Když se slunce v zlatotvárné
Záři k horám schyluje,
Luční kvítí vůnidárné
Kalichy své svinuje;
Když svá čela hrdé chlumy
Soumrakem zasmušují,
Rád k vám, starověké rumy,
Břehem řeky putuji.
Ticho plyne vůkol vnadné,
Z křovin sněžný prší květ,
Lípa vání leje chladné,
Vůni dýše každá snět;
Mdlej pak zhlížejí se chýše
Veské v tůni ztmavené,
An se stíny skalné tiše
Níží v doly zrošené.
K tobě chvátám, věkovitá
Tvrzi, v květném podletí,
Jenžto na svém čele vrytá
Chováš drahná století;
Vážně z lůna věje tvého
Věků zašlých oslava,
Když tě nebe zarděného
Růžná zdobí záplava.
Krásno jest, když v zlatou kápi
Sněžku jitro obalí,
V červec její hřbety stápí,
Zohní skalní návaly:
Krásněji však, když ze hůry,
Z klína černé lesiny,
Hrade, zříš na klidné zvůry
Nevýměrné planiny.
Jak jsi skvěl se v předním věku,
Na kraj zářil okrasu:
Smutně nyní zhlídáš v řeku,
S časem v trudném zápasu;
Sem tam zbytkové ční holí,
Ze ztlelého sklepení
Strašně kamení se kolí,
V němž se trní koření.
Bezekrová věž tam strmí,
Kalous v jejích trhlinách
Své netvorné plémě krmí,
A ve tmavých dutinách
Noční vedou hovor sovy,
A nevlídný nedopýr,
Oblétaje shnilé krovy,
Svatý odtud pudí mír.
Tam kde prvé kaple stála,
Patříc ze skal v ouvaly,
Vzdávala se tvůrci chvála,
Plály zbožné zápaly:
Nyní ticho noční doby
Mezi zděmi panuje,
Vesničanů skrovné hroby
Rosa ranní zvlažuje.
Lichvíť v sídle pošlé slávy
Mech a bujné kapradí;
Kde si s jezdcem koník hravý
Laškovával v předhradí:
Pastuška tu teď sedává
V lůnu smutné proměny,
Při klekání zaslýchává
Žalné hlasy ozvěny.
Na vlast když se toky vřelé
Nepokoje linuly,
České hory hrdočelé
Nad bezprávím trnuly,
Zbor když odrodilců bouřil,
Bratrskou zem pila krev,
A nad bídou své zamhouřil
Bystré oči český lev:
Tu se též co řeka dmoucí,
Své když trhá mezery,
Valil tento plápol žhoucí
K břehům květným Jizery.
O! kdes byl, ty Jiří chrabrý,
Many věrné po boku,
Kteří, co na skále habry,
Stáli v každém outoku?
Pročs prodléval, Dražického
Ozdoba byv kořene?
Nespatřil jsi slovutného
Sídla hradby potřené;
Drahně časů jsi již dřímal
Klidně u pradědů svých,
Když tu zhoubný osud hřímal
Nade hradem otců tvých.
Dávno tlejí i jich kosti
Blíže rumů chrámových,
Skutky jejich mohutnosti
Žijí v českých příslovích. –
Tak se vše ku zkáze kloní;
Sláva, mužnost, umění,
Jen se na chvíli tu sloní,
Než se v nivec promění!