Celému světu z rozechvělé duše
tou písní žaluji...
Na plecích bohy maje,
pokojně lid náš přišel v požehnané kraje.
Jsa z orby živ, nezvedal nikdy kuše,
ni mlatu, leč – kdy soused vrah
roznášel smrť mu po nivách.
Lid český jatce nevraždil, ni neotročil,
a věře v přírodu – praboha bohů,
rozséval mír a lásku, kamkoli jen kročil,
klas z potu vstal, kde zastavil svou nohu.
Lid český nepálil, a když mu víru Krista
přinesla ústa slovanská a srdce čistá,
rád prsa otevřel, ač nebyla mu darem,
neb lid náš lidským byl i v náboženství starém.
Však pod záštitou víry Karel Velký, svatý
Slovanstvo vraždil svými biskupy a katy,
a jeho Němci podnes od příchodu Čechů
z té půdy nedali jim sousta beze vzdechů,
brať štvali na se a na otce syny,
neb vražda byla vírou jejich pravou – –
Již Samo plašil vrahy z domoviny,
a věru se zkrvavenou je hlavou
z té země zmateným a divým rojem
vybili Záboj se Slavojem.
A Ludvík vrah, stohlavá dračí hlava,
jenž v Řezně oslepil nám Rastislava,
ten chýže pálil nad sirotky v pláči,
byť co rok ztratil jednu hlavu dračí.
A když umdlela vraždou jeho ruka,
zval Arnulf barbary na Svatopluka,
a co nestačil splenit Němec dravý,
zpustošil Maďar vpadnuv do Moravy.
Velehrad svatý, Děvín v rumech leží,
lid z chýží rozehnán a zbiti kněží,
umlkl zpěv – pták s hrůzou uletoval,
pláč v nebe bil, a bůh se neslitoval!
Bůh dopustil, by Ota krvelačný
krev sedmi set Bodrců jatých prolil
a kněze na kůl narazil a skolil,
dál v Čechy vale Meziborský mračný
pluk, který pouze z lupičů byl sebral.
Však Boleslav se lidství nedožebral:
vrah Durynk pobit, pobit s ním byl Sasík
a černou duši vydech’ dravý Asík. –
Mám žalovat na neustálé vpády
těch Otů, Jindřichův a na úklady,
kterými pokořilo zlato Němců kleté
velkého Břetislava? Dosud u nás kvete,
ach, dosud u nás kupných Prkošů je mnoho! –
A kdybych vyčet’ krále naše do jednoho,
který že nemusil pout římských s rukou třásti
a s mečem v ruce nestát na pomezí vlasti? –
Ty jiskry od Rýna z hranice Husi
se rozletěly zemí, a vrah věčně kletý
na malý, chrabrý národ vedl celé světy,
že krví naběhly po nivách trávy, květy;
že z hrdélka pták písně nevyloudil,
neb kolem spáleniště potok proudil
tak krvavý, že ves tvor prchal zmámen.
A vrahem kněz byl, jako barbar rusý,
a soudcem jediným byl meč a plamen!...
Však česká sláva bez vesel a křídel
přec zaletěla do všech světa sídel.
Však sotva rolník počal chápat se zas rádla,
a sotva půda sdupaná zas květem zmládla:
hned přišel vrah – nejlepších, nejstatnějších synů
krev tekla s lešení před tváří boha v Týnu!
O, dobo příšerná! Kam žoldák vkročil,
klas nikdy více z půdy nevyskočil,
tam více nerostlo – tam není více lidí,
tam jenom krkavec teď krvavou žeň klidí.
Kdo unik’ smrti, zmizel v světě cizím...
A hle, z těch trosek chýží, palácův a hradů
vnuk počal stavět přece, znova od základů,
a mluvit, pět jazykem dědův ryzým.
Ten zapomněli vyříznout nám z úst.
A vidouce teď lepý jeho vzrůst,
kdekoli jsou, či na Dunaji, Rýnu, Labi,
strach před tím jazykem poráží dnes je, baby!
Však dobře vědí, věkové až k soudu sednou,
až jazyk český světem zahlaholí jednou,
že v prach je srazí strach, že budou slabi
své vraždy hájit před Svobodou světlou,
že hříchy otcův dětem budou metlou.
Tož na ten jazyk náš kal házejí a bláto
a z úst jej dětem rvou, svůj vnucujíce za to.
Leč z boje toho vyjde on jak z ohně zlato,
jehoť je království to, jeho žezlo příští...
Celému světu žaluji tou písní –
jsme opuštěni, ale k sobě přísni,
neb stojíme vždy připraveni na bojišti.