Potulný zpěvák (1902)

Písně Karla Skřivana - S 2 kresbami Mik. Alše, Karel Skřivan

Diplomatická verze Ediční verze
Vizte lilie polní...
POTULNÝ ZPĚVÁK.
PÍSNĚ KARLA SKŘIVANA. S 2 KRESBAMI MIK. ALŠE.
VYDAL NOVÝ ŽIVOT V NOVÉM JIČÍNĚ K VÁNOCŮM 1902. – – – –
[1]
POSLÍČEK JARA.
Neděle postní – družebná – a venku sníh a mrazy. Tu na dvéře kdos mi zaklepá a děvulenka vchází. Chudobné, drobné děvčátko, zimou se celé třese, rudého hejla na nose a v ručince májík nese. A zpívá, že už jaro jde, a na koni svatý Jiří, že zemi zmrzlou odemkne a voňavým kvítím zvíří. Že pastviny a lučiny se v slunci zas rozveselí, že stáda a děti a motýli se v travinách roztetelí. A zpívá to notou prastarou a slovy jak dávno a loni, z úst jejích pravěk sladkou hrou a hlasy pradědů zvoní. Tak mluví mně dávno zetlelí, přes věků propast mne zdraví, a venku ač sníh se chumelí, v mém pokoji květen je smavý. A na stěně harfa má zakletá se probouzí v slunci a hraje, že záhy se pustíme do světa a vysněné spatříme ráje. 3
JSEM PĚVEC TOULAVÝ.
Zpívaje chodím po světě – mne hoch i král zná v kraji – den prozpívám a v noci se mi nové písně zdají. Kam přijdu: „Zpěvák, zpěvák jde!“ vše kolem mne se točí a všechny ruce tisknou mne a září všechny oči. Kde dobrá duše přebývá, já nikde nejsem cizím, já seji radost života a radost za to sklízím. Ač nemám dům a nemám pluh a na poli ni klásku – mám víru přec a naději a pro každého lásku. Jsem jak to ptáče nebeské, jež rodný dům má všady, a živ jsem ještě – bohudík a neumřel jsem hlady. Jsem jak ta polní lilije, jež pod rosou se kloní, byť stříbra, zlata neměla, přec Bůh se stará o ni. 4 Já nemám v světě nepřátel a nevím, co je tíseň – dá-li mi někdo slovo zlé, já dám mu za ně píseň. Kdo od Boha má zpěvu dar a se strunami umí: Byť bylo srdce z kamene, on přec je rozešumí!
DO SVĚTA!
Hoj, sotva rozsluní se máj, už nemám stání doma, má židle skáče, kývá háj, a píseň škube rtoma. Mé myšlenky se rozptýlí, že hruď jim nepostačí, ó, lehký život motýlí a zpěvný život ptačí! A letím v nivy za ptákem a výskám sobě v letě: Být zpěvákem a tulákem největší štěstí v světě! 5
AŤ ZÁŘÍ!
U cesty zkvetl petrklíč – a mne hned pojal krutý chtíč utrhnout kvítko zlaté. – „Ó nech mne tady ještě stát, nech na poutníky se mne smát a hlásat jaro vzňaté!“ „Jdi kousek hlouběj na louku a najdeš svému klobouku mých bratrů toužné davy!“ – I nechal jsem jej dále kvést, ať hlásá lidem jara zvěsť a úsměvem je zdraví!
S BOHEM, DOMOVE!
Už za bory se ztrácí nejvyšší hradní věž, zvuk trouby hlídačovy umdlévá dálkou též. Buď s Bohem, rodné hnízdo, buď s Bohem, bábo má! zdaž se kdy uvidíme, otčino líbezná? * A což, kdyby tak hrad tvůj lupičům padl v plen – co řekneš, až se vrátíš? – – Buď Pán Bůh pochválen! – – 6 A což, kdyby zlý požár ztrávil vše knihy tvé – co řekneš, až se vrátíš? – Bůh vzal si jenom své! A což, kdybys tak našel své drahé pod drnem? Co pak bys tomu říkal? – –Budiž jim lehka zem! Nic nemohu zvát svojím, jen Bůh mé jediné, jen s Ním padám a stojím, a On mi nezhyne! A proto s lehkou myslí vylétám do světa – kdo slunce nosí v srdci, vždy jarem rozkvetá. * Mé známé vsi a města padají za hory a v kráse se otvírají mi nové obzory. Zřím oblaky a ptáky a hrady a jezera, a růžová stáda ovcí jdou v slunci večera. Jak obrazová kniha je celý Boží svět – ach, já bych do skonání v ní obracel a čet! 7
8
MÁJOVÉ TOUHY.
Už raší ty vysoké topoly a na stráních pampeliše. Máj s halouzkou hlohu kvetoucí jde užaslým světem tiše. Milenci jdou a šepocou – dvě k sobě stulené hlavy – a stráně a stromy a nebesa jsou plna štěstí a slávy. A když se milenci obejmou a sblíží retů svých plamen, střemcha je kvítím zasype a zašumí mateřské: Amen! I v mé srdce touhy napadlo s těch kvetoucích, pějících stromů – tak rád bych ji někomu vyzpíval, však nemám zde na světě, komu... 9
PÍSEŇ STARÉ TŘEŠNĚ.
Ta třešně stará, pokřivená jak zdrcená a zlomená, ji slyším z jara, kterak sténá, jak ve prach níží kolena: „Jen poklesnout mi nedej, Bože! Výš zdvihám všechny haluze a ptákům nebes dávám lože – to připočti mi k zásluze! Hle, v bílém rouše květů zdvihá se každá sněť má sepjata: Ó Pane, ač jsem samá rýha – nedej mne srazit do bláta! A byť bych byla samá vráska, já v zázrak doufám každý čas: Můj Stvořiteli, Ty Jsi láska, a láska může zmladit zas!“ Tak zpívá k Bohu, usmívá se jak v bílých šatech družička, v slunci se třpytí, zachvívá se má třešně, stará babička. 10
BŘEZOVÝM LESEM.
Když polední se rozhořívá chvíle, sasanky otvírají hvězdy bílé a každý lístek něžných, čistých květů se vzpíná vzhůru, k slunci, záři, vznětu. Tak duše má, když poledne jí vzchází, svůj kalich otevírá beze hrází a každou myšlenkou a každým citem by chtěla napojit se lásky věčné třpytem.
VZPOMÍNKA.
Ó krásný háji březový! Tu mají ptáčata kde zpívat, já zpěvák kde je poslouchat a poutník kde si odpočívat. Ó háji, háji, hájíčku, ó pověz mi, kdo sázel tebe? Já pomodlím se otčenáš, by Pán Bůh dal mu za to nebe! 11
NA CESTU.
Když moje stará babička mne propouštěla z domu, dvě jablíčka mi podala a naučení k tomu: Jdi, synku milý, do světa, ať nejsi peciválem. Kde cesta zlatem dlážděna, buď spokojený s málem. A kde je trním dlážděno, tam poskoč si a zpívej, i za číš vody vděčen buď a jiným radost vlívej. Nehledej v žití andělů, není jich na tom světě: Budeš-li hledat člověka, snad anděl obejme tě. A až se vrátíš na podzim zas v dům náš ustaraný: Šat můžeš míti od prachu, však duši bez pohany!! 12
VESELÁ ZEMĚ. VESELÁ ZEMĚ.
