MÁJ.
Byl usmívavý měsíc máj,
na stráních třešně kvetly
a dívčí oči čárnou báj
kol mužných srdcí pletly.
Když májem sám tak mládec jde
a s děvami zří juny,
tu smutek srdcem zavane
a teskně zazní struny...
Tak dobloudil jsem k svatyni
vlídné Královny máje:
Lid jásá svojí vládkyni
a varhan píseň hraje.
Před svatým kleče obrazem
zřím jednu zlatou hlavu:
tu, kterou dávno hledal jsem,
tu našel jsem tu v davu!
Na pozdrav jsem jí pokynul,
zarděla se jak růže –
a hrudí mou se rozřinul
proud bouřných citů muže.
„O Matko Boha člověka,
dík vroucí Tobě vzdávám:
Plní se touha odvěká,
ó žehnej dvěma hlavám!“
Rty Panny však se počly chvít
a šeptly zaníceně:
„Kdo žádá věštcem Božím být,
ten nesmí vzdát se ženě!
21
Když oheň v krbu zapálíš,
pak složíš smutnou lýru,
v plášť potulný ji zahalíš
a vzdáš se lásky víru.
Pak o chléb začneš bojovat
pro křičící své děti,
budeš se s hrudou hrdlovat,
a snů svět zapadne ti.
Nuž, rozhodni se, rozhodni,
kam mladý duch se chýlí!
Zda světem chodit s pochodní,
či v květ se sklonit bílý...“
Tu v srdci mém boj zaplane,
až vykřikl jsem: – Ano!
Mé srdce volným zůstane
a tvojím, svatá Panno!
Dál sám jdu v sídla neznámá,
opuštěn z vůle vlastní
a srdce mé i lýra má
jsou jednou snivou básní.
22