V bludů středověkých mezisvětlí bledém
Dřímala vlast česká – zbraní unavená,
Spočívajíc krátce; nad ní mlhošedém
Na trůně Morana v oblacích se kryla;
Tichu hrobovému země zůstavená
O krvavé slávě jen a válce snila.
V šeru bájetajném radost nevykvítá;
Sláva vojínova prázdno nevyplní
V srdci, v němž i lásky jiskra nezasvítá.
Smutně opětuje krahujec svou píseň,
Kde se pustým ladem stydlá krev jen vlní;
A tak pustá vládla vlastí českou tíseň.
Tu, hle, zjasnilo se jako u svítání;
Orličím se letem, září hvězdy skvělé
Nade vlastí vznesl anděl požehnání,
Světla zrozenec – náš Karel, nade reky
Rek, jenž pronik světlem stíny vlasti celé,
Rozesíval blaho pro vše Čechů věky!
Duchem žhoucí jiskrou s nebe osvíceným
Strhal bludy, Čechy k temnu poutající;
Blaho nové vládlo krajem oživeným!
Národ český, Prometheus přikovaný,
Zbaven pout a k výši světla vzlétající,
V nových říších slávy nové stavěl stany.
Nespěje pro slávu za Moranou bledou,
Jiný než válečný povznes’ prapor vidy,
Světlo sije v Čechách uměním a vědou
Caesar náš – A, by se Čechů fénix vznesl.
Vystavěl mu chrámy, světla pyramidy,
Jichžto základ věky věků nepoklesl! –
Jak se zelenaly hory vše a lesy! –
Jak se hledem jeho v Čechách vyjasnilo!
Vlast! to slavné heslo proniknulo plesy
Čechů probuzených; – k vlasti oblažení
Tisícero rukou zbraně uložilo,
Na jiné se, vyšší kladouc vycvičení.
Byloť to snu krásných blahé zupravdění,
Místo nenávisti, krvelačných zbrojů,
Zjevilo se lásky drahé oživení,
Lásky vlastenecké, lásky nejsvětější,
Léčící, co porouchaly rány bojů;
Cit to nad vše city v světě nejvřelejší!
A že láska skutky věčné probudila,
Pokud slávy mohyly se ozařují
Ve vltavských hladinách, a sloupů síla
Pokud jméno Karel hlásat bude:
Potud vlastenectvím nechť se objasňují
Srdce české, skromné, ne však v lásce chudé.