se v duchu obírám se vším –
divno mi jen, že záhady této
dosud jsem ještě nikdy si nevšim’.
Teprve nyní, až po té chvíli,
co žena hrozná slova ta řekla,
jako by náhle v leb světlo vpadlo
a slupka s očí dolů se smekla.
Jeden z tří těch košiláčů
najednou mne shled’,
z písku už se ruče hrabe
a dává se v let,
běží, běží přímo ke mně,
k tatíčkovi, k tátovi – –
A mně zatím v srdci víří
vztek divoký, hladový...
Cítím, jak se už mých nohou
chytá ruček dvé
a jak dítě v kolena mi
tiskne čílko své,
slyším smích tak něžný, jasný,
plný sladké důvěry – – – –
A já zatím prsty vrývám
v tvrdý topor sekery.
A už ke mně druzí dva se
také batolí,
rozhazují ručkama si,
cestou šveholí,
najednou se rozeběhli
k tatíčkovi, k tátovi – – – –
Bože, zšílím! – jest-li teď mi
pravdu někdo nepoví!
Vlna přišla, vlna náhlá
zatopila duši mou,
mozek třeští, spánky trnou,
bolestí se prsa dmou,
ošklivosť mne chytá, jímá
nad tím hloučkem dětí tří,
z nichž prý ani jediné mi
nenáleží, nepatří, –
a pravice se sekerou
zvedá se už nad hlavu...
Jen ty oči, ty se ještě
obrací kam’s v dálavu,
jen ty ještě vzdorují mi,
jen ty ještě váhají
a jak něčím omámeny
bloudí sem tam po kraji.
V tom za plotem plaňkovitým
zrak můj náhle muže zhled,
kterak za ruku kam’s v lesy
pětileté děvče ved’.
A hned k dvojici té lačně
jako ku své naději
zrak můj žhavý připoutal se,
provázel je k aleji,
stopoval je, lepil se k nim,
jak mizeli v hustý les,
a i potom, když už zašli,
hledal je tam v šeru kdes...
A mezitím co tak shlížím,
v prsou vzteku žár mi has’
a ta ruka se sekerou
dolů se už svezla zas,
a sekera padla k zemi,
jak to možno, nevím sám...
Já jen k tomu muži s děckem
celou duši připínám.
Byl to „Vilém anarchista“
– jak ho v hutích přezděli –
člověk tichý, uzavřený
a na pohled nesmělý,
který celé dny však bádá
ve své hlavě sehnuté
o stroji, jímž stohy lidí
zničit moh’ by v minutě,
a ten člověk, jenž ničemu
na světě už nevěří,
hle, ten našel jednou večer
nemluvňátko pod keři,
nemluvňátko pohozené
a on v náruč svou je vzal,
domů odnes a tam v bídě
jako své je vychoval.
A svým celým srdcem visí
teď na onom dítěti,
jak by z jeho krve bylo,
vyšlo z jeho objetí.
A když tento anarchista,
jenž prý nemá žádný cit,
doved pro to cizé dítě
tak své srdce přetvořit –
což já teprv pro ty děti,
pro ten trojí mladý květ,
měl bych žalu mlčky snésti
a co bolu přetrpět!
Jsou-li cizí, nikdo neví,
nikdo mi to nepoví –
dost na tom, že ke mně maj’ se
jako k svému tátovi.
Což kdybych je rukou ubil
aneb vyhnal v širý svět?
Buď bych vrah byl – neb by ony
padly v propasť černých běd.
A to obé na mých prsou,
na mé hrudi stlučené
leželo by celý život
jako horstvo kamenné...
A co takto rozumuji
rozčílen a rozechvěn –
jako ve snách ze své chaty
potácím se v pole, ven.
Zatáčím do polí,
kde srdce nebolí,
kde ticho, klid...
Z dálky sem dopadá
přes hory přes lada
měsíční svit.
Stříbro se tetelí
po žitě, jeteli
jak padlý sníh...
a v srdci, v úkrytu
paprsek soucitu
v tom se mi mih’.
Mihl se, zakmitl,
ze srdce vylítl,
vzduchem se chvěl.
Pak k ženě zemřelé
pod střechu z šindele
s pozdravem spěl.
Ženo moje, ženo moje,
ať ti země těžkou není,
odpouštím ti proto z duše
všecko to tvé provinění.
Však dost tady’s vytrpěla,
strach ti stále srdce krušil,
abych před časem tvé hříchy
nevypátral, nevytušil.
A jak nemám ve svém hoři
smířit se a odpouštěti –
vždyť vše to jsi učinila
pro mne jen a pro své děti!
Pravý vinník – ředitel je
s tou svou duší černou, sprostou.
S tím se ještě vyrovnáme,
jen co děti poodrostou.
Teď mne těší, že ta smrť tě
pod křídla svá temná skryla,
dřív než moje hrubá ruka
v tvé se bílé hrdlo vryla.
Byl bych vrahem – a ty děti –
co by z nich už zítra bylo...?
Teď mne těší, že to nebe
ještě v čas tak usoudilo.
Ticho kol, mrak v kraj se žene,
plášť svůj černý roztahuje.
A v těch polích jak v mých prsou
stejně teplý větřík duje.
Domů nazpět, domů k dětem!
Mírný deštík s nebe splývá...
Slyš! Tam v lukách, někde v temnu
vesele si děvče zpívá:
„Prší, prší pomaličku,
ať mi aspoň na hlavičku
spadne kapek šedesát,
abych vlasy rozcuchané,
od milého zulíbané,
mohla sobě učesat.
Prší, prší pramaličko
na hlavu a na srdíčko,
jak by v nebi šetřili.
To víc padlo vláhy dolů,
když za humny jsme se spolu
s potěšením loučili.“
Hle, už tady rýsuje se
chalupa ta naše nízká!
Co to u vrat? Tam v tom temnu
četnický se bodák blýská.
A zde tlum i divných lidí –
vše se kvapem hrne ke mně.
V tom mně kdosi rámě stiskl:
„Zatýkám tě!“ – pravil temně.
„Proč to?“ volám rozechvěný
úžasem i náhlou mukou. – –
Na krku mé ženy našli
otisk prý mých hrubých rukou.
Marné všecko vykládání...
už mne vlna k moři žene.
S bohem, ženo, s bohem na vždy,
s bohem, děti opuštěné.