 O, přešťastná je naše zem, vždy radost je v ní domovem. Když zima fučí po kraji, koledy děti zpívají. A sotva koukne jaro sem, Smrť vynášejí s jásotem. Když svítí léto, doba žní, zas chasa zpívá, kosa zní. A z darů Božích na podzim, vše raduje se k Vánocím. A když zas Nový Rok je tu, lid dobrý zpívá v rozkvětu: „Nový rok nám zase přišel, v němž má býti každý vesel, radujme se, veselme se v tomto novém roce!“ 13
PÍSEŇ JABLONĚ.
Stála jabloň na stráni jako živé usmání, panna k svatbě uchystaná, bílým kvítím zasypaná. Přišel člověk hladový, hleděl na strom májový: Zemi jíš a piješ vodu, v slunci koupáš se – dej plodů! Jabloň:
Kdo chce sladké plody nést, musí napřed plát a kvést, zemi jíst a vodu pívat, do slunka se přiodívat. Poshověj mi, člověče, až můj květen uteče – až mě plody osypou, až mé listy zežloutnou – pak jsem tvou, ach, pak jsem tvou. 14
SKŘIVÁNČÍ PÍSNĚ. I.
Letí skřivan, letí s písní k nebesům, modlitbami světí velký Boží dům. Leť, mé srdce, za ním z hlubin bolestí, zvěstuj smutným pláním zprávu o štěstí. O království Božím zpívej starou báj, o cestě, jež hložím vede v jasný ráj ! II.
Ovívej mne, ovívej, sladký jarní vánku, rozzpívej se, rozzpívej v nebesích, skřivánku! Rozzpívej, ach rozzpívej mraky z mého nitra, v kalich srdce rozlívej zář a rosu jitra! 15
PÍSEŇ BRATRA SKŘIVANA.
Nad sady, nad poli hlásek můj šveholí, zvonivě výskotá, trylkuje, hrá. Jásám, že na roli, na stráni, v údolí obilí života roste a zrá. Zelené obilí, jímž pole osili, tulí mé hnízdečko, kryje mou mláď. Můj Bože rozmilý, jsem blahem opilý, že mohu nad světem jásat a lkát!
NOČNÍ VIDĚNÍ.
Svítí měsíc na luka, div mi srdce nepuká – po lučině panny jdou, bílá s bílou za sebou. Žluté věnce na hlavách, záři v mlžných postavách nad kvítím se vznášejí, rouchem rosu srážejí. Ve hlubokém trávníčku vyrousaly cestičku, abych našel, která je, která vede do ráje. 16
17
POZDRAVY LESŮM.
Buďte mi zdrávy, lesy šumné, jsem ve vás rybou ve vodě, jdou vaší hlavou zkazky dumné o rozvoji a svobodě. Koruny pijí z nebes dálin, kořeny vaše jedí zem, vy stálí jste, vy bratří skalin – já přelétavé ptáče jsem. Co o vílách bájilo mládí, o kletých hradech, o draku, to do vašich mne hlubin vnadí, to zřím tam v snivém soumraku. Kukačky zvoní na všech stranách, praménky jarem bublají – tu člověk smutný v starých ranách zas balsám cítí potají. A k modlitbě když sepnem dlaně, tu zazní vaše varhany jen šeptem napřed, zadumaně, pak zahřmí hvozd kol prostranný: A vysýláme díky vroucí, až otřásá se nebes chrám, že máme sílu nehynoucí a volně rostem k výšinám! 18
V HLUBINÁCH LESA.
Tam kvetou zlaté květy, tam v lesních hlubinách, je na věky zakletý, kdo rukou na ně sáh’. Teď omšelý tam leží jak balvan v hlubině – a nad ním květy svěží se smějí nevinně.
DVĚ DRUŽKY. DVĚ DRUŽKY.
 U svatého Jána černý lesíček, chodívá tam z rána párka holčiček. Jedna trhá kvítí, druhá rozmarýn, jedna sluncem svítí, druhá je jak stín. A kdo tudy kráčí přes zelený luh, ve smíchu i v pláči hned je jejich druh. Smutnou dívku z leva, z prava veselou, ať se jak chce hněvá, obě dál s ním jdou. Kol svatého Jána šla též Píseň má: chvilku uplakaná, chvilku veselá. 19
JARNÍ KOLO.
Za dědinou lučina, tanec se tam počíná, v trávě bílá děvčátka honí se jak koťátka. „Žežulinka z údola kuku, kuku zvolala: Pojď, Aničko, dokola – trala, trala, tralala. Ptáček lítá kolem stromu, slunéčko jde kolem nebe, tak my, naše Andulinko, točíme se kolem tebe. Zeleňoučká travička, a z ní voní fijala, my jsme samá písnička – trala, trala, tralala. Jenom jedna nezpívá z Bělidelských děveček, chodí smutná, truchlivá – ztratila svůj věneček. Neroste už toho kvítí, aby mohla nový víti – Kde pak jsi ho nechala? Trala, trala, tralala.“ 20
MÁJ.
Byl usmívavý měsíc máj, na stráních třešně kvetly a dívčí oči čárnou báj kol mužných srdcí pletly. Když májem sám tak mládec jde a s děvami zří juny, tu smutek srdcem zavane a teskně zazní struny... Tak dobloudil jsem k svatyni vlídné Královny máje: Lid jásá svojí vládkyni a varhan píseň hraje. Před svatým kleče obrazem zřím jednu zlatou hlavu: tu, kterou dávno hledal jsem, tu našel jsem tu v davu! Na pozdrav jsem jí pokynul, zarděla se jak růže – a hrudí mou se rozřinul proud bouřných citů muže. „O Matko Boha člověka, dík vroucí Tobě vzdávám: Plní se touha odvěká, ó žehnej dvěma hlavám!“ Rty Panny však se počly chvít a šeptly zaníceně: „Kdo žádá věštcem Božím být, ten nesmí vzdát se ženě! 21 Když oheň v krbu zapálíš, pak složíš smutnou lýru, v plášť potulný ji zahalíš a vzdáš se lásky víru. Pak o chléb začneš bojovat pro křičící své děti, budeš se s hrudou hrdlovat, a snů svět zapadne ti. Nuž, rozhodni se, rozhodni, kam mladý duch se chýlí! Zda světem chodit s pochodní, či v květ se sklonit bílý...“ Tu v srdci mém boj zaplane, až vykřikl jsem: – Ano! Mé srdce volným zůstane a tvojím, svatá Panno! Dál sám jdu v sídla neznámá, opuštěn z vůle vlastní a srdce mé i lýra má jsou jednou snivou básní. 22
POKUŠENÍ.
