DOBRODRUŽSTVÍ.

DOBRODRUŽSTVÍ.
Pod bílou jabloní jsem s poutníkem se sešel. V trávu přisedl jsem k němu a z čutory své zavdal jsem mu vína. A sobě též. Pak hovorni jsme byli. (Měl hlavu šedou, ale oči zářné.) I steskl jsem si mu, jak srdce moje si žádá lásky. Že bych malou chvilku chtěl pomilovat a jak pták jít dále, a zapomnět a svoboden být zase. „Jen chvilku pomilovat?“ Vzhlédl ke mně a z pásu vyňal pestrou mořskou škebli, dal mi ji k uchu. – Šumění jsem slyšel. „To hučí moře“, pravil ke mně vážně. Jen krátký čas ta škeble slyšela je, a jeho zpěv jí v nitru utkvěl věčně. Tak, lásce vzdát se – značí: Vzdát se věčně. „Slyš, co jsem zažil, bloudě mořským břehem. Chtě naplnit svou baňku mořskou vodou, bych na ukázku přines’ ji svým drahým, svou baňku nastavil jsem chvatné vlně. Však vlna přeběhla – a baňka prázdná. I pravil jsem si: Počkej, vyzrám na tě! Když vlna splákla, baňku hloub jsem zanes’, vryl do písku a na sucho se vrátil a čekal jsem, až vlna přižene se, mou čutoru že naplní a prchne. Aj, přichází! Má hřeben stříbrný. Tak zářná přišla, nádherného vzrůstu – a vrátila se – baňku vzala s sebou! Já skočil za ní. Marno zápasení. Tou baňkou srdce tvé – a moře láska. Hrát s mořem, brachu, vždy je nebezpečno.“ 41