„Ach! nelze, milko, déle dlít,
Z hor větřík k moři vane,
Nenechte mne zde láskou mřít,
Jenž k vám v mém srdci plane!
Na břehu v tajném soumraku,
Podále těchto věží,
Již koráb statný k outěku
Na kotvích hotov leží.
O nedli, drahá! Němá noc
Kraj tento vůkol váže;
Ať Edvard pak a jeho moc
Nám vazby klásti káže,
Ať jeho zpupných dvořanů
Zášť jistý pád nám chystá:
Na Franků květném přístavu
Nám kyne radost čistá!“
„„Proč množíš, muži lásky mé,
Bol srdce schváceného?
Znám dávno věrné city tvé,
I snahu srdce svého;
Mou ruku, když jsi bojoval
Pro vlast svou v Irském dálí,
Jinému otec věnoval,
Byl vděk učinil králi.
Teď víže trpká povinnost
Mne k necitnému muži,
Jehožto krutá žehravost
Poklidu zžírá růži.
Bych s tebou prchla, naději
Nechovej v duši vnadné;
Nechť v smutném hoři raději
Mé srdce pro tě svadne.““
A v bolném jinoch zoufání
Se dívce k nohoum vrhne,
U sladkém sklamán doufání
Jí ruku k srdci trhne;
Žalostné jemu úpění
Dme prsa víc a více,
Na ryzí slza brnění
Z bledého kane líce.
Tu ona láskou zmožená
Naň milostivě zhledne,
A tváře její růžená
V objetí vřelém zbledne;
On rychle sobě po boku
Milenku na kůň zdvihne,
A ku morskému zátoku
S kořistí drahou tíhne.
Již plachty dmou se v oblaku,
Libounký větřík vzduje,
A loď co střela po moku
K Normanským břehům pluje;
Již Havre z dálky na moři
Nad obzorem se míhá,
A Flanderské již pohoří
Svých vrcholů z vln zdvihá.
Radostný plavců hlahol zní,
Ten z mrákot děvu děsných
K dni růžovému probudí,
Ji prostí bolů těsných;
Tvář její jemný barví ples,
Kam se jen oko vine,
Z vln modravých tam tone ves,
Zde jedloviny stinné. –
Povětří hbitě bouřlivé
V bezednu morském ječí,
A vlny zpurné k strašlivé
Se hotovují seči;
A šerá, hrůzoplodná noc
Den zatmí zlatoleský,
A v rozkacených živlů moc
Se mísí žhoucí blesky.
Třesk hromů vůkol, propast řve,
V rudém se ohni svítá,
Rozdrtil vicher vazby své,
Sem tamo lodí zmítá;
Milence děva v objetí,
Polmrtvá, hrůzou bledá,
Smrti se vidouc obětí,
Nadzemský poklid hledá.
Aj! živel s živlem v souboji,
Zpěněné vlny víří,
A vichr v krutém rozbroji
Loď metá v morskou šíři;
Na vlnách bouří zbrázděných,
Třinácte dní a nocí
Loď po vodách rozdrážděných
Již bloudí bez pomoci.
Tu slunce z mračen najednou
Své tváře vine vlídně,
Bouř krotí hbitě vzteklost svou,
A vlny tekou klidně.
Hle! tu se z stříbropěnných vln
Ostrov na ně usmívá,
A větřík, cizích vůní pln,
Libostně k nim zavívá.
Před zrakem plavců okolí
Milostné se otvírá,
A utěšené údolí
Své vnady rozprostírá:
Tu potok hrčí v roklině,
Tam háj na příkré stráni,
Tu věnec palm na skalině,
Krajina k milování!
Radostně k břehu chvátají
Sproštěni všeho trudu,
Na zem se vrhnou, líbají
Té nové země půdu;
Jen dívce nesměje se svět,
Jenž tady vlídně kyne,
Jak outlý, mrazem zprahlý květ
V ouzkostném lkání hyne.
A vůkol sebe v úžasu
Mdlé zraky své upírá,
Uzříť krajiny okrasu –
Bol prsa outlá svírá;
Své hlavy nazpět pokloní
Na kvítí, ledva dýše,
Tu zraky se jí zacloní,
I usne na vždy tíše.
Co bledý stín, jenž z hrobu ven
Se kmítá v noční době,
Tu jinoch stoje pohřížen
Ve smutku, zoufá sobě;
Sám na se přísně žehraje
Na mrtvol drahý padne,
A líbá, hořem zlíkaje,
Milenky čelo chladné.
Tu nový jekot! Morská pláň
Se v propast hrůzou vroubí,
Blesk šedou osvěcuje stráň,
A vichr skučí v doubí;
Třesk hromorázný na moři
Se rychle opět strhne,
Vír na koráb se oboří,
Jím na ouskalí vrhne.
Z mdlob jinocha tu hromu ráz
Povzbudí, v dravé proudy
Bolestně hledí, děsný mráz
Probíhá jeho oudy.
I rána jdouce jednoho,
Na mechu v stinném réví
Našli jej plavci zbledlého
Po straně mrtvé děvy.