Vstalo slunce za horama
z bílé postele,
zvédlo oblak a nakouklo
do vsi vesele,
usmálo se na ty chaty,
na náš chudý lán
a pak zvolna rozvíralo
oči do kořán.
Jeden jeho pohled teplý
padl taky k nám,
na to lože starodávné,
co tu v koutě mám,
jen však padl, zas už letěl
někam k horám zpět, –
vždyť to lože bylo prázdné,
chladné jako led!
Ach, to lože opuštěné,
samá chmura, stín!–
tak tu stojí v temném koutě
pusté, bez peřin,
tak tu stojí vyloupené
po sedm let už –
po sedm let, od té doby,
co mi uprch’ muž.
Uprchl nám s cizí ženou
v dálnou jakous’ zem,
nedbal na to, jak my tady
sobě pomůžem’;
ani řádku neposlal nám
za ten celý čas,
ani jedno pozdravení,
ani jeden vzkaz.
Ale on to nevydrží,
ať je kdekoli,
až ho jednou v hloubi srdce
hořce zabolí,
marné všecko zpěčování,
marný všecek klam –
tu se náhle rozeběhne
a zas přijde k nám.
Přijde, přijde, bude říkat,
že byl na práci
a že se teď z cizích krajů
domů navrací,
bude nám všem ruce tisknout,
dětem hladit vlas, –
vyptávat se, jak nám bylo
po celý ten čas.
A já všecku hořkosť v sobě
ráda potlačím,
jen když přijde, když se vrátí
nazpět k dětem svým –
hned mu počnu vypravovat,
jak po sedm let
s námi všemi hlad-urputník
krutou vojnu ved.
A že synek, co mu patnáct
roků teprve,
dřel se, chudák, po tu dobu
skoro do krve,
celá ves ví, do práce že
jako oheň byl
a že pouze on nás všechny
v bídě zachránil.
Nebýti zde toho hocha,
co z nás bylo dnes?
Mně na prsa neduh těžký
jako kámen kles’,
práce padala mi z rukou,
krátil se mi dech
a tou hlavou každé chvíle
ostrý žár mi šleh’.
Ano, ano, o tom hochu
vše mu vypovím.
Dojista to víc ho dojme
pravdou, jádrem svým,
než-li kdybych v pláč vypukla
v divý žal a vztek
a vrhla mu přímo ve tvář
na sta výčitek.
Zima v kraj se plíží, ach ta zima těžká –
a ten muž můj dosud v cizích zemích mešká.
Mešká v dálce, mešká, u cizích je lidí,
snad se naposledy navrátit už stydí.
Aneb míní možná, když jsem v nouzi byla,
že jsem se tu hrozných hříchů dopustila.
Nikdy! – Snáším všecko mlčky, trpělivě,
i když nouze s hladem bijí do mne divě.
A ač je můj život samý trn a hloží,
přec mé srdce čisté – jako slovo boží.
Nic jsem nespáchala za to sedmiletí,
co by hanbou bylo pro mne a mé děti.
Jen ať přijde, kdy chce, ptá se po dědině,
zda ví někdo o mé jediné jen vině.
Poctivou jsem ženou – toť ves celá říká...
Co to? – Slyším kroky! – V síňce cvakla klika.
Chvátám k dveřím rozechvěná,
nedočkavá už –
snad se tedy přece vrací
ze světa můj muž.
Srdce buší, vrásky kvapem
řídnou na čele. – – – –
V tom hle! – do vnitř jakás žena
vstoupla nesměle.
Na levici dítě chová
v chumli z hadříků,
v druhé ruce šaty vidím
v modrém uzlíku.
Velká žena, statná žena,
mladá ještě dost, –
ale v každém jejím hnutí
cos jak bázlivost.
Pozdravila zajíkavě,
hlas jí při tom váz’
a zrak její sem tam bloudil
z přítmí dlouhých řas.
Děkuju jí za ten pozdrav,
a hned se tu ptám,
čeho u nás pohledává,
co ji vede k nám.