Ještěrka má svůj kámen, cvrček má díru svou – mne šlehá slunka plamen a sžírá duši mou. Země jak pec je velká, na míle nikde strom, nezabzučí ni včelka, jen od hor chroptí hrom. Já jak ten blázen chodím – dál nejdu – ne, ne, ne – daleko housle hodím do trávy spálené. A na vzdory si lehnu a zuby zatnu v ret, z místa se za nic nehnu, rád měj mě celý svět! Nepůjdu dále, nepůjdu dále, mám potloukání dost, na nohou stále, vína na mále – až každá brní kosť. Radš se vrátit domů, dřímu v stínu stromů, nepůjdu dále, ani za krále, mám už trampot dosť.“ A co si to tak bručím a ležím na trávě, cosi mi leze k uším a dále po hlavě. 23 Mravenci! Kýho ďasa! Čert vás tu dlužen byl! A je jich celá chasa a každý volá: Pil! A nosí, vláčí, víří a chvátá, klopýtá, ten rovná suché pýří, ten pupy počítá. A já bych tu měl hníti? Ne! Vzhůru, housle mé, sta bratří žalosť cítí, zas těšit půjdeme! A zas si jaře notím, sám sobě bych se smál, a nevím, že se potím, a v prachu cupám dál. –
ROZPUSTILÝ POPĚVEK.
Jede šlechtic na koni. Že je z rodu starého, na svět se jen kaboní, na zpěváčka malého. Já též z hlíny staré jsem: Adam mým pra-pradědem, milá matka Evička moje prapra-babička. 24
SESTRY A BRATŘÍ.
Borovice nad polem šumí táhlým hlaholem, roztahují ramena, šepcí slova ztajená. Dal jsem jim za to příjmení: „Sestry věčného modlení.“ A pod lesem na poli klasy vánkem šveholí, jak jde vlna za vlnou, vítají je poklonou. Dal jsem jim za to příjmení: „Bratří stálého klanění.“ A ty vlčí máky, v košilce se rdící, chodí mezi nimi jako kostelníci. A ten skřivan zpívá Gloria,Gloria jak kněz, a křepelka volá stále: Pět peněz!
POPĚVEK.
Já měl jsem deset zámků vzdušných a čtyry truhly od zlata – to vše jsem prodal, chudým rozdal – teď je má duše bohata! 25
DĚTSKÁ.
Skočil mi kudrnáček do klína: Jak prý ta písnička počíná. Která? Ta známá neznámá? – Ta o tom beránku s rohama. Kudrnáčku zlatý, houpy hou, vystrojíme svatbu velikou: Pepř budem rozdávat s paprikou! Hopsa, hošku, od země, hostí sobě nazveme, dobře mít se budeme. Pozveme si lilije: V zář se každá zavije, číšku rosy vypije. Nazveme si slunečnic, zlatý pás do tmavých kštic, k nebi zbožně zdvihnou líc. Také máky přiskočí: Duhu v měkkém vrkoči – až se hlava zatočí. Potřebujem básníka: Pozvem na to slavíka, ten tak sladce naříká. Hoj, ta naše zahrádka, krásná jako pohádka, všude zlatá poupátka! Pustili tam berana, pokopal ji nohama, potrkal ji rohama. Ouvé! Ouvé! Dúc! (Ducl jsem hlavou do čelíčka – achichi – chichichi – a mám zas nového přítelíčka.) 26
JAK SE ZPĚVÁKU ODPOČÍVÁ.
Vysoký topol nade mnou se vánkem kývá, kývá, jak máť, když vine v náruč svou děťátko a mu zpívá. Ten topol tak se nahýbá a hovoří mi tiše a vlídně, div mne nelíbá, mi šumí se své výše. Odpočiň sobě, dítě mé, můj chvilku sdílej osud. Co poutníků již přešlo zde – a já tu stojím posud! Má hlava ční tak vysoko, vidím jak svět se zlatí. – však kořeny mé hluboko, já nesmím putovati. – A nové lidi pozdravit a nových řečí hlasy, v nových se chrámech zastavit a nové vidět krásy. Jak šťasten jsi, ty nevíš sám, jda volně sem a jinam – hle, já se smutně kolíbám a ruce v dálku spínám... 27
ZPĚVÁK A HLEMÝŽĎ.
Cestou se hlemýžď trmácí. „Má úcta, pane domácí! Jak se vám ten dům vyplácí?“ „I chvála Bohu, děkuji. Podruhů nepotřebuji, kam libo, tam se stěhuji.“ „Já myslím, pane slimáku, že lépe přec je zpěváku, jde bez domu a bez vaku.“ „I ticho, ticho, holoubku, vždyť také nosíš škařoupku, ty harfu a já chaloupku.“ 28
V POLEDNE.
O polední hodině v tiché lesní dolině uleh’ jsem si do trávy. Slunce vršky prokmitá, v trávě muška zlatitá houpá se mi u hlavy. Mlčení jde samotou, jen mé tělo s duší mou tajné vede rozpravy. Poslouchám a nedýchám, směju se jich pletichám – člověka to pobaví: Duše:
Mé tělo, tělisko, ty žoku masa a kostí! To žádný neví, co mám s tebou mrzutostí. Když řeknu: Ulétněm tomu pozemskému dusnu – ty zívneš jako lev a lehneš si: „Já usnu.“ A vztahuji-li ruku po hvězdnatém kvítí, ty cupeš jako děcko a chceš dýmku míti. Když závoje tajemství už počínám se chápat, ty myslíš jen, co bumbat a co papat... Ach, já bych chtěl být lehkým andílkem, ty obrůstáš mne sádlem, sádýlkem – ty protivná masitá taško! Tělo:
Nu, počkej, počkej, však ty budeš plakat, až po mém hrobě žabky budou skákat! Nu, počkej, přijdeš ty špendlíčkem kopat – a nebude už rýčů, nebude už lopat – ty protivná větroplaško!... 29
V PROSTĚJOVĚ POD ŽUDREM.
Štěpáne, máš-li pravé, skoč honem, dones pít! – „Hoj, páni, na to víno já dám se oběsit!“ A donesl a nalil, každému pohár zvlášť, já brzo roztočil se jak hanácký ten plášť. Hoj, pohleď, jak se perlí to víno – samotok, perla za perlou plaská, až ztichne celý mok. A necháš-li jej státi, on zkysne na ocet – a protož, dokud mlád jsi, žít musíš, pít a pět. Až sníh ti na skráň padne, sám přijde klid a chlad – pak na perly a písně kdy bude – vzpomínat... 30
JUCHU!
Jdu podél říčky údolím a v pravo, v levo stráně, tam čekají už pasáci, až slunce svitne na ně. A jak se slunce rozsvítí, už otvírají ústa a volání a jásání od stráně k stráni vzrůstá. Tu nemohu se udržet a musím zpívat taky, tak jásavě, tak vysoko až k slunci nad oblaky. A líto je mi pánů, dam, v kočárech jedou němě, neb nesluší se na panstvo, by jásalo nad krásou země. Jen já a pasák a prostý lid, my smíme v tom božím vzduchu své nesmírné radosti ulevit a vykřiknout jásavé juchu! 31
VDĚČNOST.
Jdu v dál a zpívám doubravou, jak bezstarostní ptáci – a zatím prací zdlouhavou drvař tam duby kácí. Já jdu a zpívám jásavě, až ozývá se hora – a zatím rolník zmáhavě jde za pluhem a orá. Já jdu a výskám vesele a na struny si hraji – a lid kol vláčí mandele po rozpáleném kraji. Z těch slz a potu, z černých brázd, a z práce lidu prosté nám roste chléb i medu plást a síla k zpěvu roste. Ti všeci pro mne pracují, že smím jít za pohodlím, a proto všechny miluji a za všechny se modlím. A modlím se, by Pán Bůh dal v mou duši zlatých písní, bych všechen smutek vyzpíval, jenž srdce jejich tísní. 32
KDOSI ŠEL.
