Útěcha.
Na rozcestí lípa stojí,
Pod ní malá lavička,
Na té každý večer sedá
Mlynářova Hanička.
Zraky svoje v tajném žalu
Brzy k zemi upírá,
Brzy k nebesům pohlédne
A slzu si utírá.
Obrázek tu matky boží
Na lípě se krásně skví,
K tomu děva ve svém žalu
Důvěrně a toužně zří.
Luna z oblak vystupuje,
Vůkol plane hvězdná zář,
Svatým mírem osvěcuje
Smutné děvy bledou tvář.
59
Nyní v dlaň hlavinku kloní,
Vzpomíná na blahý čas,
Když tu jako harfy znění
Zníval jí miláčka hlas.
Tady pode lípou svatou
Povždy on s ní sedíval,
A měsíček milosladce
Dolů na ně hledíval.
Žádný neslyšel jich sliby,
Jen ten malý slavíček,
Když si pod večer usednul
Do zelených větviček.
Žádný neznal jejich lásku,
Jen ty malé hvězdičky,
Jen ty stříbrolesklé vlnky
Kol plynoucí vodičky.
Nyní tady sama sedí,
Miláček ach ten tam již;
Pod zeleným rovem dřímá,
U hlavy má bílý kříž.
60
Proto dívka stále pláče
A ve hvězdný patří blesk,
Jako by tam zříti chtěla
Očí jeho zářný lesk.
Proto tiše vždy naslouchá
Písni ptáčka malého;
Jest jí, jak by naslouchala
Hlasu hocha drahého.
Jenom lípa mír jí dává,
Jinde nic ji netěší,
Neboť ji tu vždy obrázek
Matky boží potěší.
61