NEPADÁ S NEBE NEŠTĚSTÍ.
Nepadá s nebe neštěstí,
Ni ze země nevyrůstá;
V srdcích jsou jeho kořeny
A brány jeho – lidská ústa.
179
Budovu bídy v životě
Jen sami lidé vystavili;
Kde člověk propad’ nuzotě,
Lidé mu jámu upravili!
Jeť chytrost světu mudrctvím!
Kdo s koho, ten jej s smíchem strhne
A přes mrtvolu bratrovu
Na nejbližší se slabší vrhne.
Kde mečem nelze napadat,
Tam špendlíky tě ubodají;
Kde pěstí nelze ubíjet,
Tam jazyky tě vyhlodají!
A země přec tak velká jest,
I místa dost má pro každého,
By vedle sebe chtěli žít
A neničil druh druha svého.
Je pro všechny zde světla dost,
By ho jen mužně užívali!
Je rostlin, by z nich trní jen
A jed pro bližní nesbírali!
Běda, že milejší jest jim
Se zříceninou blaha hráti,
Než šírých světa po luzích
Si chrámy míru budovati!
Že nenávisti úsilí
V nich širší kořeny rozkládá,
Než lásky jemná květina,
Jež říši blaženství ovládá.
180
A v tom se rodí onen žal,
Jímž struny básníků se chvějí,
Jejímžto zvukům zoufalým
Se sbory zaslepenců smějí!
Proto ty stesky bolestné,
To lásky zaniklé vzývání,
Ten prorokův všech žalozpěv,
To osudu zla proklínání,
Jímž na tisíce Jobův si
V své kruté ulevuje hoři,
Ten ryk, pod nímž se základy
Paláců Belsazárův boří.
Nad Babylonu řekami
Tu Jeremiáš marně pláče!
Zlomená srdce uhnijí,
A hejsek nad hrobami skáče!
Již čas, mohutný aby blesk
Ty sobcův brlohy roznítil
A světožírnou pochodní
Sám Všehomír duše osvítil.