Po chodníčku kdosi šel, plné ruce fial měl, on je všechny rozpustile po chodníku rozházel. Za ním bledá dívka šla, modré květy sbírala, pohozené, zaprášené do kytičky spínala.
SEDMIKRÁSKA.
Petrklíče odkvétají, pak se růže rozlétají – věrna však, jak moje láska, dosud kvete sedmikráska. Stromy vlasy rozplétají, k jihu ptáci odlétají – věrna však, jak moje láska, dosud kvete sedmikráska. Proto je mi nad vše milé kvítko drobné, ušlechtilé v té své bílé košilence a s korunkou na hlavěnce. 33
TAKÉ FILOSOF.
Byl cvrček jeden – samá moudrost – pěl v poli, nad ním šuměl strom; když zašelestil, říkal cvrček, že rachotí to hrom. Když svatojanská muška létla: „To velká byla hvězda“hvězda,“ děl, a unešen hned lýru zladil a hymny o ní pěl. Píď pole, na němž koncertoval, byl neobzírný jemu svět, a jako hudba sfér mu znělo, když slyšel žáby pět. A když pak člověk s kosou přišel, tu bázlivě se v díru skryl a šeptal si: už jsem ho viděl! Bůh světů! Bůh to byl! A věřil v světový svůj názor a věřil v pravdu svojich slov, divil se hloubce myšlenek svých jak jiný filosof. 34
U STOLU.
Pověz nám, ale věrně, poutníčku milý náš, proč při jídle se u nás jen stále usmíváš? „Mám radost, že mi chutná, že zdravé zuby mám, že mám co jimi kousat – proto se usmívám. Mám radost, že jste dobří, že k druhu lnete druh, že máte štědré ruce a že vám žehná Bůh. Můj úsměv, to jsou díky, že Pán mne poslal k Vám, že mám tu chléb a lásku, proto se usmívám.“ 35
LOUČENÍ.
Radostné díky vzdávám za lásku přítulnou – a komu ublížil jsem, odpusť mi vinu mou. Do jiných krajin půjdu, svět uzřím nových krás – však v hloubi srdce budu vždy nosit, drazí, Vás. Vám, sestřičky mé, nebe dej sňatek blažený! Vám, bratří, dobré duše dej Pán Bůh za ženy. A buďte tady s Bohem, mír s Vámi přebývej, a květný máj a radost vám skráně ovívej. Až na těch modrých horách se otevře mi svět, k vám ještě jednou zpátky obrátím toužný hled. Až půjdu přes ty háje a přes ty potoky, já po vlnách vám vzkážu svůj pozdrav hluboký. Až uzřím bílé mraky letící v dálavy, já po nich pošlu taky vám věrné pozdravy. 36 A za noci až hvězdy na nebi vyskočí, v nich spatřím vás – a slzy mi vhrknou do očí. A když pak vánek sladký k nám od vás doletí, já přijmu jej jak pozdrav, jak sester objetí. A když pak uslyšíte, že shasly moje dny, ó, poříkejte za mne, otčenáš upřímný. 37
NEZASPI!
Jda prašnou cestou za Štěstím used jsem v šedé trávě: Zde počkám tě! Já tuším, vím, že tudy půjdeš právě! A čekal jsem a usnul jsem pod lípy baldachýnem – a když jsem procit, zmámen snem byl jsem jak mladým vínem. Kol vůně. – Slunce za lesy. – Ach, Štěstí přešlo v dáli! Jen hvězdy se mi s nebesí a v prachu růže smály...
ACH!
Ta chudobinka jako dítě se usmívala, zářila, že dobrá Noc jí na úsvitě květ plný rosou nalila. Pak přišlo Slunce, též se smálo, a rosičku jí vypilo. – O králi, malé vzít to málo, to královské přec nebylo! 38
ROMÁN MALIČKÉ.
Stoupla si sedmikráska na chodníček, že tady půjde šohajíček – černých očí a snědých líček. Sestřičky na ni volaly: Nechoď tam! Zůstaň v podálí! A když se večerní už rosa sila, přišel on a s ním dívka bílá. Říkal jí: Srdce! Hrdličko milá! – Jak se líbali, cestou šli, sedmikrásenku zašlápli. 39
POZOR.
Já poutník uprášený jsem zbloudil v panský dům: v hedbáví vzácné ženy velely klávesům. Salonů skvostné síně, palmy a koberce, a při šumivém víně zří panstvo na herce. A klávesy tam hrály a dámy zpívaly a zářným okem z dáli se na mne dívaly. Však já jsem poutník prostý, mám uprášený šat – já opustil jsem skvosty, já svobodu mám rád! Dál krásou světa spěchám, jdu lesy, luhy sám, a všude pohled nechám, však srdce nenechám! 40
DOBRODRUŽSTVÍ.
Pod bílou jabloní jsem s poutníkem se sešel. V trávu přisedl jsem k němu a z čutory své zavdal jsem mu vína. A sobě též. Pak hovorni jsme byli. (Měl hlavu šedou, ale oči zářné.) I steskl jsem si mu, jak srdce moje si žádá lásky. Že bych malou chvilku chtěl pomilovat a jak pták jít dále, a zapomnět a svoboden být zase. „Jen chvilku pomilovat?“ Vzhlédl ke mně a z pásu vyňal pestrou mořskou škebli, dal mi ji k uchu. – Šumění jsem slyšel. „To hučí moře“, pravil ke mně vážně. Jen krátký čas ta škeble slyšela je, a jeho zpěv jí v nitru utkvěl věčně. Tak, lásce vzdát se – značí: Vzdát se věčně. „Slyš, co jsem zažil, bloudě mořským břehem. Chtě naplnit svou baňku mořskou vodou, bych na ukázku přines’ ji svým drahým, svou baňku nastavil jsem chvatné vlně. Však vlna přeběhla – a baňka prázdná. I pravil jsem si: Počkej, vyzrám na tě! Když vlna splákla, baňku hloub jsem zanes’, vryl do písku a na sucho se vrátil a čekal jsem, až vlna přižene se, mou čutoru že naplní a prchne. Aj, přichází! Má hřeben stříbrný. Tak zářná přišla, nádherného vzrůstu – a vrátila se – baňku vzala s sebou! Já skočil za ní. Marno zápasení. Tou baňkou srdce tvé – a moře láska. Hrát s mořem, brachu, vždy je nebezpečno.“ 41
TY HVĚZDY.
Ty hvězdy – ach, světy veliké – a – já jen prášíček malý; jak jsou mé radosti drobounké a směšné všechny mé žaly! A každá ta hvězda má svůj cíl a za ním uhání jará. Kdy dorazí? – Co jí do toho! Kdo poslal ji, ten ať se stará! Ona jen letí a čistí se a v radostném tanci se točí, je blažena celá až do nebe, že Jeho ji stíhají oči. A k cíli až svému se dopachtí a s jinou se srazí a zboří, tu srdce jí vytryskne plamenem a láskou a rozkoší shoří. 42
MODLITBA V NOCI.
