Jednou usnula jsem v loubí,
V loubí tichém na zahradě,
A ve spaní se mi zdálo,
Že stojím na Vyšehradě.
V svaté nadpozemské záři
Všecko vůkol mne se skvělo,
Že pohledem na tu krásu
Srdce radostí se chvělo.
Nebyla jsem ale sama,
U mne stály celé řady,
Dívky, mládci, muži, ženy,
Všechno bylo spatřit tady.
Viděla jsem místo širé,
Vůkol květlo rajské kvítí,
A u prostřed trůn z démantů
Ve slunci se jasně třpytí.
Na tom trůnu matka Sláva
Velebností jen se skvoucí,
A přec krásná, věčně mladá
Jako růže nevadnoucí.
Velebně se teď pozdvihla,
Nám pak sladce pokynula
A každého láskou vřelou
K srdci svému přivinula.
Pak se dotkla polehounku
Ňader tam, kde srdce vroucí,
A ňádra se otevřela,
Též i srdce to tlukoucí.
Na to ruku žehnající
Tam do srdcí položila,
V milostném pak usmívání
Ke každému promluvila:
„Jdi a pracuj neunavně;
Způsobíš tím radost dvojí:
Duši svojí vlastní blaho,
A pak štěstí matky tvojí.“
Trůn i máti náhle zmizly,
Zástup se ku práci strojí,
Zjednat sobě, vlasti blaho,
Plnit rozkaz matky svojí.
Též i já jsem pracovala,
Slabě, seč má síla byla,
O to jsem však přece dbala,
Abych zcela nelenila.
Zatím prchly dnové, roky,
Časy prchly jako letem,
A tu zase matka Sláva
Pokynula svojím dětem.
Mžitkem jsme zas všickni stáli
Přede trůnem se lesknoucím,
Přede tváří matky Slávy,
Před okem láskou planoucím.
Nyní u trůnu též stáli
Duchové uprchlých věků,
Duchové to předků slavných,
Věrných synů, statných reků.
Teď se zase matka dotkne
Ňader tam, kde srdce vroucí,
A ňádra se otvírají,
Též i srdce to tlukoucí.
A hle! v některém tu srdci
zkvítá růže v plné kráse,
Ruměncem jest ozářena,
Jak by vyrostla ku spáse.
Někde ale ousměškové
Ústy z černých ňader plynou,
A ze srdce jako z hnízda
Hadí, ještěry se vinou.
Někde zase všechno chladné,
Že ten dar, jejž máti dala:
Drahé svaté požehnání –
Tvrdost srdce nepřijala.
Tu však zase lilje zkvítá,
Tu zas něžná konvalinka,
Též i u mne, jaké blaho!
Zrostla malá fialinka.
Průvodcové matky Slávy
Sebrali ty kvítky blahé
A uvili krásný věnec
Ku ozdobě Slávě drahé.
A již skví se jí nad čelem
Růže, lilje, konvalinka,
A trojlístkem mezi krásným
Též i moje fialinka.
Ach, tu mě též matka Sláva
K srdci svému přivinula,
Požehnala svatou láskou –
Ach! a v tom jsem procitnula.
Víte nyní, proč fialka
Nade vše mi kvítka drahá?
Vždyť se dostala mi za ni
Matky Slávy láska blahá!
Víte, proč bych za to kvítko
Srdce, život, duši dala?
Vždyť mě za ně matka Sláva,
Aspoň ve snu, požehnala!