Vzdychla si z hluboka,
plakala bez mála
a v tom svém stenotu
trhaně šeptala:
„Přicházím, přicházím
ze světa, z daleka,
žalem a úzkostí
srdce mi přetéká.
Kdyby však mělo i
přetéci docela,
přec bych vás tady jen
vyhledat musela.
Musela, musela,
jak jsem to slíbila,
než jeho poslední
hodinka odbila.
Řek’ mi, když loučil se
naposled se světem,
bych se k vám vybrala
i se svým dítětem.
A pro vás dřela tu,
pro vaši drobotu,
plašila od chaty
nemoc i nuzotu.
Mé ruce silné jsou,
uvyklé na dřinu:
svěřte jim život svůj
i svoji rodinu!
No zkrátka: prosím vás
pro všecko na světě,
srdce své obměkčte,
k sobě nás vezměte!“
Stojím všecka udivená,
nevím dosud, co ta žena
chce tou řečí svou.
Prý ji kdosi z dálné země
poslal schválně sem až ke mně
mírnit bídu mou.
Komu by co mohlo býti,
v širém světě po mém žití,
komu, ptám se vás?
V tom však tuchou zlou už jatá,
vzkřikla jsem: „To byl náš táta,
co tam v dálce zhas!
„Mluvte, ženo, bez prodlení,
tomu-li tak, nebo není,
jak jsem pravila?!“ –
A když kývla – tu já v muce
křičím, spínám k nebi ruce,
jak bych šílila.
Tma mne náhle obestřela,
prsa jak by se mi chtěla
horkem rozskočit.
Tělo se mi sem tam chýlí –
velké štěstí, že v té chvíli
kdos mne v náruč chyt.
Když jsem oči otevřela,
její bledou tvář jsem zřela.
Bledou tvář té cizé ženy
a zrak její zamlžený.
Rukou svou mne podpírala,
spánky šátkem utírala.
A co tře mi čelo hebce,
modlitbičky k nebi šepce.
Modlila se otčenáše
za společné štěstí naše.
A já všecka rozechvěná
ptám se: „Kdo je tato žena?“
Ptám se sebe, – krev se pění,
v duši roste podezření.
A v tom žár už hlavou letí:
„Toť zlodějka tvých je dětí!
Ano, ano, ta to byla,
co nám tátu odloudila.
A teď se tu ještě modlí! – –
– Zpátky, tvore, bídný, podlý!“
Do žil mi zas vběhla síla.
Já hned ženu odstrčila,
do prsou ji pěstmi bila.
„Pryč už odtud, černá ženo,
nesmí tebou znesvěceno
počestné být moje jméno.
Dosti už se’s nahřešila,
do krve mé srdce zryla,
o muže mne oloupila.
Pryč už odtud, ženo klatá,
paterým je zámkem spjatá
navždy pro tě moje chata!“
Žena dítě k prsoum vzala,
zoufale se rozplakala
a pak k dveřím klopýtala.
V tom jí v loktech pohnula se
droboť ubohá,
malé dítě s modrým zrakem
jak ta obloha.
Ach ty oči, modré oči,
kdyby věděly,
jak v té chvíli vyčitavě
na mne hleděly!
Ach ty oči, modré oči,
kdyby tušily,
co vzpomínek tisícerých
ve mně vzbudily!
Nikdo nikdy v celém světě
mi to nepoví,
co mi řek’ dnes v malé chvíli
zrak ten chrpový.
Ach, tak mluvil ke mně měkce
jak hlas anděla,
až se moje duše v hloubi
štěstím zachvěla.
Jak když stromem v podzimní čas
někdo zatřese –
lak hněv se mne dolů padá
a zlosť láme se.
A já ženu maně chytám
za ten její šat,
abych mohla důvěrně jí
v ucho pošeptat:
Ach, my dvě si víc už nikdy
cesty nespletem – –
zůstaňte tu u mne na vždy
i s tím dítětem.