Bez Tebe, Bože, nelze žít, bez Tebe pusta země, bez Tebe hasne slunka svit a smrt se sklání ke mně: ÓÓ, Bože, Duchu života, pod nímžto vesmír kolotá, viz, k tobě zdvihá toužný zor na malé hvězdě malý tvor! Na líci růže uvadnou, uvadne kvítek bílý, nad tělem hroudy zapadnou, duše jen stále kvílí: ÓÓ, Bože, Duchu nesmírný, Jenž zíráš v kolot vesmírný, viz, k Tobě zdvihá toužný zor na malé hvězdě malý tvor. Jak kámen z ruky puštěný se řítí do propasti, tak člověk, Tebe zbavený, nenajde nikde vlasti. Jen k Tobě, k Tobě duše má se vznáší, vzpíná, odlétá, v Tvých cherubů se vmísit sbor sní malé hvězdy malý tvor. 43
ÚTĚCHA.
Jen křídla noci temně v dálku šumí, a ty jsi v srdci svém tak sám, tak sám. Tu na světě ti nikdo nerozumí, i zdviháš oči k tmavým výšinám. Tam jedna hvězda tomu podobá se, po čem ty toužíš, srdce šálené: Jest to té hvězdě rovno v jase, kráse, však jak ta hvězda je to vzdálené. ÓÓ, dušeduše, doufej! Rosa růži najde, zář luny najde kalich immortel, slunce i v kraje zazápadní zajde – proč by tvůj Bůh tvé srdce nenašel?
HVĚZDY A LIDÉ.
Ty hvězdy jako kuřátka jsou blizounko, blízko sebe – a přec je od hvězdy ku hvězdě dále než z pekla v nebe. My lidé jak ta kuřátka jdem životem – staří známí – dlaň ve dlani, ústa na ústech – a propasti mezi námi... 44
POD OBRAZEM.
Je tmavý les jen dokola a na boru obraz Panny, a pod ním lampička plápolá – je starý a oprýskaný. A někdo jej kvítím ozdobil, ještě se rosa v něm třpytí – já nemám tušení, kdo to byl, však srdce mé s ním něhu cítí. A v náručí beru loutnu svou a hraji a hraji a hraji, a nábožné city mi v duši vrou a na rtech mi do písně zrají: „Královno milosti, Matko Milosrdenství, Živote, Sladkosti, výkvěte ženství – buď zdráva, Maria! K Tobě, slyš, voláme, vyhnaní synové Evy, v Tebe my doufáme, že Boží utišíš hněvy – buď zdráva, Maria! Skloň oči laskavé, studny milosrdenství, ukaž nám Dítko své, koruno ženství – buď zdráva, Maria!“ 45
PODZIM UŽ SVÍTÍ.
OÓ, vy břízy, břízky zlaté, kdy se zas rozzelenáte? Až do strání, do lesa kukačka se rozplesá. Ó, vy oči, kdy se zase usmějete v lásky jase? Až do našich hrobních snů zazní „Vstaňte“ andělů.
TENKRÁT, KDY KVETLY JABLONĚ...
Tenkrát, kdy kvetly jabloně svým červánkovým květem, já vyskočil jsem na koně a rozletěl se světem. Můj Bože – slunce, nebesa, a kvítím zlaté nivy, – tu srdce ptákem zaplesá a dítětem se diví. A všude lidé veselí a každý v pozdrav kynul, dívenky smavě hleděly, až do dálky jsem splynul... Ach já, když kvetly jabloně svým červánkovým květem, vše po jiném šlo zákoně a svět byl jiným světem... 46
NEDĚLE PODZIMNÍ.
Nebe je modravé – kadidlo mlhavé nad tichým polem se vznáší. Neděle podzimní – buďme si upřímni – krásná je v otčině naší. Hle, jak ta jabloň stojí zbožně a vztahuje svá ramena a Bohu, lidem obětuje jablka svoje plamenná. Berte a jezte, děti moje, co patří zemi, zem si vem, já vím až jaro probudí se, že novým vzplanu životem! Slunce je zářící. Městem a vesnicí zvonění svaté se vznáší. Neděle podzimní – jenom si povšímni – krásná je v otčině naší.
CO JE LÁSKA?
Co láska je? Kdo to poví mi? – Když zabloudí na zem kus ráje, vše hlaholí tony novými a jinými barvami hraje. Co láska? – Včera to život byl – a dnes – dnes je to jen snění – a sotva že rok se obrátil, už ani snění to není. Umlklých zvonů ston, zborcených varhan ton, opadlých květů dech – ach, láska po letech... 47
STARÁ PANNA. (Píseň břízy na podzim.)
Já šťastna jsem! Já nehýřila bohatstvím krás a květných vnad, já nakloněna nad stráň snila, až ze snů probudil mne chlad. Jak šťastna jsem! Já nebouřila – den za dnem se mi v duši klad’, každým se lila nová síla: Vše s klidem brát a nezoufat! Dnes babí niť vše odestýlá – – v smutečním rouchu zoufá sad – jen já tu stojím čistá, bílá a panenka jsem posavad!
LABUTĚ.
Letěly labutě jako sníh bílé, svítily, mizely v nebi co chvíle. Letěly labutě na konec země, zpívaly – zmlkaly sladce a jemně. Zpívaly, jakoby varhany hrály, jako když Marii andělé chválí. Zmlkaly labutě na konec světa, jako by to letěla má mladá léta. 48
NA PODZIM.
Klekání doznělo – bim bam bim – do polí ženu se na podzim. Hvězdami blýskají nebesa – do lesa, vzhůru, do lesa! Tak rychle tmí se. A všechen les hučí a šumí do nebes. Stromu strom vypráví strašnou báj, les že ztracený, zamčený ráj. Bory jsou zuřivé, vichor štve: „Poutník jde! Člověk jde!“ všecko řve. Hučí to, bouří to, kvílí, lká jako vod spousta veliká. A kdo dál pustí se zpozdilý, utone v ní neb – sešílí. 49
POSLEDNÍ KVĚT.
Podzimní snivý den. Sluníčko odevzdané. Uhaslý léta sen ještě mu v líci plane. Života babí niť přes pole v dálku plove, ohníčky mají tlíť Kainové, Abelové. Bloudíme, a náš zrak na pozdním kvítku visí – kdo ví, zda krásný tak uzříme zas jej kdysi?
PODZIMNÍ PÍSEŇ.
Laštovky odlétají za Pannou Marií, javory zarudají, zem krví zalijí. Smutek sed’ pěvcům do týl, v dálku jdou ztišeni – hřbitovem letí motýl co symbol vzkříšení. 50
ŽIVOT.
Já neklidným jsem poutníkem, daleká je má cesta – jen náhodou jsem zbloudil sem – v zad letí vísky, města. Jdu dál a dále – ruky stisk a rychlé rozloučení – už vítr fučí ze strnisk a času mnoho není. Jdu dál a dál – jak zakletý – křídla mi rostou k letům – odletím s této planety ku větším, žhavým světům. 51
KOLOVRÁTKÁŘ.
