XXXIII.

Karel Sabina

XXXIII. XXXIII.
Obláčku, co na výšině Samoten pobluzuješ, Aj, kam tak kvapně soumrakem Zádumčivým putuješ?
S tebou se snáší oko mé Na obzoru planoucím; 171 Za tebou bloudí srdce mé, S svým toužením vadnoucím. Tam plyneš, ach, tak samoten Po modré nebes výši; Zdaliž i tvé se toužení V nadhvězdném moři ztiší? Ó, poletuj, až najdeš stan, Kde žele se rozplynou, A pak co slza ovlaž kraj, Kde srdce v prachu hynou.