Vozím svůj kolovrátek, světem se nuzačím, ve svátek jako v pátek svou klikou otáčím. A nemám ženy, dětí – a nemám domova – kdo ví, kdo moje kosti a kde je pochová. Písně, jež nejsou moje a s nimiž necítím, točím z mrtvého stroje a zívám mezitím. Co tisíckrát jsem slýchal, to vříská, píská zas, hrá v skok – a já bych vzdýchal – kéž roztříská to ďas! Ach, ty můj věrný Karo, schlíplá je hlava tvá – a též byl’s šprým a jaro, teď zhloupl’s jako já. Jak beránek, pln strachu, jenž ani netiká – tak, milý starý brachu, nás šlechtí muzika! 52 Ó kdybych jenom housle o jedné struně měl a uměl na ni zahrát, jak rád bych světem šel! Hrál bych, co potok šplouná, co v srdci výská, lká: Byla by píseň skrovná, však aspoň píseň má! 53
V ŠEŘENÍ MĚSÍCE.
Jdu za měsíčkem v noci – v dál hvězdná stáda jdou... Svět, Bože, je mi čím dál tím větší záhadou. Když vychodil jsem školy, vše myslel jsemjsem, že vím – a dnes je všechno tvorstvo mi jedním tajemstvím. Já nevím, co žeje život, já nevím, co je chléb, já nevím, co je láska, co kouzlo modliteb. A nevím, co je štěstí, a nechápu, co trest, a záhadou mi touha dvou duší a dvou hvězd. A učenců-li ptám se, krčí jen rameny: „Svět nebeklíč je velký na pečeť zamčený.“ Tak světem jdu a stárnu a čím dál více vím, že Boží svět jest jedním hlubokým tajemstvím. Jen jednu moudrosť slavím: Své vlastní chyby znát, býť ke všem shovívavým a celý se Bohu vzdát... 54
NÁVRAT POTULNÉHO PĚVCE.
Už i ten ocún zvadl, smrt z hájů šelestí – ach, už je po toulání, po zpěvu, po štěstí! Podzimem zlatým země se na mne usmívá a s bohem! s bohem!! dává a zmírá truchlivá. A kudy za hvězd kráčím kol tichých vesniček, už na hřbitovech planou plaménky dušiček. Ach probloudil jsem v krajích, znám kdejaký už sad, dnes laštovičkou na jih se vracím na svůj hrad. Pověsím husle v koutě, svou lampu rozsvítím a v duchu dám se v poutě za májemmájem, za kvítím. A staré svoje knihy zas na stůl rozložím a starou moudrost vážím o lidském, o božím. Ať venku vichry skučí a straší po střechách, mne z klidu nevyruší, můj nepřehlučí práh. 55 S šedivých nebes bílý se hustě sype sníh, dům zapadá, a sosny kol stojí v rubáších. Jak pavouk mušku v sítě sníh si mne zapřádá, a moje bába stará pohádky vykládá. Až skřivani zas výsknou a vody zahučí, pak zase svoje housle já stisknu v náručí! Až máj mi květnou snětí zas ťukne do oken, pak strhám všechna pouta a musím, musím ven! A musím zase chodit a v dálky nořit hled a s vonných výšin zpěvem kvetoucí zdravit svět! 56
DOMA Z CEST.
Ze světa jsem se navrátil a pěji Bohu s povděkem: Zas jedenkrát jsem více žil a více byl jsem člověkem. ÓÓ, co mé očí plynuly hrou pěšinek a cest, jež půvabně se vinuly do hvozdů, hradů, měst! Já spatřil smělá pohoří a moře příval nezdolný, od srázných hor a od moří já učil se: nebýt povolný. A slyšel jsem hlasy žežulek a lesů táhlé šumění, od nich jsem pochytil zpěvu lék a starých zkazek umění. A různé jsem spatřil národy a rajské viděl jsem kraje, však zřel jsem, že v ráji nejkrasším též ovoce bolesti zraje. Já díval se všude kol a kolkol, kam stoupla má toulavá noha, a viděl, že každý nosí svůj bol a nosí též svého Boha. Já všude viděl svatyně, a zástupy, pějící láskou, já viděl, jak země s nebesy je mystickou spjata páskou. 57
PROSBA.
ÓÓ, nebijte mne, prosím Vás! mí drazí nepřátelé! ÓÓ, nehaňte mé lýry hlas, mám také srdce v těle! Dnes nejdu na vás ve zbroji, dnes nesu jenom písně! ÓÓ, nechejte mne v pokoji a nesuďte mne přísně! Umí-li vám kdo lépe hrát, jste věru lidé šťastní. Však nebijte mne, byste snad nezbodli srdce vlastní! Neb moje srdce třesoucí, jež v dlani nesu plaše, je lidské srdce živoucí, je také srdce vaše! Až jednou přijdu s mečem zas, pak bude doba k sečem, pak seperem se – vem to ďas: Kdo nese meč, zhyň mečem! 58
JSEM JABLOŇ V POLI... JSEM JABLOŇ V POLI...
 Tich rostu. A vždy po čase zaskvím se v plodů okrase. Roztáh jsem ruce, a kdo chce, ať trhá moje ovoce. Jsou stromy lepší. U cesty kynou jak knížat nevěsty. Meruňky kypré rdějí se, oranže zlaté smějí se. Já skromně zírám v oblohu. Co mám, to dám. Víc nemohu. 59
JEŠTĚ DO STRUN.
[60]
INTERMEZZO.
Tak už je dozpíváno, tak už je dohráno – a co snad ještě zbylo, co v strunách nezvonilo, necháme na ráno. Ti tam jsou posluchači – bylo jich na tisíc... Jen dvoje věrné oči se v touze na mne točí a chtějí písní víc. Je stromem srdce pěvcův: Květ – tvůrčí nadšení, však ovocem je zlatým, když bratr okem vzňatým nám píseň ocení! A byť už srdce teskné nás táhlo k domovu: Pro záři dvojích očí nám ruka do strun skočí a pějem poznovu! 61
STARÁ ROMANCE.
Jak se skály se šklebí na nás ten starý hrad! Moc přešlo jeho lebí, moc může povídat. Co vyprávěl mi smutně, já, drazí, povím vám: O krunýři a kutně vám píseň zazpívám. Kdys rytíř Bohuš seděl u okna s chotí svou, byl s ní jen málo neděl, s ní krásnou, spanilou. Tu „trará“ zazní zdola, hrad celý slouchá tich: v komnatu v černé kápi vstoup’ mladý, štíhlý mnich. Byl vysokého čela, z očí mu oheň hrál, řeč jeho vřelá, smělá: „Vás zdraví svatý Graal! Hrob svatý vysvobodit chce Bůh a volá tě! Ó, připni kříž a táhni na pomoc Golgatě! Báječné uzříš kraje, rozdivný poznáš lid, nesmírná kořist zraje, Hrob bude vydobyt! Tvá krásná paní skloní se k ňadrům vítězným – vem kříž a lid a koní, Bůh mluví hlasem mým!“ 62 A rytíř táhnul s pluky a s pohany se bil, nes’ pouští, moří muky – však Hrobu nedobyl. Lid jeho padl v hoři, on sám se navracel na sešlém, věrném oři roztoužen k vlasti zřel: „Krásná je svatá Země, zářná je hvězdná dál, pláň moří, sněžek témě, vzácný je svatý Graal! Luzná je s vrahem sázka, božské jsou svaté mše – však láska, láska, láska – láska je nade vše!“ „Ó, paní, v srdci nosím tě k dálným končinám, zrak slzou pro tě rosím, na tebe vzpomínám! Mne všechno nudí, studí všech Orientů třpyt – jen k jedné věrné hrudi se toužím přitulit!“ – – Zatroubil pod svým hradem a vrátný otevřel. „Ó, Bože! Vše tu ladem! Proč v oku Tvém je žel?! Kde je má mladá paní? Kde kastelán je můj?“ A vrátný rukou brání: „Můj pane, prosím, stůj! 63 Mnich, pane, jenž tě zlákal, to nebyl Boží mnich, to vlk byl, to byl šakal, žádostný statků tvých. Když odtáhl jsi v zbrani, on s harfou přišel sem a zpíval před tvou paní s milostným zápalem. A přišel zas a znova, byl sladký, přítulný – tvá paní byla vdova, on pěvec potulný. Když kvetl máj, on těkal s ní na lov sokolí – a marně lid tvůj čekal a pátral v okolí. Hned za nimi se vydal tvůj starý kastelán, a já hrad pustý hlídal, tak našel mne můj pán.“ A rytíř stál jak sklaný, zlomený, zoufalý, a všechny staré rány jej pálit počaly. A neřek’ ani slova, jen s koně seskočil, mráz zatřásl jím znova – v hor lesy zabočil. V poustevně rána srůstá, však často pěstě vzpnul: „Ó, Bože! Drž mi ústa, bych zrádcům neklnul! – –„ 64
VYLÁKANÝ.
Byl mládec černovlasý, hrdý jak lilium – jen ve hvězdách měl oči, a v očích plno dum. A mnohou ženu krásnou to zlobilo, že sní, a před půvabem jejím se zajat nekloní. Tu mnohá dívka hrdá cest jeho hledala – a jenom co se usmál, pak už ho neznala. A mnohá paní sličná se na něj usmála – a sotva pozdravil ji, jej kopla bezmála. Teď chodí poražený, že vylákat se dal, má oči přimhouřeny a v hloubi duše žal. „ÓÓ, ženy, ženy, ženy!“ lká často zoufalý – „mé nebe jste mi vzaly a země nedaly! 65
V TANCI.
Radostná hudba hrála, zářila lučina – přede mnou náhle stála, v rej zvala dívčina. Nuž, zatočím se s tebou, však nešpul sladký ret – já zlíbati ho nesmím, nemoh’ bych zapomnět. Za ruce jsme se vzali a dali jsme se v let, až zvonila má loutna a zvonil celý svět. Jak celý svět se točil, tak smál se její ret! Já však ho nepolíbil, bych mohl zapomnět. Hoj, tančili jsme: Káčo, utíkej, utíkej! A potom šumná polka nás zamotala v rej, a po ní šátečkovou – byl šátkem celý svět – já však jí nepolíbil a mohu zapomnět. 66
PAMÁTCE MISTRA SMETANY.
Hošíček narodil se v Litomyšli. Dvě Víly ke kolébce jeho přišly – a sklonily se, políbily čelo, a ze rtů prvé proroctví se chvělo: „Já s nebe báječný Ti nesu dar – ne stříbro, zlato, šperky diamantů – nebudeš vládcem, který seje zmar – Ty budeš králem českých muzikantů! Viz, housle nesu Ti, z nichž rytíř Dalibor svou touhu a svůj bol zázračně uměl hrát. Až zahlaholíš, stichne vzňatý sbor, neb který Čech by hudbu neměl rád? Skřivánci, jimiž české luhy znějí, svých trilků proudy ve Tvou lýru slejí – Ty budeš pěť o věrnosti a láscelásce, až hvězdy nebes slastí budou třást se, – Ty slávu otců vroucně budeš zpívat, až sochám mrtvým slzy budou splývat – Tvá hudba přemůže úhlavní nepřátely, a před Tvou štvanou vlastí svět se skloní celý, zbraň vyrazíš mu z ruky k ráně vzpjaté – to bude triumf Tvůj, to poslání Tvé svaté.“ A sotva domluvila první víla, smutna a bleda druhá hovořila: „Odpusť, že krutý nesouzvuk Ti vnáším do souladu, že ostrý věnec trnový na Tvoje housle kladu. 67 Vše, co má družka věštila, vše, věř mi, vše se splní, – až na Tvém hrobě hlubokém se lehká travka zvlní. Vše, co má sestra věštila, vše stane se, mé dítě – až zasypou Tě kamením a z vlasti vypudí Tě. Ó, věř, že koně zapřáhnou k Tvým triumfálním vozům, až v hrůze – ztratíš sluchu dar a v zoufalství svůj rozum. To už je osud proroků, že kamení jim chlebem, že do pekla je vrhá svět, když nejvíc planou nebem...“ A vínek trnový na vlásek dala hebký a obě jako dým se vznesly od kolébky, v níž procitlo a zakvílelo robě. – – – 68
BOJ DAVIDŮV.
Jde starý Isai k pastvinám a k Davídkovi praví tam: Nes bratřím chléb a pražmy! A tuhle deset syrečků dej hejtmanovi, synečku, a pozdravení vzkaž mi! A David hned si poskočil a rusou hlavou zatočil: Hej, pohunku, pas ovce! – A přešel tichý Betlehem a širošírá krásná zem vítala svého lovce. To výskot byl a zpívání, když začli všichni skřivani a David s nimi jásal! On tolik krásných písní znal, můj Bože, co jich naskládal, když otci stáda pásal! Za slunce došel k táboru: Tu vojsko volá ve sboru a šikuje se do řad. On uzlík nechá u stráží a v před se tlačit odváží, vše vidět musí pořád! 69 Hle, tam jde obr Goliáš! Chlap jako hora, před ním stráž, a ušklíbá se z dáli: „Nuž, nikdo nepůjde se bít?! Já padnu-li, můj padne lid!“ Však Judští do noh dali. Zachmuřil David smavou tvář, zlověstná z očí šlehá zář, a po zbroji se sháněl. „Kdo je ten neobřezanec? To byla by mně pěkná věc, ten aby lid můj haněl:“ „Jdi, jdi!“ – křik’ bratr Eliáb, „tys na něj přece jenom sláb! a co tu vůbec hledáš? Tam vlka nechals’ ovce pást a mezi nás se budeš mást a pokoje nám nedáš!“ – Nono, můj bratře, jaký vztek! Vždyť poslal mne sem tatíček. Nuž, lidé, chci co zlého? – A všichni kolem zvolali: Tož zaveďme jej ku králi, junoška troufalého! Když toho sršně uštípe, král Saul jej statky zasype a dá mu svoji dceru! Ba celou jeho rodinu všech robot zbaví v hodinu, toť lákavé je věru! 70 Když ale přišel ke králi, král řek’: „Ty’s hošík nezralý, však on se zrodil s helmou!“ Jen, pane králi, pošlete mne proti bídné slotě té, já pral se s jinou šelmou! Kolikrát medvěd, ba i lev ucítil mojich paží hněv, když s ovcemi si hráli! Tož jistě nedá Hospodin, by zhynul jeho věrný syn a pohané se smáli! „Nuž, s Pánem Bohem!“ řekl král, své oruží mu obléc dal, meč těžký, třpytnou helmu. Však David nemoh’ poskočit, ni otočit se, vykročit – svlék’ pancíř, – překážel mu. Vzal jenom hůl svou v poskoku a pro oblázky k potoku šel do pastýřské brašny, kol dlaně ovinul si prak – byl prostý tak – jen jeho zrak byl bojovný a strašný. Jde proti němu Goliáš, a před ním výzbroj nese stráž: „Aj, hleďme na mladíčka! Už „Boží voj“ jen panenky má s křehounkými raménky a růžového líčka?! 71 Nu, hleďme, hleďme chlapíka! Jde s holí,holí jako na psíka! Ať Belzebub tě zpere! Pojď jenom, pojď, mé holátko! Ať puknu, když tě za krátko sup s vlkem nesežere!“ Tu David zvolal: V hrdlo lžeš! Ty na mne s mečem, s kopím jdeš a jazyk tvůj se rouhá – já však jdu smazat potupu, jdu jménem Boha zástupů, On čáka má i touha! Dnes Bůh tě sevře pěstí svou, dnes srubnu hrdou hlavu zlou, Bůh Judský vstává ve mně! On beze zbraně – synkem svým – dá vraha ptákům nebeským, moc Jeho uzří země! A po mošničce ruku vztáh’, v prak naložil, kol hlavy mách’ a vymrštil jej rázem. Hoj, ranil obra do čela, krev do brady mu crčela a tváří padl na zem. A nežli moh’ se sebrat zas, hup! David meč mu vyrval v ráz, sťal hlavu odhodlaně. Tu Filištíni – skřek a lek – hned horempádem na útěk a Judští zhurta na ně! 72 Ó lidé dobří, to byl hon! až k dálným bránám Akaron je vrahy seta cesta! A potom tábor zajali, vše zbraně, skvosty pobrali a vraceli se v města. Tak národu dav svobodu jel David s králem v průvodu přes vísky, města, dvory: Kam přišli, všude, celý den jim bílých panen, dětí, žen vstříc vycházely sbory. A nesly husle, cimbály, skákaly, hrály, zpívaly hlas do muziky mísíc: „Buď slaven Saul, náš pán a král, on tisíc vrahů ve prach sklál, však David deset tisíc!“ 73
NEZÁVODÍM.
Sešli se pěvci k zápasům na hradě Wartburce – já oddal jsem se tichým snům v zamlklé komůrce. Má píseň není pro sály – má píseň je moc prostá, nedbám, co král mi pochválí – prostého rád mám hosta. Neumím bájných citů lhát a házet drahokamy, kdybych měl pěť, co nemám rád, já byl bych ruměn samý. A kdybych pět měl za zlato, co není mojí vírou, a chválit, co mi nesvato, shořel bych i s tou lýrou. 74
MEZI ZLÝMI.
Ach Bože dobrý, čím to je? Čisté jsem sázel zrní – přec od samého bodláčí zraněné nohy brní. Jedněm jsem bláznem, hlupákem a jiným darebákem – ach – v této zemi kamení lítá i za zpěvákem! A nic jim není posvátným, ni chrám ni hloubka lesů – ó věřte, místo do strun svých rač vjel bych do pačesů! Tak radost vyšel’s rozsévat a skřivánky a kvítí, a na konec pak jsi jen rád, že nedostal jsi bití... 75
ZA MODRÝM KVĚTEM. (Die blaue Blume.)
Šla pověsť o modrém kvítku, jež v dáli rozkvetá; sto romantických pěvců šlo za ním do světa. A chodili a hráli a hledali bájný ten květ, až uondáni z dálí se bez květu vraceli zpět. Já nebeské však mám štěstí – kam přijdu, tam modrý květ – je charpou, je čekankou, zvonkem a včely v něm pijí med. A musím se lidem smáti, jak putují v neznáma a v oblacích hledají štěstí, jež šlapou nohama. A sotva jsem dopěl tu píseň, sesmutněl celý svět a nevýslovná touha mým srdcem začala chvět. To touha po modrém květu, jak nebe širokém, jak oko zářící láskou tak výmluvně hlubokém. A chodím jako ti pěvci z těch romantických dob a nevím, co najdu dříve: zda modrý květ či hrob. 76
SLUNEČNÁ PÍSEŇ SV. FRANTIŠKA.
Kdys František šel svatý rozkvetlou Umbrií, byl láskou Boží vzňatý a píseň zapěl jí: Nejvyšší, Všemohoucí a dobrý Pane můj! Jen Tvá je chvála vroucí a každý dík je Tvůj. Ba, člověk není hoden, by Tebe jmenoval, ach dovol, abych Tvými Tě tvory zbožňoval. Zvlášť Sluncem, bratrem krásným, jenž přináší nám den, halí se pláštěm řásným, jsa Tobě podoben! I Lunou, sestrou tichou, jež září na náš sen, hvězdami, jež jdou za ní, bud, Otče, veleben! Buď chválen sestrou vodou, jež je tak stydlivá, tak pokorná a vzácná a všechněm prospívá! Buď žehnán bratrem ohněm, jenž plaší černou noc a radostně nám září a chvátá na pomoc. 77 Buď chválen matkou zemí, jež nosí, živí nás a rodí těžké plody i květy zářných krás. Buď chválen bratrem Větrem a Vzduchem, Oblaky, Východu plápoláním, Západu zázraky. Buď žehnán všemi těmi, kdož nepřátelům svým pro Tebe odpouštějí s úsměvem laskavým. Kdo snášejí svou slabost a tiše v bolu jdou – ti budou odměněni Tvou rajskou korunou. Žehnán buď sestrou Smrtí, jíž nikdo nevyhne – ó, toho nerozdrtí, kdo věren vůli Tvé! Ó, chvalte mého Pána pokorou každý den – i z večera i z rána Bůh budiž veleben! * Když Svatý takto zpíval, zmlk’ pták a proud a les a naslouchal a kýval – a potom hymny příval se vznášel do nebes. 78 Věnování.
Můj potulný pěvec je fikcí. Ale ne docela. Kdo umí hledět, najde za maskou romantického tuláka dvě upřímné oči, ze kterých kouká živé srdce. Veršíky tyto jsou ozvěnou mé mladosti, kdy jako studenti s lehkou kapsou i myslí táhli jsme zpívajíce vlastí a zakoušeli jsme pohostinství na leckteré útulné faře. A proto studentům a vlídným hostitelům věnuji tuto skromnou knížku.
Nový Jičín, v den sv. Cecílie, patr. pěvců 1902.
[79] Této knihy vydáno 1400 výtisků na velínu a 50 výtisků na ručním papíře.
TISKEM DRUŽSTVA KNIHTISKÁRNY V HRANICÍCH.
E: tb; 2004 [80]
Bibliografické údaje

Nakladatel: Nový život; Družstvo knihtiskárny v Hranicích
(Vydal Nový život v Novém Jičíně k Vánocům 1902. Tiskem Družstva knihtiskárny v Hranicích.)

Místo: Nový Jičín

Vydání: [1.]

Počet stran: 80

Věnování: (Můj potulný pěvec je fikcí. Ale ne docela. Kdo umí hledět, najde za maskou romantického tuláka dvě upřímné oči, ze kterých kouká živé srdce. Veršíky tyto jsou ozvěnou mé mladosti, kdy jako studenti s lehkou kapsou i myslí táhli jsme zpívajíce vlastí a zakoušeli jsme pohostinství na leckteré útulné faře. A proto studentům a vlídným hostitelům věnuji tuto skromnou knížku.)

Autor motta: Bible, NZ, Matouš 6,28

Motto: Bible, NZ, Matouš 6,28